1. Masarykova univerzita
Filosofická fakulta
Ústav filmu a audiovizuální kultury
Luděk Havel
(FAV, magisterské prezenční studium)
(FF N-OT FAV [sem 4, cyk 2])
Hollywood a normalizace
Distribuce amerických filmů v Československu
1970–1989
(Magisterská diplomová práce)
Vedoucí práce:
Mgr. Pavel Skopal, PhD.
Brno 2008
(jarní semestr)

2. Poděkování
Na tomto místě bych v první řadě rád poděkoval vedoucímu své práce Mgr. Pavlu
Skopalovi, PhD., za mnohé cenné rady, za zpřístupnění mnoha materiálů, za čas strá-
vený konzultacemi a obzvláště za trpělivost při práci na jednotlivých částech.
Za pomoc s identifikací „neposlušných“ dat a za upřesňující informace pak děkuji
PhDr. Jaromíru Blažejovskému, PhD.
Za mnoho cenných informací patří poděkování Mgr. Václavu Březinovi, Mgr. Aleši
Danielisovi, Miloši Fikejzovi a Mgr. Tomáši Lachmanovi.
Další poděkování (a vzpomínka) patří Mgr. Ottu Vejnarovi, dlouholetému řediteli
Jabloneckých kin, který mi poskytl zajímavé informace a poněkud jiný pohled
na problematiku zkoumaného období.
Za bezmeznou ochotu a vstřícnost pak děkuji PhDr. Aleně Noskové, PhDr. Renatě
Purnochové a Boženě Vlčkové z Národního archivu v Praze, bez jejichž vstřícnosti by
práce na studii ve finální fázi nemohla pokračovat tak rychle.
Za rady a další materiály si dík zaslouží Bc. Leo Čermák, Radomír Kokeš, Jan
Tománek a Vít Vodvářka, Dis.
Za pomoc při revizi statistických údajů a radách při stylistických a jazykových
úpravách finální verze pak děkuji Kateřině Maťátkové.
Prohlašuji, že jsem pracoval samostatně a použil jen uvedených zdrojů.
V Brně 24. července 2008
.....................................................
Luděk Havel
-2-

3. Obsah
1. Úvod 5
1.1 Prameny a zdroje 5
1.2 Dílčí témata 7
1.3 Časoprostorové vymezení 8
2. Americký film v ČSR 10
2.1 Přehled do roku 1969 10
2.2 Shrnutí let 1970–1989 15
3. Veselo jako na hřbitově aneb tzv. Normalizace 20
3.1 Vznik Pražského jara a příjezd „bratrské pomoci“ 20
3.2 Srpen 1968 – duben 1969 22
3.3 Normalizace 23
3.3.1 Normalizace ve filmu 24
3.4 Normalizační léta 27
3.4.1 Normalizační léta ve filmu 30
4. Československý film a jeho podniky 33
4.1 Ústřední půjčovna filmů a Krajské filmové podniky 34
4.2 Československý filmexport 37
4.3 Výběrová komise 37
4.4 Balíky 40
5. Od Zatracené kočky po Čarodějky z Eastwicku – filmy USA v ČSSR 42
5.1 Početní diskrepance 42
5.2 Národnostní diskrepance 43
5.3 Zkoumaný korpus 44
6. Filmový přehled 45
6.1 Prodleva 45
6.2 Měsíc plánované premiéry 47
6.3 Režiséři 49
6.4 Výrobce 55
6.5 Jazykové verze 57
6.6 Formát 60
6.7 Žánrové složení 65
6.8 Přístupnost 69
7. Propagace 72
7.1 Heslo pro plakát 72
7.1.1 Hvězda 73
7.1.2 Režisér 75
7.1.3 Autor předlohy a festivalová a jiná ocenění 76
7.2 Plakát 80
8. Návštěvnost amerických filmů 91
9. Závěr 105
10. Přílohy 110
10.1 Literatura 110
10.2 Prameny 131
10.3 Orální prameny 131
10.4 Archivní prameny 131
10.5 Filmografie 132
10.5.1 Americké filmy v české distribuci 1970–1989 132
10.5.2 Další citované filmy 171
11. Summary 179
-3-

4. Grafy
Graf č. 1 Distribuce 1922–1929 10
Graf č. 2 Distribuce 1929–1945 12
Graf č. 3 Distribuce 1945–1947 14
Graf č. 4 Distribuce 1948–1959 14
Graf č. 5 Distribuce 1960–1969 14
Graf č. 6 Poměr socialistické a nesocialistické filmové produkce 16
Graf č. 7 Distribuce 1970–1974 18
Graf č. 8 Distribuce 1975–1979 18
Graf č. 9 Distribuce 1980–1984 18
Graf č. 10 Distribuce 1985–1989 18
Graf č. 11 Prodleva 47
Graf č. 12 Měsíc plánovaného uvedení 48
Graf č. 13 Výrobce (podle „pětiletek“) 56
Graf č. 14 Jazykové verze 58
Graf č. 14.1 Jazykové verze (podle „pětiletek“) 59
Graf č. 15 Filmové formáty 61
Graf č. 15.1 Filmové formáty (podle „pětiletek“) 61
Graf č. 16 Obrazové formáty 62
Graf č. 16.1 Obrazové formáty (podle „pětiletek“) 63
Graf č. 17 Žánrové složení 67
Graf č. 17.1 Žánrové složení (podle „pětiletek“) 68
Graf č. 18 Přístupnost 69
Graf č. 18.1 Přístupnost (podle „pětiletek“) 71
Graf č. 19 Poměr návštěvnosti západních kinematografií 92
Tabulky
Tabulka č. 1 Filmy v distribuci 1922–1928 10
Tabulka č. 2 Filmy v distribuci 1929–1945 11
Tabulka č. 3 Filmy v distribuci 1945–1969 13
Tabulka č. 4 Filmy v distribuci 1970–1989 17
Tabulka č. 5 Filmy v distribuci podle „pětiletek“ 19
Tabulka č. 6 Jazykové verze 58
Tabulka č. 7 Obrazové formáty 63
Tabulka č. 8 Žánrová paleta 66
Tabulka č. 9 Přístupnost 70
Tabulka č. 10 Návštěvnost 1970–1989 91
Tabulka č. 11 Poměr návštěvnosti západních kinematografií 92
Tabulka č. 12 22 nejnavštěvovanějších filmů 93
Tabulka č. 13 26 nejnavštěvovanějších amerických filmů 95
Tabulka č. 14 Top 20 1984 99
Tabulka č. 15 Top 20 1985 100
Tabulka č. 16 Top 20 1986 100
Tabulka č. 17 Top 20 1987 101
Tabulka č. 18 Top 20 1988 101
Tabulka č. 19 Top 20 1989 102
-4-

