1. Hugo von Hofmannsthal
Podzimní semestr 2012
Josephine Philomena Habermann
Závěrečný úkol

2. Argumentace
Vybrala jsem si téma Hugo von Hofmannsthal, protože jsme tento semestr museli psát
seminární práci, ve které jsme rozebírali jeho povídku Pohádka 672. noci z pohledu
naratologie a měli dodat i vlastní interpretaci. Tím pádem jsem si o autorovi už i více zjistila a
připadalo mi zajímavé to trochu shrnout.
Anotace
Tato práce pojednává o Hugo von Hofmannsthalovi s krátkým životopisem, shrnuje a
porovnává jeho díla a nakonec se věnuje analýze jeho povídky Pohádka 672. noci z hlediska
naratologie. Otázkou je, zda se u této povídky opravdu jedná o pohádku, nebo zda jsou vůbec
dodržována ‚‚pravidla‘‘ naratologie, nebo prostě Hugo von Hofmannsthal vymyslel nový
způsob, jak vyprávět pohádku.
Klíčová slova
Hugo von Hofmannsthal, díla, analýza, pohádka
Zdroje
 Hofmannsthal Hugo von. Das Märchen der 672. Nacht,. Das erzählerische Werk. Mit
einem Nachwort von Ellen Ritter. Frankfurt am Main: S. Fischer, 1999, 412 S., ISBN
978-3-10-031561-8
= je to originální znění jeho povídky
 Martinez Matias, Scheffel Michael. Einführung in die Erzähltheorie. 7. Auflage.
München: Verlag C. H. Beck, 2007, 198 S. ISBN 978-3-406-47130-8
= tuto knihu o naratologii nám doporučil pan profesor k analýze povídky Pohádka 672.
noci
 Infografika
http://infogr.am/Hugo-von-Hofmannsthal---dila/
 Poslední citace
Norbert Mayer. Elektra trifft den Ton der Tragödie. Die Presse [online]. Wien. ["Die Presse"
Verlags-Gesellschaft m.b.H. & Co KG] 2012 [cit. 2012-04-01]. Dostupné z:
http://diepresse.com/home/kultur/news/1305913/Elektra-trifft-den-Ton-der-Tragoedie

3. Život Hugo von Hofmannsthala
Hugo von Hofmannsthal se narodil 1. února 1874 ve Vídni jako syn ředitele Vídeňské banky
a Anny Fohleutner. V líbánkách přišla rodina o své peníze a proto musel už brzy vydělávat
svoje peníze. Sám se viděl jako katolický aristokrat a nechával se strhnout i k protižidovským
poznámkám. Chodil na elitní gymnázium, kde také brzy začal psát básně ovlivněné
Nietzschem. Z důvodu, že jako žák nesměl publikovat své básně vydával pod pseudonymy
Loris, Loris Melikow nebo Theophil Morren v časopise Die Presse. Během krátké doby patřil
k literární skupině Jung – Wien. V roce 1891 poprvé potkal spisovatele Stefan George, který
ovlivňoval jeho pozdější díla. V roce 1892 šel dobrovolně do vojny a služby měl v Brně a
v Hodoníně. Roku 1900 se seznámil s Richardem Straussem a o rok později dne 1. 6. 1901 se
oženil s Gertrud Schlesinger. Roku 1907 převzal redakci lyrický oddíl v časopise Morgen, sed
let později vypukla válka, kdy byl povolán do služby, ale jeho zdraví už bylo choré, tak si
získal umístění v ministerstvu vnitra. Skončením války 1918 skončila také dunajská
monarchie, což bylo pro Hofmannsthala šok, jakožto patriot, ze kterého se nikdy pořádně
nevzpamatoval. Roku 1919 byl dokonce nominován na Nobelovu cenu za literaturu a
nadcházeli i tři další, ale nikdy ji nedostal, převážně kvůli švédskému spisovateli Per
Hallström, který pronesl, že je nestydatý (např. v díle Der Rosenkavalier). Deset let později
13. 7. 1929 se zastřelil jeho syn Franz, který nebyl umělecky nadán a nikde nezůstal dlouze
zaměstnán. Hofmannsthal zemřel dva dny později, tedy 15. 7. 1929, když byl na cestě na
pohřeb svého syna. Přihodila se mu mrtvice.
