1. Argumentace výběru tématu
Vybrané téma velmi úzce souvisí s mým oborem. Jedná se totiž o část základních
poznatků fonetiky českého jazyka. Fonetika celkově mne velmi pozitivně oslovila a díky
velmi schopnému výkladu na přednáškách i seminářích mne zaujala ze všech mnou
studovaných předmětů nejvíce. Nebylo tedy těžké zvolit si jako základ mé práce právě určitou
oblast fonetiky. Konkrétní téma jsem si vybral díky dobré přehlednosti a dostupným
materiálům, kterými byly mé poznámky z přednášek a skripta doporučená profesorem.
Typy konsonantů v českém jazyce dle způsobu jejich tvoření
Anotace
Níže uvedený text vypovídá o rozčlenění systému hlásek v českém jazyce a zaměřuje se
konkrétně na konsonanty a především na to, jakým způsobem jsou právě konsonanty tvořeny.
Je nutností ke srozumitelnosti tématu, uvést také souvislosti s daným tématem. Stručně zde
zmiňuji například roli artikulačních orgánů a také místa tvoření konsonantů. Na závěr pak
připojuji využitelnost fonetických znalostí v logopedické praxi.
Keywords
Hlásky, konsonanty, způsob tvoření, okluzivy, semiokluzivy, konstriktivy, aproximanty,
vibranty, místo tvoření, logopedie
Kterýkoli žák základní školy by Vám sdělil, že se hlásky děli na samohlásky a souhlásky.
To je sice pravda, ale pro nás je důležité se podívat na tuto stránku věci poněkud odborněji.
Na dělení hlásek má základní vliv způsob, jakým jsou tvořeny.
Za hlásku lze považovat zvukový segment, jenž je charakterizován souborem fyzikálních
vlastností zvukové materie. Na artikulaci vlastních hlásek se podílí aktivní a pasivní
artikulační orgány, které formují proud vzduchu námi vydechnutý, či v některých jazycích
vdechnutý, z/do plic. Artikulační orgány (artikulátory) lze rozdělit na aktivní a pasivní.
Aktivní orgány se zpravidla pohybují k pasivním.
Z odborného fonetického hlediska se základní hlásky dělí skutečně na vokály a
konsonanty. Za vokály lze považovat takové hlásky, jež jsou definovány relativní otevřeností.
To znamená, že námi vydechnutý proud vzduchu z plic není příliš ovlivněn arikulátory.

2. Vokály formuje do jejich podoby převážně poloha jazyka a rtů. Pokud se např. naše rty
zaokrouhlí, jsme schopni vyslovit vokály u, o. Kdežto u konsonantů je charakteristickým
znakem vznik tzv. striktury (překážky), kdy se naše aktivní artikulační orgány přiblíží, či
dotknou pasivních orgánů. Dle tohoto lze rozdělit konsonanty podle způsobu tvoření na
okluzivy, semiokluzivy, konstriktivy, aproximanty a vibranty.
Okluzivy vznikají při úplném dotyku jazyka a konkrétního místa v dutině ústní, podle
toho, o jakou hlásku se jedná dle místa tvoření. Můžeme je rozdělit na okluzivy orální a
nazální, podle toho, jestli námi vydechnutý vzduch rezonuje v dutině ústní či nosní. Mezi
orální okluzivy zařazujeme konsonanty p, b, t, d, ť, ď, k, g a také laryngální okluzivu ráz. Ráz
vyslovujeme u slov, počínajících na vokál, např. auto. Jako nazální okluzivu řadíme m,
labiodentální m, n, ň a velární n.
Semiokluzivy jsou takové konsonanty, které jsou tvořeny okluzí částečnou a ta po chvíli
mizí v konstrikci (úžinu). Tvoření semiokluziv má tedy víceméně 2 fáze. V první dojde
k vytvoření okluze, poté je okluze uvolněna a nastává druhá fáze, kdy vzniká úžina. Takové
konsonanty jsou c, č. Je třeba vědět, že dle tabulky IPA (international phonetics alphabet)
existují 2 varianty výslovnosti c a č. Jsou odlišeny podle toho, zda jsou znělé (hlasivky
vibrují), či neznělé (hlasivky nevibrují). Prealveolární c lze vyslovit buďto jako neznělé [ts],
ale také jako znělé [dz]. Postalveolární č můžeme vyslovit nezněle jako [tš] a zněle jako [dž].
V některých jazycích se tedy podobné zvuky hodnotí jako dvě za sebou následující souhlásky.
Konstriktivy, česky je lze také nazvat souhláskami úžinovými, jsou charakteristické
vznikem konstrukce – čili úžiny. Jazyk se při tom přibližuje pasivnímu artikulačnímu orgánu,
ale nedotkne se jej. Dostatečným přiblížením vznikne úžina, kde je vzduch schopen
turbulence a právě díky ní jsme schopni vyslovit konstriktivy. Za takové hlásky považujeme
v češtině f, v, s, z, š, ž, ch (znělou i neznělou variantu) a h.
Za aproximanty považujeme ty hlásky, při jejichž tvoření vznikne mezi aktivním a
pasivním artikulačním orgánem prostor dostatečně velký, aby nedošlo k turbulenci. Tyto
hlásky můžeme dále rozdělit na aproximanty centrální a laterální podle toho, kudy proudí
vydechnutý proud vzduchu, zdali středem (centrální), či boky jazyka (laterální). Za centrální
považujeme souhlásku j, za laterální pak l.
Jako vibrantu považujeme v českém jazyce konsonanty r a ř. Při jejich tvoření dochází
k opakovanému, velmi rychlému dotyku jazyka s dásněmi. Již podle názvu vzniknou tedy
vibrace, které jsou základem těchto hlásek.
Důležitou roli při způsobu, jakým jsou konsonanty tvořeny, hraje také místo doteku, či
přiblížení našich artikulátorů. Za jednotlivá místa považujeme rty (labia), zuby (dentes),