5. 1. Úvod
Americké filmy, v drtivé většině filmy hollywoodských studií, tvoří v současnosti
majoritní část celosvětové distribuce a nejinak je tomu i u nás. Tato hegemonie však
nebyla vždy trvalá a v průběhu 20. století prošla několikerým vývojem.
Statistická data, zpracovávaná od roku 1922, jsou dostatečně výmluvná – např.
v letech 1922–1928 bylo do našich kin uvedeno 2.188 amerických filmů, což je
v přepočtu průměrných 312 filmů ročně.1 Druhou majoritní kinematografií byla pro-
dukce sousedního Německa, ta však co do počtu převažovala jen v roce 1922 a poté
byla na druhém místě (s průměrně 217 filmy ročně).2
V následujících letech se však americká kinematografie dostala do pozornosti
ideologicko-společenských požadavků a její uvádění do našich kin podléhalo přísným
restrikcím – nejprve z vůle nacistické a po válce komunistické garnitury. Nedlouhé
mezidobí znamenalo i pro americkou produkci krátký, byť podstatný, návrat. Rozebí-
rat dopodrobna historii uvádění amerických filmů do našich kin není ani cílem této
práce a není to ani v rámci jejího rozsahu možné. V textu se tak omezuji jen na struč-
né nastínění problematiky, eventuelně odkazuji na jiné, podrobnější studie.
Hlavní zájem však zaměřuji na léta 1970–1989, dobu, která bývá (byť poněkud
nepřesně) označována souhrnným názvem normalizace. Cílem této práce je pak pro-
zkoumat uvádění amerických filmů v tomto období, a to nejenom po stránce statistic-
ké, ale i mediálně-diskurzivní. Výzkumem periodik z tohoto období chci poukázat na
dobovou kulturní politiku, a to zejména ve vztahu k uvádění amerických filmů. Skrze
„pozitivistický“ přístup se práce v mnoha částech stává spíše popisným souhrnem
množství dat, než vysvětlující studií. Tento nedostatek tkví v hlavní slabině tohoto vý-
zkumu – v nedostupnosti mnoha důležitých materiálů. Přesto se zde na základě těchto
dat pokouším rekonstruovat roli amerického filmu v normalizačním Československu.
Západní kultura, kterou americká kinematografie symbolizuje více než dobře, byla
systematicky potlačována a její řídké projevy řádně rámovány. Přesto nelze pominout,
že pro svoji vysokou odezvu a v případě filmů návštěvnost, mohla často zachraňovat
nadekretované ekonomické požadavky. Tím se její status mohl pohybovat na stupnici
od ideologických k ekonomickým požadavkům často směrem k finanční stránce věci.
Práce je ve své podstatě je prvotním vhledem do zkoumané problematiky, který
by časem (a zejména s eventuelním zpřístupněním archivních fondů), mohl projít revizí
a zde naznačené a často spíše hypotetické závěry by pak získaly výraznější obrysy. Ně-
které kapitoly tak jsou spíše jen určitým shrnutím a kvantifikací problémů a jsou zde
uvedeny jako možný výchozí bod pro další výzkum.
1.1 Prameny a zdroje
Primárním krokem předcházejícím celému výzkumu bylo nashromáždění co nej-
širšího korpusu materiálů. Zásadním a základním zdrojem byl Filmový přehled, de fac-
to seznam všech filmů připravených k distribuci na našem území. Filmový přehled
fungoval především jako jakási oficiální příručka Československého filmu a sloužil
především potřebám vedoucích kin a dalších kulturních pracovníků. Kromě krátkých
1Jen pro srovnání, ve zkoumané době 1970–1989 bylo do našich kin v průměru uváděno ročně celkem 231 filmů.
2Statistické údaje do r. 1965 jsou (není-li uvedeno jinak) čerpány z: HAVELKA, Jiří (1967): Kronika našeho filmu 1898–
1965. Praha: Filmový ústav, 253 s.
-5-