Hugo von Hofmannsthal a jeho díla
Hugo von Hofmannsthal toho ve svém životě napsal hodně, zde je přehled jeho nejznámějších
děl a v jakém roce byly vydány. Z důvodu, že ne všechny povídky byly do češtiny přeloženy
se zachovaly originální názvy.

4. Analýza povídky ‚‚Das Märchen der 672. Nacht‘‘ z hlediska naratologie
Při názvu ‚‚Pohádka 672. noci‘‘ člověk očekává, že bude číst povídku s typickými znaky
pohádky. Totiž, že pohádka začne ‚‚Bylo nebylo,…‘‘ a popíše cestu hrdiny, který si musí
všechno vybojovat a nakonec si vezme princeznu. Dále si člověk díky číslovce 672 vzpomene
na pohádku Tisíc a jedna noc.
Jakmile si něco málo zjistíme o autorovi je jasné, že se nebude jednat o klasickou pohádku.
Schnitzler ve svém dopise jednou psal, že tato povídka není pohádka a ke konci dokonce spíše
popisuje noční můru. Na první pohled to také pohádka není, protože hlavní postava (kupecký
syn) už vše má a nemusí si nic vybojovat.
Podíváme – li se do slovníku dozvíme se, že existují dvě možnosti, jak a o čem se dá psát
povídka.
‚‚Slovník poukazuje na dvě zásadně jiné možnosti využití:
1. Může se povídat o skutečných nebo vymyšlených událostí.
2. Může se povídat v rámci každodenní řeči nebo v rámci poetické řeči.
Povídky se tím pádem s pomocí znakových párů <skutečné vs. fiktivní> a <poetická řeč vs.
nepoetická řeč> dají rozlišit tak, že vzniknou čtyři různé kombinace.‘‘
To jediné co tato povídka má s pohádkou společného jsou její příznaky. Pohádky se píší
pomocí poetické řeči a jednají o vymyšlených událostí.
V první části povídky se čtenář dozví, co se do teď vše událo, z tohoto důvodu autor použil
minulý čas. Na začátku použije autor zkrácení, aby urychlil tempo vyprávění. Zkráceně se
dovíme, že už nemá rodiče a že se ve 25 letech stáhl ze společnosti. Také vytváří čím dál
silnější vztah ke všem vzácným věcem v domě.
‚‚Ba, krása koberců a tkanin a hedvábů, vyřezávaných a vykládaných stěn, lustrů i kovových
pánvic, skleněných i hliněných nádob nabývala pro něho takového významu, o jakém předtím
neměl tušení. Zároveň ale pociťoval i malichernost těchto věcí.‘‘
‚‚Nicméně pociťoval nicotnost všech těchto věcí, stejně jako jejich krásu; nikdy ho nadlouho
neopouštěla myšlenka na smrt a často ho napadla mezi rozesmátými a hlučnými lidmi, často
v noci, často při jídle.‘‘
Smrt považuje za něco krásného a osvobozujícího. Brali bychom jeho tvrzení za pravidlo,
musel by svoji smrt už očekávat, protože jeho dům už je hotov.
‚‚Říkal si: ‚‚Když bývá dům hotov, přijde smrt,‘‘ a už ji viděl, jak pomalu kráčí po palácovém
mostě neseném okřídlenými lvy a vedoucím k dostavěnému domu, naplněnému bájnou
životní kořistí.‘‘
V tomto případě, bychom očekávali, že bude žít úplně sám čekající na smrt, ale on si čtyři
sluhy ponechal, protože je měl moc rád.
