1. Vápno, tradiční materiál který se dnes nenosí
dobrý den
jsem moc rád, že jsme se tu dnes mohl ocitnout, byť se se svým tématem cítím trošinku jako
vetřelec. Před pár měsící měl Viktor Karlík přednášku v Opavě o stavění ze slámy a po přednášce
jsme na dané téma dlouho diskutovali a nadhodili i téma vápna a mé zkušenosti s jeho aplikací,
výrobou a zpracováním. Viktor mi tehdy řekl, že musím přijet na workshop k přírodnímu
stavitelství a já mu na to kývl a dnes jsem tady.
Vápnem a vápennými technologiemi jsem se začal zabývat už na škole a po nástupu na Národní
památkový ústav pak v rámci praktických workshopů, jsem si vápno začal osahávat daleko více. V
roce 2006 jsem pak v Opavě se svými přáteli založil o.s. Za Opavu, kde jsme v rámci péči o drobné
sakrální památky na opavsku začali vápno prakticky využívat a zabývat se jím skutečně do hloubky.
Ale k tomu až dále.
Proč jsem řekl na začátku že se tady cítím jako vetřelec? (obr.2, lom Kotouč Štramberk) přece jen je
to konference na téma přírodních materiálů a když si vybavím důsledky těžby vápence, je to trošku
něco jiného než co si člověk představí z dnešního pohledu pod pojmem přírodní materiál. Nicméně
jak mne teď nedávno ujistil jeden kamarád ekolog, tyto lomy jsou super a když jednou těžba skončí,
a jeho slovy ona vždycky skončí, tak vzniká unikátní prostředí, kde vzniká ohromné množství
přírodních procesů a biodiverzita jen plesá. Já si to omlouvám zase tím, že ty obrovské lomy co
vznikly nejsou kvůli stavebnímu vápnu, ale vápnu v užití průmyslovém, nebo hutním. Nic to ale
nemění na faktu, že se jedná o jeden z nejstarších stavebních materiálů v dějinách, po hlíně, dřevu
možná první sofistikovaně připravovaný. Jeho užívání máme doloženo už z nejstarších epoch v
Mezopotámii i Egyptě.
(obr. 3, momentka z workshopu v Příboře) Včera jsem tu nebyl, nicméně tady určitě několikrát
padlo, jaká je to paráda hrát si s hliněnými omítkami a jak jsou skvěle zpravatelné a krásné. U
vápna bych pravda nedoporučoval to co je možné u hlíny, tedy pracovat doslova rukama, neb vápno
leptá pokožku a je tak trošku složitější na zpracování, nehledě na problémy když vám kapka vápna
při hašení stříkne do oka. Ale jinak je to materiál moc příjemný a při pečlivém zpracování i
extrémně výhodný a krásný.
Co tedy to vápno je? Jaké vápno známe a používáme. Pojďme si nejdříve trošku zopakovat chemii a
abychom si ujednotili názvosloví, které budu dále používat.
(obr. 4, vzorce) vápenec vytěžený v lomu, tedy uhličitan vápenatý, usazené schránky mořských či
jezerních živočichů mnoho milionů let staré, ztužené zemskými tlaky. To je mimochodem jednou z
výhod vápence, přivezete hromadu a u ní můžete sedět a vybírat celé dny zkameněliny a krystaly
kalcitů. No ale zpět k chemii. Nuže tedy uhličitan vápenatý chceme nějak použít a proto ho pálíme,
zahříváme ho na teplotu jež přesahuje 1000°C a díky oxidaci nám vzniká pálené vápno, tedy oxid
vápenatý. Materiál, prudce reagující na zvýšenou vlhkost. Pálené vápno je tak nutné uchovávat v
suchu a vytáhnout ho až těsně před zpracováním. Zpracování spočívá v jeho hašení, kdy se pálené
vápno hasí vodou, vzniká velké množství tepla a zároveň hašené vápno – hydroxid vápenatý.