6. anotací, technických detailů, synopse a někdy i autorského portrétu, obsahovala kaž-
dá „filmová karta“ i žánrové označení filmu a heslo pro plakát. Toto periodikum lze
brát (byť s rezervou a určitým omezením, na něž bude upozorněno) jako poměrně spo-
lehlivý zdroj, jehož informace byly často variovány v dalších propagačních materiálech,
programech kin a často i kritické recepci.
Z informací z Filmového přehledu jsem sestavil „statistickou pomůcku“ – přehled
všech amerických filmů v našich kinech, s datem premiéry, zemí původu (do přehledu
jsem zahrnul nejen filmy americké, ale i americké koprodukce), autorskými údaji, hes-
lem pro plakát, žánrovým zařazením a několika dalšími technickými údaji. Z tohoto
přehledu následně čerpám ve většině statistických přehledů.
Druhým krokem byla mediální rešerše, potřeba utvořit soubor textů, které se
přímo či nepřímo vážou na americkou produkci a distribuci. Na tomto místě je třeba
upozornit, že zcela záměrně byly vynechány kritické odezvy na jednotlivé filmy. Dost
možná ke škodě věci, ale při distribučním objemu amerických filmů dosahujícího ve
zkoumaných letech celkem 343 filmů3 by se soubor dalších materiálů dostal nad mez
zvládnutelnosti a využitelnosti pro rozsah této práce. Zahrnuty byly tedy texty týkající
se témat distribuce, nákupu filmů, jejich propagace, přehledy programů Filmového
festivalu pracujících, články o filmových festivalech (kde se intenzivněji řešilo téma
amerických filmů), studie o dabingu a obzvláště pak rozhovory se zaměstnanci Česko-
slovenského filmu a jeho podniků, zejména pak Ústřední půjčovny filmů
a Československého filmexportu.
Od konce 80. let vydávala Ústřední půjčovna filmů Zpravodaj ÚPF, s podtitulem
„informační a metodologický materiál vydávaný pro pracovníky filmové distribuce-
pouze pro služební potřebu!“ Toto periodikum vycházelo měsíčně až do konce roku
1990 a v roce 1991 pak ještě krátce jako Zpravodaj Lucernafilmu a nabízelo vedle sou-
hrnu převzatých článků z tisku také distribuční listy, statistická data a původní člán-
ky zabývající se stavem filmové distribuce.
Skrze tyto prameny se na následujících stránkách snažím naznačit jisté charak-
teristiky kulturní a jmenovitě distribuční politiky, která byla ovlivňována z několika
směrů – shora vedením Československého filmu a jeho předpisy, zvenčí americkými
distributory a jejich pro tehdejší vedení často nepřijatelnými podmínkami a zdola di-
váky, jejichž neustálý odliv se v 70. a 80. letech řešil několika způsoby. Tyto tři tlaky
(ale dost možná ještě mnohé další – neopomínejme možný vliv médií) utvářely a možná
formovaly filmovou distribuci.
Tento mediální diskurz zde nahrazuje nedostupnost oficiálních materiálů
a v mnoha ohledech tak supluje přesné informace. Fondy Ministerstva kultury uložené
v Národním archivu v Praze jsou do dnešní doby zpracované jen do roku 1956. Podob-
né je to i s fondy v Národním filmovém archivu, deponovanými v pracovišti
v Hradišťku. Pravděpodobně nejzajímavější a nejpřínosnější oficiální dokumenty týka-
jící se distribuce jsou tak buď ukryty v těchto nezpracovaných fondech, nebo se vůbec
nedochovaly.4
3 Tento údaj vychází z výše uvedeného průzkumu distribuovaných filmů skrze Filmový přehled. Např. poznámky Aleše
Danielise uvádějí 334 amerických filmů za celé období. Tento rozdíl může být způsoben odlišným metodologickým pří-
stupem ke koprodukčním titulům či kalkulací obnovených premiér. Zároveň zde vstupuje do hry fakt, že film, uvedený
ve Filmovém přehledu ještě nemusel být na 100% distribuován. Na tyto rozdíly upozorňuji dále v samostatné kapitole.
4 Podle informací Mgr. Tomáše Lachmana, který má v Národním filmovém archivu na starosti fondy institucí, se mnoho
dokumentů nedochovalo pro necitlivé zacházení s těmito prameny a také kvůli možnému účelovému ničení těchto do-
kumentů na sklonku roku 1989 [Lachman, 2008: rozhovor].
-6-

7. 1.2 Dílčí témata
Jak již bylo naznačeno, snaží se práce postupovat v jakýchsi soustředných kru-
zích od těch vnějších, přes vnitřní až k samému jádru tématu. Jako první stručné té-
ma nastiňuji alespoň rámcově historii uvádění americké produkce na našem území.
Následuje opodstatnění dobového vymezení a načrtnutí dalších kritérií. Zde bych
se rád pokusil naznačit i jisté možnosti periodizace tohoto období – a to nejenom
z hlediska politického, sociálního a společenského, ale zejména na základě změn
v distribuci. Zkoumané období tak nebude logicky nahlíženo jako celistvé a homogenní
pole. Zároveň bych však nerad determinoval dělení let na přesná časová období –
ostatně některé změny v distribuci přecházely přes několik let. K větší názornosti tak
byly vytvořeny čtyři „pětiletky“, dělící zkoumanou dobu na léta 1970–1974, 1975–
1979, 1980–1984 a 1985–1989. Jednotlivé kapitoly pak nabízejí jak hledisko celistvé,
tak i skrze tento „rozčtvrcený“ pohled. Cíl je patrný – alespoň skrze dostupné materiály
naznačit změny a posuny v distribuci.
Stručně zde vysvětluji i fungování Československého filmu a jeho organizací,
jmenovitě Ústřední půjčovny filmů, jediného monopolního distributora na našem úze-
mí, Krajských filmových podniků a nižších pater distribuční pyramidy. Další důležitou
organizací byl Československý filmexport, podnik zahraničního obchodu, který uzaví-
ral konkrétní dohody při nákupu a prodeji filmů.
Ve statistickém průzkumu distribuční základny amerických filmů jsem záměrně
zohlednil několik faktorů, které se následně promítaly v propagaci filmů a mediální re-
cepci. V heslu pro plakát to byla jména režisérů a některých hereckých hvězd, odkazy
na ocenění a autora předlohy. Dále jsem zahrnul výrobce (studio či distributora), jazy-
kové verze a eventuelně i obrazový formát, stanovení přístupnosti a především žánrové
zařazení. V rámci propagace nelze opomenout ani filmový plakát. Výběr a opodstatnění
faktorů není náhodný a bude vysvětlen.
V průzkumu mediální sféry jsou zohledněny dobová interview, a to jak s pracov-
níky Československého filmu, tak i zaměstnanci jeho podniků. Přímo
z Československého filmu jmenujme Jiřího Purše, ústředního ředitel, jeho krátkodo-
bého nástupce Tugana Veselého, prvního náměstka Bohumila Steinera a Jana Vaníč-
ka, ředitel odboru zahraničních styků ústředního ředitelství.
Z Ústřední půjčovny filmů jsem se zaměřil na ředitele Vladislava Maška a později
Františka Vomelu, Tugana Veselého (a nakrátko Miroslava Pospíchala), náměstka ře-
ditele Pavla Turka a Aleše Danielise (ten byl zároveň dramaturgem), vedoucího ekono-
micko-obchodního úseku Alberta Nesvedu, hlavního dramaturga Jiřího Bublu a od
roku 1984 Aloise Humplíka, dramaturgy Ladislava Janžuru, Václava Březinu
a Rudolfa Daňka.
Ve druhé polovině 80. let začaly i do Československa pronikat videokazety a ÚPF
se snažila tento celosvětový trend, byť ex post, dohnat a otevřela síť vlastních půjčoven
– k tomuto tématu měla co říci Jitka Baráková, dramaturgyně ÚPF v oblasti videoka-
zet. Okrajově byly zahrnuty i rozhovory s Vlastou Pilnou a Zdeňkem Nerušilem, kteří
měli v ÚPF na starosti titulky a v oblasti dabingu byli zohledněni například Bedřich
a Marie Fronkovi z Filmového studia Barrandov – dabing. Pro úplnost dodejme, že
krátké filmy, kterými se však v této práci nezabývám, měla po dramaturgické stránce
na starosti Zora Wildová. Jako posledního, leč velmi důležitého, pracovníka uveďme
Radko Hájka. Tento sociolog zaměstnaný v Československém filmovém ústavu byl
-7-