‚‚Většinu místností v domě pozamykal a propustil sluhy i služky kromě čtyř, kteří mu svou
oddaností a celou povahou přirostli k srdci.‘‘
Jako první se popisuje stařena, kterou si ponechal, protože mu hlasem připomínala vlastní
matku a dětství.
‚‚Ale měl ji rád, protože byla v domě odjakživa a provázela ji vzpomínka na vlastní matku a
na vroucně milované dětství.‘‘

5. Druhé služce není ani patnáct let, která už zkoušela se zabít. Kupecký syn neví, jak se má k ní
chovat, protože je hodně uzavřená a protože se na něho ledově a zle dívá.
‚‚Pojednou rozevřela oči, ledově a zavile na něho pohlédla, a přemáhajíc bolest, se sevřenými
rty se otočila ke zdi,…‘‘
Jako další se čtenář dozvídá, jak kupecký syn zaměstnal svého sluhu. Tento sluha ho
obsluhoval při večeři, která byla uspořádaná vyslancem perského krále. Kupecký syn byl tak
fascinován jeho zdvořilostí a obezřetností, že byl rád ho zaměstnat. Skrz dalšího chování si
kupecký syn k němu vytvořil náklonnost.
‚‚Jediného sluhu, kterého se rozhodl mít v domě, poznal, když kdysi večeřel u vyslance,
kterého měl v tom městě perský král. […] Projevoval svému pánovi vzácnou oddanost,
předcházel jeho přáním a mlčky uhadoval jeho libosti i nelibosti, takže pán na něm stále více
lpěl.‘‘
Jako poslední se popisuje starší dívenka z těch dvou mladších. Obsluhuje ho při jídle
s miskami ovoce nebo pečiva a kupecký syn byl její krásou lehce okouzlen.
‚‚…; ale neboť ji vídal zblízka a denně, zaujala ho nesrovnatelná krása jejích víček a jejích rtů
a vláčné, neradostné pohyby jejího krásného těla mu byly záhadnou mluvou uzavřeného,
podivného světa.‘‘
Tady už je znát odcizený způsob vypravěče. Čtenář neví, jak se sluhové jmenují a taky neví,
proč se patnáctiletá dívenka chtěla zabít, nebo proč se kupecký syn stáhl ze společenského
života. Můžeme se domnívat, že to souvisí se smrtí jeho rodičů, že tu smrt ještě nedokázal
zpracovat, nebo dokonce zatím zkoušel ignorovat.
Ke konci první části povídky se dozvídáme, že v létě bydlí v letohrádku. Tento letohrádek je
obklopen horami a kupecký syn si často venku čte a přitom cítí pohledy svých sluhů, což ho
znervózňuje. Zároveň je ale cítí víc žít než sám sebe a pociťuje i velký strach, když nejsou
poblíž.
‚‚Cítil jejich život silněji a naléhavěji než vlastní. […] Naprosto zřetelně jako v tíživém snu
cítil, jak oba staří každou hodinou žijí jen smrti v ústrety, a to nezadržitelným, tichým
proměňováním svých rysů a celého svého výrazu, jež tak dobře znal; a jak se obě dívenky
vžívají do pustého a rovněž nedýchatelného života. […] Když však jim býval docela blízko,
jeho úzkost tak zhasínala, že pozapomínal na to, co bylo.‘‘
Zároveň autor popisuje, jak ho starší dívenka naplňuje touhou ale ne žádostí.
‚‚Vůbec věděl, že ho krása jeho služky naplňuje touhou, ale nikoliv žádostí, proto také zrakem
na ní nikterak neprodlel…‘‘
Druhá část povídky je psaná v přítomném čase. Jeho sluha je v dopise obviňován z nějakého
ohavného činu, když sloužil u vyslance perského krále. Kupeckého syna to hodně rozčiluje a
rozhodne se jít do města k domu, kde vyslanec perského krále bydlí, protože doufá, že zjistí,
kdo je pisatelem dopisu.