To už je materiál, který je pro stavebníka zajímavý protože to je právě onen materiál co používáme
při stavbě, nebo při malování. Hydroxid vápenatý pak po aplikaci tuhne a vzniká zpátky,
zjednodušeně řečeno uhličitan vápenatý tedy vápenec. Je to takové pěkně jednoduché, řekl bych až
přírodní :)
Jak je to s těmi zkušenostmi co jsem v průběhu let s vápnem získal. (obr. 5, pece) Veškerá moje
posedlost po pochopení vápna vznikla v Banské Štiavnici na workshopu k tradičním stavebním
technologiím a jejich užití v památkářské praxi. Tři dny se tam tehdy pálilo vápno v zahloubené
peci a mně celý ten proces prostě fascinoval. Za pár let jsem už pomáhal stavět pec v Litomyšli, tam
jsem si osahal už vše potřebné a s rakouským architektem co nám to do Litomyšle přijel ukázat
jsem probral všechny úskalí a problémy co s pálením přicházejí. Řekl tehdy ale to, že si to každý
musí projít sám aby věděl. No tak jsem nelenil a další rok u příležitosti opravy první kapličky se
sdruženímm ZaOpavu postavil pec na pálení vápna. Pak ještě na pár jiných místech a zatím
2. poslední v Příboře v rámci většího památkářekého workshopu. (obr. 6, materiál Příbor) tam už to
bylo trošku megalomanské, nicméně materiály zůstávají pořád stejné – cihly(kámen), písek na
stavbu pece, vápenec a dřevo na pálení. (Obr. 7, pec Příbor) Pálení zase probíhalo tři dny, takže je to
taková hezká společenská událost, kdy si každý přihodí své polínko, dá si pivo a jde domů. (Obr.8,
dým z pece v Brumovicích) Kouří to jen prvních pár hodin, kdy uniká vodní pára obsažená v
kameni. (Obr. 9, druhotné mteriály získané pálením) Po vypálení je samozřejmě hlavním produktem
pálené vápno, ale vzniká i celá řada zajímavých materiálů. Přepálený dočervena zbarvený písek,
přepálené cihly, vypálená hlína používaná na omazávku, uhlíky atd. Celá škála barviv kterými je
možno přirozeně bílé vápno barvit (obr.10, zkušební stěna Příbor) škála je široká a jsou to skutečně
přírodní pigmenty, tedy pro mne jako památkáře barvy, které byly v minulosti jistě užívány, včetně
barevných intenzit, které je možné vytvořit.
Co s páleným vápnem a teď nutno podotknout, ať s páleným v peci, nebo koupeným ve
stavebninách? Vyhasit v nějaké kovové nádobě … ty plastové to většinou nevydrží, protože teplota
daleko přesahuje 100°C. Vápno sypat do vody a případně pak trochu vody přilévat a hlavně pořád
usilovně míchat, tak dlouho dokud reakce probíhá. (obr. 11, vylévání vápna Brumovice) Po
vyhašení je pak nutné vápno někam uložit, ať do zemních jam, nebo do nádob, kde se dá uchovat.
Vápno dlouhým uložením zraje a zlepšuje své vlastnosti, především plasticitu a kryvost.
Zjednodušeně řečeno - jednotlivá zrníčka se prostě ve vodě rozpadají na menší a menší (obr. 12,
zpracování malty). Hašené vápno pak jde zpracovat na maltu nejrůznějšími způsoby, tady je to
zkouška přípravy tlučením, ale lze ji s trochou trpělivosti docela dobře umíchat i v normální
bubnové míchačce, samozřejmě nejlepší je horizontální míchačka, jež se stejně dobře užívá i pro
přípravu hliněných malt.
(obr. 13, malta) Výsledkem je ale vždycky malta, více či méně řídká či tuhá, to už záleží na použití.
Ale nejčastěji se hází na zeď nebo se s ní lepí cihly k sobě :) (obr. 14, aplikace)
Jednou z nejdůležitějších částí práce s vápenným materiálem je nutnost vlhčit podklad. (obr. 15,
vlhčím v Příboře) Bez výjimky způsobuje voda na povrchu podkladu mnohem lepší soudržnost
nanesených vrstev, ať se jedná o omítku, nebo o nátěr. Stejně tak vlhčení při tuhnutí podporuje
tuhnutí-karbonataci vápna a zlepšuje jeho tvrdost a stálost. U nátěrů se tím zamezí tolik nenáviděné
špinivosti vápenné stěny, vždy ale způsobené špatnou aplikací. Vápno po správném natření a
proběhnuté karbonataci nemůže špinit, protože se na povrchu vytváří krusta vápence, který
přirozeně nešpiní.
(obr. 16. Brumovice) Tady si neodpustím dát dva příklady kapliček opravených vápenými
technologiemi. Právě na nich jsme si mohli ověřit jestli jsou naše postupy správné popř. jsme se
poučovali z chyb (obr. 17. Nové Těchanovice).