8. v úzké spolupráci s ÚPF a měl na starosti sociologický výzkum týkající se mj. divác-
kých preferencí a návštěvnosti. Koncem 80. let ve spolupráci s Alešem Danielisem pu-
blikoval ve Filmu a době dvanáctidílný cyklus, který mapoval divácký zájem
o jednotlivé národní produkce v našich kinech.
Nakonec dodejme i několik jmen z Československého filmexportu. Byli to po sobě
jdoucí ředitelé Stanislav Kvasnička, Jiří Rybín a nakonec Jiří Janoušek a obchodního
ředitele Ladislava Kachtíka, kterého později ve funkci nahradila Jitka Jeřábková.
Tento soupis jmen si neklade za cíl vytvořit komplexní seznam pracovníků Čes-
koslovenského filmu. Za zkoumané dvě dekády se v organizacích Československého
filmu vystřídalo mnohem více lidí a fungovala zde i značná fluktuace a časté zastávání
dvou i více funkcí naráz. Uvedený jmenný soupis má tedy jen poukázat na několik vý-
raznějších pracovníků v distribuci 70. a 80. let, kteří se poměrně často prostřednic-
tvím rozhovorům, ale i vlastních článků vyjadřovali ke stavu české filmové distribuce.
Proto byli při výběru podkladů tohoto výzkumu zohledněni.
Prozkoumat všechna (či většinu podstatných a k tématu práce přínosných) celo-
republikově vycházející periodika je úkol zřejmě nedosažitelný. Přesto doufám, že na-
bízený korpus materiálů je dostatečně široký, aby mohl reprezentovat periodika dané
doby. V souhrnu šlo o periodika Amatérský film, Divadelní noviny, Film a divadlo, Film
a doba, Filmový přehled, Gramorevue, Kino, Kmen, Kulturní rozvoj, Květy, Lidová de-
mokracie, Magazín kina, Mladá fronta, Mladý svět, Národní výbory, Naše řeč, Nová
svoboda, Ostravský večerník, Panoráma, Práce, Průboj, Rudé právo, Scéna, Svět práce,
Svobodné slovo, Televizní tvorba, Tribuna, Týdeník ČST, Záběr, Zemědělské noviny,
Zpravodaj ÚPF (posléze Zpravodaj Lucernafilmu).
Shrnutím všech výše uvedených prvků by práce nakonec měla dojít ke kýžené
definici převažujících postojů distribuční politiky, distributorů, diváků a kritické obce
vůči americké kinematografii v českých normalizačních kinech a nabídnout tak ucele-
ný pohled na dosud nezpracovanou tématiku.
1.3 Časoprostorové vymezení
To, že se práce bude zabývat distribucí amerických filmů v letech 1970–1989, je
již evidentní. Nyní je třeba ještě dodat, že se bude jednat výhradně o distribuci celove-
černích filmů (a to jak hraných, tak animovaných), uvedených prostřednictvím
Ústřední půjčovny filmů do českých kin.5 Krátkometrážní a středometrážní tvorba je
opomenuta z několika důvodů. První je opět kvantum materiálů, o které by se ve všech
ohledech práce rozrostla.
Jenom pro příklad – v roce 1976 bylo uvedeno 21 krátkometrážních filmů.
V praxi šlo o distribuční „balíky“ krátkých filmů Charlese Chaplina a kreslené grotesky
z produkce Walta Disneye, určené pro kina Nonstop 60',6 pro připojení k celovečerním
programům a pro dětská pásma. V následujícím roce to bylo již 26 krátkých snímků.
Vedle jedné Chaplinovy grotesky (Chaplin pod pantoflem) toto množství tvořilo pět fil-
mů studia Walta Disneye, třináct filmů studia MGM (zejména tvorba Williama Hanny
5 Kompletní soupis amerických filmů je uveden v příloze Filmografie na straně 132, kde je prvně zohledněn rok uvedení
a následně abecední řazení.
6 Kina Nonstop 60’ nebo také kina Čas byla zařízení, v nichž se „[…] buď výhradně, nebo v určitých pravidelných ter-
mínech promítají zvlášť sestavené programy krátkých filmů[…]“, což mohly být „ […] týdeníky, aktuality, reportáže,
krátké filmy, nebo někdy i dlouhé hrané filmy […]“ toto zařízení bývalo „[…] ve velkoměstských centrech, na nádražích,
letištích apod.“ [Levinský-Stránský, 1974: 141–142].
-8-