‚‚Pisatel nejasně obviňoval sluhu kupcova syna, že v domě svého dřívějšího pána, perského
vyslance, spáchal ohavný zločin.‘‘
‚‚Chodil sem a tam a zlostí a rozčilením byl tak dopálen, že shodil plášť i pás a dupal po
nich.‘‘
U domu vyslance potkal jenom kuchaře a starého pisatele. Proto se kupecký syn rozhodl najít
si nocleh, protože jeho dům je zamčený. Při hledání noclehu přijde do vedlejší ulice a tam
narazí na obchod klenotníka. Ve výloze zahlédl šperk ze zlata.

6. ‚‚Pojednou zahlédl staromódní šperk ze zlatého plíšku, zdobený berylem, který mu jaksi
připomínal stařenu.‘‘
Vstoupil do obchodu klenotníka, aby koupil zlatý šperk s berylem pro stařenu a vzpomněl si
na starší dívenku, které chtěl koupit zlatý řetízek.
‚‚A také mu prolétlo hlavou, že by bylo hezké spatřit na té šíji tenký zlatý řetízek, mnohokrát
ovinutý, dětský a přece připomínající pancíř.‘‘
Je nápadné, že do obchodu klenotníka vstoupil kvůli stařeně a do nízkého pokoje kvůli starší
dívence, odkud také viděl zahradu se skleníky. Nápadné také je, že čtenář ví, že kupecký syn
neumí jezdit na koni i když to bylo pro tehdejší dobu typické.
‚‚…, každý zvlášť, do něho zabalil a kupecký syn přitom náhodou přistoupil k jedinému
nízkému zamřížovanému oknu a vyhlédl ven. Spatřil pěkně udržovanou zelinářskou zahradu,
zřejmě náležející k sousednímu domu, jejíž pozadí tvořily dva skleníky a vysoká zeď.‘‘
Klenotník ho zavede do zahrady se skleníky a kupecký syn hned vstoupí do prvního skleníku.
I zde je opět použito zkrácení, aby byla už tma.
‚‚Hned se kupecký syn pustil podél zdi k nejbližšímu skleníku, vstoupil dovnitř a našel tam
takovou hojnost vzácných a zvláštních narcisů a sasanek a tak nezvyklé, zcela neznámé
listoví, že se ani vynadívat nemohl. Nakonec však pohlédl vzhůru a zjistil, že slunce zatím,
aniž si toho všiml, za domy nadobro zapadlo.‘‘
Vyšel ze skleníku ven a chtěl se skrz sklo kouknout do druhého skleníku. Kupecký syn se
lekl, protože někdo měl obličej přitisknutý ke sklu druhého skleníku. Když se podíval znova,
lekl se opět, protože dítě vypadalo jako jeho patnáctiletá služka.
‚‚Děcko, které na něho nehnutě a zlovolně hledělo, podobalo se totiž nepochopitelně
patnáctiletému děvčeti, které měl v domě.‘‘
Z nějakého důvod šel do skleníku, ve kterém bylo to malé dítě, a vzal holčičku do náruče, ale
hned ji pustil, jakmile si vzpomněl na vlasy své služky, kterému se dítě podobalo.
‚‚Na chvilku ho strach přešel, jak děvčátku hladil krátké jemné vlásky. Rázem si však
vzpomněl na vlasy děvčete doma, jednou se jich dotkl, když smrtelně sinalá se zavřenýma
očima ležela na lůžku, a znovu mu přeběhla po zádech hrůza, jen ruce uškubl.‘‘
Chtěl malému děvčátko dát pár stříbrných mincí, ale ona je hodila na zem a odešla ze
skleníku. Kupecký syn chvíli čekal, aby poté taky vyšel, ale dveře byly zamčené. Ale vzápětí
uviděl dveře na druhé straně skleníku a otevřel je. Nyní byl venku ze skleníku a byl hned
obklopen zídkou. Cítil se opět lapen, ale v zídce byla díra a potom vstoupil na prkno, které
vedlo k domu, které bylo naproti. Rychle na prkno vstoupil, ale vzápětí si uvědomil, že je pod
ním vysoká propast. Došel ke dveřím na druhé straně a skončil na tvrdé zemi. Unaven šel
ulicí a doufal, že najde nocleh. Z jeho myšlenek ho vytrhl smrad a začal zkoumat, odkud
pochází. Smrad pocházel z kasárenského dvora, kde byly vojáci, kteří čistili podkovy koní a
další vojáci, kteří tahali pytle s pečivem. Přiblížil se k jednomu koni, které se na něho zle
koukali mezitím, co hledal zlaťáky. Nakonec nerozhodně hodil koni zabalený šperk pod nohy.