3. alveoly (dásně), palatum (tvrdé patro), velum (měkké patro) a larynx (hrdlo). V některých
jazycích je při tvorbě konsonantů využit i čípek (uvula), v českém jazyce však nikoli. Za
bilabiální konsonanty považujeme ty, při jejichž tvoření se dotknou naše rty (např. p, b).
Labiodentální (jak už vyplývá z názvu) jsou tvořeny dotykem jazyka rtů a zubů. Při tvoření
alveolárních konsonantů se náš jazyk dotkne či přiblíží dásním, u palatálních se
přiblíží/dotkne našeho tvrdého patra atd.
Každá skupina hlásek má svou určitou podobu, jakým způsobem a na jakém místě jsou
tvořeny. Zajímavě toho faktu využívá logopedie. Malé děti mohou mít problém
s vyslovováním určitých konsonantů. Zda je možné jejich indispozici odstranit, záleží na tom,
o jakou konkrétní poruchu se jedná. Může jít pouze o klasické a poměrně časté poruchy jako
rotacismus či rotacismus bohemicus (porucha vyslovování r a ř), lambdacismus (porucha
výslovnosti l) aj. S podobnými poruchami si logopedové ví rady a cvičení malých dětí probíhá
právě na principu podobností určených na způsobu a místě tvoření hlásek. Například r jakožto
prealveolární konsonant lze dítě naučit vyslovovat záměnou za d (trnka – tdnka, trám – tdám),
což je také prealveolární konsonant. Dětské artikulační orgány se tak naučí klasický pohyb
pro výslovnost r. Pokud jde ale o vrozenou poruchu, či poškození určitého mluvního orgánu,
s tímto logopedie moc nenadělá.
Obrázek pro vizualizaci tématu

4. Zdroje
PALKOVÁ, Zdena. Fonetika a fonologie češtiny: s obecným úvodem do problematiky oboru
1. vyd. Praha: Karolinum, c1994, 366 s. ISBN 8070668431.
 Zdroj textu je dle mého názoru odborně kvalitní a důvěryhodný
 Autorka je profesorka fonetického ústavu FF UK
 Publikace je používána jako skriptum ke zkouškám
 Obsahuje odborné termíny
 Je uveden seznam literatury, ze které publikace vychází
Distribution and combinations of Czech consonants. Zeitschrift für Slawistik. 2011, roč. 56, č.
2, s. 153. ISSN 00443506.
 Obsahuje aktuální informace (2011)
 Autoři časopisu jsou odborníci v oboru
 Dostatečná hloubka tématiky
 Dobrá struktura textu
 Obsahuje termíny
 Nevýhoda – v cizím jazyce
MASARYKOVA UNVIERZITA. Ústav jazykovědy a baltistiky [online]. [cit. 2012-12-26].
Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/jazyk
 Jedná se o web ústavu zaštiťující mnou studovaný obor
 Lze zde najít velmi dobré informace, ke všemu z doporučení profesorů oboru
 Možnost projít si vložené maeriály
 Přehlednost
 Pravidelně aktualizován