9. a Josepha Barbery – konkrétně seriál Tom a Jerry) a sedm krátkometrážních (většinou
pod 15 minut) animovaných filmů studia Universal (režie Paul J. Smith – filmy
s Datlem Woodym apod.). Podobná situace byla i u filmů středometrážních – zde jsem
při zběžném sběru informací narazil na čtyři filmy Charlese Chaplina z let 1915 –
1922. Po tomto předběžném průzkumu jsem tak jen v mezidobí 1970 – 1977 napočítal
celkem osmdesát titulů.
Druhým důvodem je pak obava ze zbytečného drolení tématu práce. Zároveň je
třeba připustit, že ani v kritickém diskurzu se tato tvorba a její distribuce příliš neřeši-
la – až na několik málo výjimek, které tvoří texty zmiňované Zory Wildové z ÚPF.7
Podrobnější rešerši u těchto filmů jsem tedy neprováděl. Třetí důvod je fakt, že Filmový
přehled nebyl v uvádění těchto údajů zcela důsledný.8
Pozornost na území České republiky jsem omezil z podobných důvodů – prvně
kvůli násobení pramenů, ale také proto, že „[…] na Slovensku jde jednak o jinou, tře-
baže blízkou národní kulturu, a jednak o jiného distributora sice se společnou drama-
turgií, ale s odlišným způsobem distribuování a někdy i posunutou premiérou“ [Danie-
lis – Hájek, 1989a: 25]. V porovnání distribuce v Česku a na Slovensku by bylo možné
najít jistě mnohá zajímavá témata, jako rozdílná návštěvnost a preference různých ná-
rodních kinematografií, ale to by příliš odvádělo od původně vytyčeného tématu.
V rámci federalizace státu vznikly pod kompetencí Československého filmu k 1. lednu
1969 dva analogické správní útvary – Český film (ředitelem byl první náměstek ředitele
Československého filmu Bohumil Steiner) a Slovenský film (ten vedl Pavel Koyš). Za-
tímco u nás byla výhradním distributorem Ústřední půjčovna filmů, na Slovensku to
byla Slovenská požičovňa filmov. Dalším důvodem bylo i rozdílné plánování premiér,
které bylo sjednoceno až ve druhém čtvrtletí roku 1987 [Kulturně politická východis-
ka…, 1986: 8].
Z těchto a několika dalších důvodů se tak práce omezuje jen na kinodistribuci
amerických filmů do českých kin. Videodistribucí se zabývám jen okrajově, jelikož
podle dostupných informací se první americký film v nabídce oficiální videodistribuce
(oficiální je třeba podtrhnout – ve druhé polovině 80. let byl černý trh s videokazetami
časté téma mnoha textů) objevil až v roce 1989, konkrétně film Absolvent z roku 1967.
7 Sám za sebe mluví už samotný název rozhovoru „Nikdo je nechce? O distribuci krátkých filmů“ [Widlová - Kratochví-
lová, 1988: 4-5].
8 Na tuto nedůslednost (přinejmenším v případě pásem a obnovených premiér v každoročních rejstřících) upozorňoval
mj. článek Hrajeme filmy ze všech kontinentů [Hrajeme filmy ze všech kontinentů, 1987: 32–33].
-9-

10. 2. Americký film v ČSR
2.1 Přehled do roku 1969
Snaha stručně definovat status amerického filmu v celosvětovém měřítku je po-
někud ošidná a konstatování, že tato produkce je dominantní natolik, že ve většině
zemí nemá sobě rovnou konkurenci, zavání až příliš fádností. Přesto tohoto dojmu
musí nabýt každý při pohledu na čísla uvádějící počet amerických snímků v našich
kinech.
Vrátíme-li se k 20. letům, nelze než konstatovat, že produkce USA byla výslov-
ným hegemonem na poli české filmové distribuce. V letech 1922–1928 bylo v kinech
uvedeno 4.768 němých filmů. Počet amerických snímků dosáhl v tomto období 2.188
titulů, v závěsu následovala produkce německá (1.521), Francouzská (420), ostatní
produkce (202 filmů mj. z Velké Británie [60], Dánska [53], SSSR [27], Švédska [30],
Maďarska [10], Holandska [6], Polska [4], Bulharska [1], Rumunska [1], Španělska
[1]), filmy z Rakouska (149), Itálie (145) a paradoxně nejnižší početní zastoupení měla
původní domácí tvorba (143). Tato data shrnuje následující tabulka.
Tabulka č. 1 – Filmy v distribuci 1922–19289
Rok ČSR USA Něm. Fr. It. Rak. Ostatní Celkem
1922 29 254 457 84 56 35 38 953
1923 18 362 236 83 29 42 36 806
1924 8 318 133 77 28 21 35 620
1925 16 350 141 48 16 12 25 608
1926 31 339 158 49 9 13 14 613
1927 24 292 192 45 7 10 28 598
1928 17 273 204 34 - 16 26 570
Celkem 143 2.188 1521 420 145 149 202 4.768
Procentuální poměr lze vyjádřit následujícím grafem, jenž ještě lépe zdůrazňuje
dominanci amerických filmů v distribuční nabídce.
Graf č. 1 – Distribuce 1922–1928
Rakousko - 3%
Ostatní - 4% ČSR - 3%
Itálie - 3%
Francie - 9%
USA - 46%
Německo - 32%
9 [Havelka, 1967: 74].
- 10 -