Zde je nyní ta situace, že se nikdy neučil jezdit na koni a proto neví, jak se v blízkosti koňů
chovat. Skloní se, aby zvedl šperk, a přitom ho kůň kopne kopytem do slabin. Vojáci ho
odnesou do pokoje, odeberou mu všechny cennosti a nechají ho tam ležet. Když se vzbudí
v pokoji, nadává na své sluhy, že oni ho k těm všem mukám dovedli. Nyní, kdy doopravdy
umírá, už smrt nepovažuje za něco krásného a osvobozujícího, ale má strach a pociťuje i
nenávist vůči svým sluhům a dokonce nenávidí svůj způsob života.

7. ‚‚Naplněn hořkostí hleděl strnule zpátky do svého života a zapíral všechno, co mu předtím
bylo milé. Svou předčasnou smrt tak nenáviděl, že nenáviděl i svůj život, protože ho sem
dovedl.‘‘
Čtenář nemá pocit, že kupeckého syna zná, protože von Hofmannsthal využil externí
fokalizaci. To znamená, že vypravěč říká míň, než postava ví nebo pociťuje. Z tohoto důvodu
nemá čtenář ke kupeckému synovi ‚‚vztah‘‘. Hugo von Hofmannsthal potřebuje vypravěče,
protože vypráví o vymyšlených událostech a protože byly velké diskuze, že autor fiktivního
textu schválně lže.
‚‚Fiktivní povídka se zaměřuje jak v imaginárním i ve skutečném kontextu na čtenáře a
představuje ‚‚sdělenou komunikaci‘‘ (Janik, Kommunikationsstruktur, str. 12) […] Autor
vytváří věty, které jsou sice skutečné, ale neautentické - proto je nemůžeme chápat jako
tvrzení autora. U fiktivního vypravěče chápeme ty stejné věty jako autentické, ale imaginární
– protože jsou tvrzeny od vypravěče, ale jenom v rámci imaginární komunikační situaci.‘‘
To znamená, že v podstatě jenom citování vypravěče, autor netvrdí něco, co není pravda.
V první části autor využil případ dřívějšího vypravěče, ale v druhé části povídky využil
současného vypravěče. Z toho vyplývá, že se jedná o heterodiegetického vypravěče, protože
nepatří k postavám svého příběhu.
Povídka se vypráví v jedné formě anachronie, přesněji řečeno o analepsi.
‚‚…: Ve způsobu analepse se dodatečně vypráví o příhodě, která se stala v dřívějším
okamžiku, než ke které už ve vyprávění došlo;…‘‘
Hugo von Hofmannsthal patří určitě k těm zajímavým autorům, kteří se svými tématy liší od
ostatních. Skoro ve všech jeho dílech probírá téma smrt a i divadelní hra Elektra, která se
hraje dodnes má tajemnou kulisu.
‚‚Tento obraz člověku vyrazí dech, i když je vše velkorysé, vyvolá klaustrofobii. Přes celé
podium Burgtheatru postavil Olaf Altmann tmavě-šedou zeď. Veprostřed je od úplně shora až
dolů dva metry nad zemí mezera, lehce nakloněná, jakoby ta ustrašující místnost vedla do
krypty.‘‘