Jedna ze základních dovedností a zjištění, je příprava malty přímo na staveništi. V rámci studia
pramenů a literatury jsme v archeologických nálezech našli spoustu nalezených pecí na pálení, ale
nenašli jsme ani jednu jámu na uchovávání vápna. V minulosti prostě pálili obrovské množství
vápna ale neuchovávali ho, ale přímo užívali. Když člověk vidí zříceniny hradů a vidí to množství
malt tak jen žasne. Malty zřícenin ale mají i jednu zajímavou vlastnost a to tu, že obsahují
nevyhašené pecky vápna a ty reagují s vlhkostí i dnes, když náhodou upadne kus zdi, tak jsou stále i
po více než 600letech reaktivní. Hledali jsme jak to asi mohli tehdy dělat a v literatuře jsme narazili
na tzv. Buchtu, která je elegantním a skvělým způsobem jak si připravovat maltu přímo na
staveništi a nemuset složitě hasit a ukládat.
(obr. 18, příprava buchty) Princip je ten, že vápno při hašení asi třikrát zvětší svůj objem a zhruba
nejlepší poměr mezi vápnem a pískem pro vytvoření malty je 1 ku 3. Abychom tedy už nemuseli nic
do malty přidávat tak si pro buchtu připravíme pálené vápno a písek v poměru zhruba 1 díl vápna
ku 7až9dílům písku. Jednotlivé složky pak navrstvíme v několika vrstvách na sebe a překryjeme
zbývajícím pískem. Pak vše prolijeme vodou a necháme dva či tři dny ležet. Hromada se v průběhu
vnitřního hašení zahřívá a tím, že vápno nabývá na velikosti hromada prvních pár hodin pracuje a
praská, je potřeba praskliny opravovat a hromadu kropit vodou, tak aby došlo k nasycení veškerého
vápna v hromadě. (obr. 19, nakrojení buchty) Po těch třech dnech se může postupně ukrajovat z
hromady a přímo míchat maltu. Většinou není ani potřeba přimíchávat vodu nebo jiné složky.
3. Výhodou takto připravené hromady je to, že tak může ležet klidně i několik měsíců a vy si jen když
potřebujete kousek ukrojíte, maltu namícháte a používáte. Ostatně vápenná technologie má oproti
cementu obrovskou výhodu v tom, že ve velké hmotě vápenná malta netuhne. Je dokonce výhodné
namíchat si větší množství malty několik dnů či týdnů předem a pak si jen chodit s kyblíkem. Malta
ztuhne, ale intenzivním mícháním získá znovu plasticitu. Zamíchaná malta získává stejně jako ležící
vyhašené vápno lepší vlastnosti. Vápno se obalí kolem jednotlich zrnek písku a je lépe
zpracovatelná a po vytuhnutí i pevnější.
Ukládat hašené vápno se v rámci praxe vyplácí snad jen pro štukatéry a pro užití na nátěr. Uležením
hašené vápno získává lepší vlastnosti, využitelné ale právě jenom u štukateřiny nebo pro nátěry.
Množství tak nemusí být nějak velké, pro nátěr celé chalupy stačí dva větší kyblíky vápna a ty jdou
snadno uložit na pár let do sklepa, tak aby vápno nezmrzlo. V případě zmrznutí je s vápnem konec a
pro nátěr či jinou práci už nepoužitelné.
(obr. 20, nátěr) Pro větší trvanlivost nátěru je lepší opakovat několik řídkých nátěrů než jeden hutný,
stejně tak i u nanášení omítek je lepší natáhnout tenkou vrstvu než jednu hrubou, která hluboko
vypraská.
Vápno má velkou výhodu v tom, že zůstává vápnem, není nic co by se mohlo změnit a je tak možné
kdykoliv opravit závadu na omítce či nátěru stejným materiálem, jakým byl udělán původně.
Vrstvení vápenných nátěrů jde někdy až do extrémů, kdy jsme napočítali i více než 70vrstev
jednotlivých nátěrů. Stejně tak i při opravách starých domů je patrné kolik vrstev omístek je
vrstveno na sebe a na fasádě drží ještě i ty původní několik set let staré.
Vápno je materiál, který má pro svou odolnost i materiálovou jednoduchost v přírodním stavitelství
své místo a doufám, že jsem svým příspěvkem přispěl k tomu, že se vápno bude dál používat tam
kde má a ne jen pro výstavbu dálnic jak se dnes děje.
(obr.21, kaple v Úvalně) Děkuji za pozornost
co je to vápno
jak vzniká vápenec, jak se doluje
vznik páleného a hašeného vápna, tuhnutí vápna
moje motivace k vápnu
moje začátky
štiavnice
litomyšl
brumovice
příbor
kapličky
workshopy