11. Tento nastoupený trend pokračoval, byť s určitým poklesem, i v následujících le-
tech. Od roku 1929 do května 1945 se s nástupem zvuku počet filmů v kinech snížil
na 3.538 (při započítání němých snímků uváděných až do roku 1933 se však číslo vy-
šplhá na 4.578). Americké filmy v tomto období poprvé narazily na ideologický odpor –
ze strany nastupujícího nacismu byla potlačována západní kultura, včetně americké
kinematografie. Diváci v tehdejším protektorátu Böhmen und Mähren tak mohli napo-
sledy spatřit americké filmy v roce 1941. Tehdy bylo uvedeno do kin nadlouho posled-
ních 6 titulů. Početní zastoupení upřesňuje následující tabulka.
Tabulka č. 2 – Filmy v distribuci 1929–194510
Rok ČSR USA Něm. Fr. It. Rak. V.B. Ostatní Celkem
1929 n. 35 282 176 34 2 11 20 44 600
1929 z. - 48 3 1 - 1 - 53
1930 n. 15 130 98 12 2 8 5 23 293
1930 z. 8 149 74 10 1 - 6 2 250
1931 n. - 64 20 6 1 2 2 12 107
1931 z. 23 145 151 20 2 4 3 11 359
1932 n. - 20 2 2 2 - - 7 33
1932 z. 24 36 82 21 3 5 2 13 186
1933 n. - 2 1 1 1 - - - 5
1933 44 19 87 29 4 6 8 13 210
1934 37 24 74 22 - 11 34 14 216
1935 34 153 78 18 7 19 12 15 336
1936 31 136 82 19 - 22 12 16 318
1937 49 128 79 21 4 16 15 19 331
1938 41 171 46 22 3 8 15 12 318
1939 41 89 92 8 5 - 7 - 342
1940 31 33 98 - 12 - - - 174
1941 21 6 74 - 17 - - 16 134
1942 11 - 69 - 27 - - 8 115
1943 10 - 65 11 5 - - 3 94
1944 9 - 58 2 8 - - 10 87
1945 1 - 14 - - - - - 15
(do 5.5.)
Celkem 360 1.635 1523 259 106 112 142 238 4.576
Graf na další straně ilustruje pokles procentuálního zastoupení amerických filmů
v distribuční nabídce. Její strmý úbytek po roce 1939 měla v distribuci nahradit pro-
dukce Německa, ale přesto celková nabídka po roce 1939 (kdy dosáhla maxima) prud-
ce klesala. Graf znázorňuje poměr zvukových filmů v naší distribuci, čísla uvedená
v závorce odpovídají hodnotám při započítání němých filmů. Je-li vedle země původu
jen jedna procentuální hodnota, jsou poměry po započítání němých filmů takřka to-
tožné.
10[Havelka, 1967: 78], pozn.: Tabulka zahrnuje jak filmy zvukové (z.), tak i filmy němé (značka n.), které jsou v tabulce
vzhledem k zpřehlednění uvedeny kurzivou.
- 11 -

12. Graf č. 2 – Distribuce 1929–1945
Velká Británie - 3%
Ostatní - 4% (5%)
Rakousko - 3%
ČSR - 11% (8%)
Itálie - 3% (2%)
Francie - 6%
USA - 34% (38%)
Německo - 36% (35%)
Situace po roce 1945 nebyla v Československu pro americkou kinematografii ta-
ké nikterak příznivá. Podle kompetentních orgánů měl „[…] přísun amerických filmů
do československých kin […] podle jejich plánů podléhat velice přísným omezením.
Nevylučovala se ani možnost úplného přerušení kontaktů se zámořskou kinematogra-
fií“ [Mareš, 1994: 78].
Počet filmů přislíbených Sovětským svazem, takto nově zamýšleným hegemonem
na poli filmové distribuce, se však poměrně brzy ukázal jako zoufale nedostatečný
a bylo třeba dosáhnout požadovaného počtu filmů z jiných zdrojů. Díky snaze našich
vyjednavačů na straně jedné a americké MPEA (Motion Picture Export Association)
na straně druhé, tak bylo roku 1947 uvedeno v našich kinech celkem 78 snímků.11
To však byla jen krátká „renesance dominance“ americké filmové produkce
v našich kinech. Jejím koncem pak byly události příštího roku, kdy po únorovém ví-
tězství KSČ následovalo dlouhé období transformací, „[…] které lze charakterizovat ja-
ko nepřetržitou a stále se stupňující komunistickou ofenzívu proti takřka všem tradič-
ním společenským formám a strukturám, které u nás zrály po celé předchozí století“
[Menc, 1990a: 238]. Tradiční společenskou formou byl i americký film, který se tím
pádem dostal do oblasti „reakčního umění“, které bylo v následujících letech systema-
ticky potlačováno.
Sečteme-li americké filmy, zjistíme, že v letech 1945 až 1950 jich bylo na našem
území uvedeno 127, což bylo číslo dosažené zejména díky „výpomoci“ ze strany MPEA
v roce 1947. V následující dekádě byla americká kinematografie silně utlumena, a tak
v mezidobí 1951 až 1960 mohli čeští diváci v kinech vidět pouhých 11 amerických fil-
mů. Tímto obdobím se však zevrubně zabývá výzkum Pavla Skopala,12 a proto tuto
problematiku zde již nebudu podrobně rozebírat.
Bylo-li období 50. let ve znamení potlačení západní kultury (a americké zejména),
lze léta 60. chápat naopak jako její návrat. Počet hollywoodských filmů se postupně
vyšplhal od tří titulů v roce 1960 k patnácti v roce 1969. Celkem tak bylo uvedeno 90
filmů, což v průměru činí 9 amerických filmů ročně.
11 Problematikou poválečných jednání a otázek filmové distribuce se detailně zabývá Petr Mareš, viz [MAREŠ, 1994: 77-
95].
12 Dosud nepublikovaný text Mezi ideálem nové filmové kultury a realitou socialistické ekonomiky. Filmová distribuce
v českých zemích z hlediska ideologických a hospodářských cílů (1948-1968)
- 12 -

13. Tabulka č. 3 – Filmy v distribuci 1945 – 196913
Rok ČSR SSSR USA Fr. V.B. L. D. Ost. Celkem
1945 4 56 2 2 11 - - 75
1946 12 44 26 26 47 - 17 172
1947 24 33 84 25 31 - 1 198
1948 16 42 19 7 31 4 5 124
1949 28 33 13 12 8 8 4 106
1950 20 34 5 4 3 10 2 78
1951 28 33 2 2 - 18 3 86
1952 32 35 1 2 2 39 2 113
1953 29 42 2 5 3 30 3 114
1954 34 38 1 8 6 19 14 120
1955 31 35 - 6 4 47 10 133
1956 37 42 1 14 1 35 26 156
1957 24 40 1 14 10 40 39 168
1958 49 44 3 12 3 43 32 186
1959 40 53 - 11 3 45 34 186
1960 45 62 3 15 4 44 31 204
1961 54 50 7 15 8 50 25 209
1962 52 45 3 11 5 58 36 210
1963 53 33 5 14 4 59 31 199
1964 74 49 15 20 10 65 29 262
1965 61 31 8 11 11 60 38 220
1966 48 37 7 20 10 49 44 215
1967 52 36 13 24 11 53 30 219
1968 64 28 14 17 12 48 28 211
1969 60 18 15 23 11 32 40 199
Celkem 971 993 250 320 249 856 524 4.163
Tabulka č. 3 shrnuje filmovou distribuci v Československu od roku 1945 do roku
1969. Co do počtu dosáhla celková distribuce v tomto období dvou vrcholů – v roce
1947 zejména díky silnému podílu americké kinematografie (Danielis počítá dokonce
s 84 tituly) a pak v roce 1964, kdy se o tento vrchol postarala zejména domácí pro-
dukce a filmy z lidově-demokratických zemí a sovětského svazu. V tomto roce dosáhla
svého maxima i produkce z USA, která se po roce 1960 začala vracet do našich kin.
Přesto v tomto období tvořila pouhých 6% z celkové distribuce. Největší poměr si mezi
sebou rovnoměrně dělila domácí produkce a filmy ze Sovětského svazu (po 23%), ná-
sledovaly filmy lidově-demokratických zemí (21%), produkce ostatních zemí (13%)
a snímky z Velké Británie (8%).
Na následujících stránkách prostřednictvím několika grafů zdůrazňuji posuny,
které nastaly právě v těchto letech. První graf sleduje léta 1945–1947 a dominantní je
zde tedy americká kinematografie. Ta má naopak minoritní zastoupení v grafu z let
1948–1959. K lehkému vzestupu v poměru pak dochází až v letech 1960–1969.
13 [Danielis, 2007: přednáška].
- 13 -

14. Graf č. 3 – Distribuce 1945–1947
Ostatní - 2%
L. D. - 0% ČSR - 9%
Velká Británie - 24%
SSSR - 23%
Francie - 15%
USA - 27%
Graf č. 3 shrnuje léta 1945 až po konec roku 1947, a velmi dobře tak ilustruje
přínos MPEA. Následující graf č. 4 zobrazuje již 50. léta, rokem 1948 počínaje a rokem
1959 konče. Při porovnání se všemi předešlými grafy je evidentní markantní pokles
počtu amerických filmů.
Graf č. 4 – Distribuce 1948–1959
Ostatní - 13% ČSR - 18%
L. D. - 24%
SSSR - 30%
Velká Británie - 5%
Francie - 7% USA - 3%
Poslední graf by měl ilustrovat opětovný nárůst počtu amerických filmů
v českých kinech. Na první pohled to tak však nevypadá. Jejich počet sice vzrostl
(v porovnání s předešlým obdobím ze 48 na 90), ale poměr v celkové distribuci se sní-
žil. Jednak narostl objem původní produkce, zvýšil se počet nakoupených filmů z tzv.
lidově-demokratických zemí (produkce ze SSSR naopak ubylo) a prakticky se zdvojná-
sobilo množství filmů z Francie a ostatních zemí.
Graf č. 5 – Distribuce 1960–1969
Ostatní - 15%
ČSR - 22%
L.D. - 22%
Velká Británie - 2%
SSSR - 31%
Francie - 7% USA - 1%
- 14 -

15. 2.2 Shrnutí let 1970–1989
Proces normalizace nebo lépe řečeno konsolidace poměrů ve společnosti, kterým
byly ukončeny reformní změny, naznačil povahu následujících dvou dekád. Charakte-
ristika podstaty normalizace a let následujících je tématem kapitoly 3.
Počet distribuovaných filmů v tomto období se ustálil na průměrných 231 titu-
lech ročně (s minimem 209 filmů v roce 1973 a maximem 247 v roce 1979). Distribuce
byla tvořena především domácí tvorbou, sovětskými filmy, filmy z lidově-
demokratických zemí a nakonec i západní produkcí. Jako poslední ji uvádím proto, že
neměla překročit 30% všech distribuovaných filmů. Podobným normám podléhala
i návštěvnost – např. návštěvnost na sovětské filmy musela dosáhnout 12%
(a v západočeském kraji dokonce 14%) [Danielis – Hájek, 1989k: 622].
Při kontrole v roce 1985 bylo zjištěno to, „[…] co se tušilo neoficiálně už dřív, že
statistika zdaleka neodpovídá skutečné návštěvnosti […] platí, že návštěvnost se rovná
prodaným vstupenkám a ne nutně počtu diváků […]“ [Danielis – Hájek, 1989k: 622].
Tato konkrétní námitka byla mířena zejména na vykazování návštěvnosti u sovětských
filmů, ale celkově šlo v první řadě o částečné zpochybnění dosavadních statistik.
V celospolečenském důsledku to byl jen jeden ze symptomů tehdejších praktik, které
se vinuly napříč celým socialistickým hospodářstvím tedy nejen v oblasti filmu, ale
i v mnoha dalších organizacích: „Zkreslování, falšování a nepravdivé vykazování dosa-
žených výsledků bylo zjištěno v polovině kontrolovaných organizací […] Neoprávněné
vykazování plnění plánu je prováděno s cílem získat nejrůznějšími machinacemi spl-
nění podmínek pro vyplácení odměn, prémií a podílů na hospodářských výsledcích.
Jsou tak hrubě porušovány morální a právní zásady života socialistické společnosti.
Zábranou není ani to, že porušování socialistické zákonnosti je trestným činem.“14
Vrátíme-li se k návštěvnosti – takto nadekretované poměry byly dosahovány
úmyslně, náborovým prodejem lístků do velkých provozoven a továren a prostřednic-
tvím dětských představení. Podle informací Václava Březiny fungovala praxe, uvádět
právě dětská představení jako vyprodaná [Březina, 2008: přednáška]. Na tato fakta je
třeba upozornit, jelikož mnohé oficiální statistiky zkoumající návštěvnost filmů
v daném období budou tímto zcela nepochybně poznamenány. Je namístě ještě po-
znamenat, že dvojprogramy, tedy rozdělené přestávkou (v praxi se takto půlily všechny
filmy, které měly metráž více jak 2x1.800 m15), byly uváděny s dvojnásobnou návštěv-
ností (oba díly filmu se uváděly zvlášť) [Březina, 2008: přednáška].
V letech 1970–1989 bylo do českých kin uvedeno v součtu 4.628 celovečerních
filmů z celkem 20 (rok 1970 a 1972) až 34 (1975) zemí [Danielis, 2007: přednáška].
Americká produkce se na tomto počtu podílela 7,22% (podle tabulek Aleše Danielise –
tzn. s 334 filmy). Při pohledu na množství distribuovaných filmů zjistíme, že docházelo
ke kolísání od pouhých 9 v roce 1986 až po 24 filmů v roce 1989. Průměrně tedy bylo
každým rokem do našich kin uvedeno přes 16 amerických filmů. Při zběžném pohledu
na společensko-politické změny ve zkoumaných letech by bylo nasnadě předpokládat,
že kvantum snímků americké produkce postupně rostlo od několika málo filmů
k takřka třem desítkám na konci roku 1989.
14 NA, f. P ÚV KSČ (1261/0/9), sv. 1, a.j. P 23/86, č. záp. 6, Zpráva o nepravdivém vykazování plnění plánovaných
úkolů a ukazatelů v hospodářských organizacích, 12. 12. 1985.
15 Jinde se hovoří o dvojprogramu jako o filmu, „[…] jehož doba promítání se blíží době promítání dvou celovečerních
filmů. Délka (dvojprogramu) přesahuje vždy 4.000 m“ [Levinský-Stránský, 1974: 55].
- 15 -

16. Pro srovnání – ve Východním Německu, tedy sousední NDR, tvořila západní pro-
dukce v 70. letech 22,8% celkové filmové distribuce a v 80. letech se její poměr lehce
zvýšil na 23,2% [Stott, 2000: 30]. V Československu tvořila západní kinematografie
v 70. letech 33,2% distribuce a její poměr se v 80. letech mírně snížil na 29,8%. Podíl
na tomto snížení měla i americká kinematografie, jenž z celkového podílu 8% v 70. le-
tech klesla na 6%. Tento poměrný pokles ilustruje následující tabulka – 100% je cel-
ková filmová distribuce, modrá barva zobrazuje poměr nesocialistické filmové produk-
ce, červená naopak kinematografii socialistických zemí (tzn. domácí tvorba, filmy ze
SSSR a ostatních lidově-demokratických zemí).
Graf č. 6 – Poměr socialistické a nesocialistické filmové produkce
100%
90%
80%
70%
60%
50%
40%
30%
20%
10%
0%
1970 1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989
Ačkoliv jde o posuny minimální, jisté změny jsou patrné. Počet filmů distribuo-
vaných do kin v 80. letech mírně vzrostl, leč přírůstek byl na straně původní českoslo-
venské produkce (o celých 85 filmů), filmů ze SSSR (o 10 navíc), 18 filmů přibylo
v kolonce tvorby lidově-demokratických zemí a o 35 filmů více se promítalo z ostatních
národních produkcí. Co se tvorby západní provenience týče, její počet se snížil.
Z Francie bylo v 80. letech distribuováno oproti letům 70. o 19 titulů méně, z Velké
Británie to bylo o 34 filmů méně a produkce USA poklesla o celých 42 snímků. Odpo-
věď na otázku, proč se v relativně polevujícím režimu dostávalo do kin méně filmů ze
Západu, je třeba hledat mj. v samotné Ústřední půjčovně filmů.
V polovině roku 1984 (konkrétně 1. května) nastoupil na místo ředitele František
Vomela a na místo hlavního dramaturga Alois Humplík. Následovala reorganizace,
přehodnocení (a kritika) dosavadních poměrů a patrně i částečná změna koncepce dis-
tribuce. V praxi se to projevilo již zmíněným poklesem (a vůbec nejnižším počtem)
amerických filmů na pouhých 9 titulů v roce 1986.16
Stav distribuce a organizační změny druhé poloviny a konce 80. let byly natolik
překotné (a podrobněji se jim věnuje Aleš Danielis17), že nemá cenu je zde řešit. Sa-
motný dopad na filmovou distribuci lze totiž očekávat vždy až s určitým časovým od-
stupem. Jednak proto, že Ústřední půjčovna filmů vytvářela pololetní a čtvrtletní plány
16 S devíti filmy počítá ve svých přehledech Aleš Danielis [Danielis, 2007: přednáška], zatímco podle Filmového přehledu
bylo uvedeno 10 amerických snímků. Ani to však nemění nic na faktu, že šlo o nejslabší rok pro americké filmy.
17 Viz [Danielis, 2007: 53-104].
- 16 -

17. a jednak proto, že všechny tyto plány byly tvořeny s devítiměsíčním předstihem.18 Pro-
blematice časových prodlev mezi uvedením filmu v Americe a jeho distribuční premié-
rou u nás věnuji kapitolu 6.1. Předešlá čísla shrne tato tabulka:
Tabulka č. 4 – Filmy v distribuci 1970–198919
Rok ČSR SSSR USA Fr. V.B. L. D. Ost. Celkem
1970 49 39 19 20 14 58 15 214
1971 48 51 22 19 10 51 29 230
1972 45 48 21 9 12 54 37 226
1973 41 41 19 18 5 53 32 209
1974 36 40 20 15 10 70 27 218
1975 43 40 22 22 7 63 39 236
1976 43 44 17 14 8 67 32 225
1977 42 54 20 13 8 75 33 245
1978 47 50 12 10 7 64 48 238
1979 54 51 16 13 5 68 40 247
1980 56 50 18 11 5 71 34 245
1981 55 56 12 15 8 63 35 244
1982 50 45 17 11 4 65 36 228
1983 51 46 12 11 3 68 40 231
1984 51 53 13 11 6 69 42 245
1985 52 52 12 20 6 66 37 245
1986 56 54 9 17 5 66 37 243
1987 55 43 12 16 6 61 40 233
1988 52 34 17 12 6 59 36 216
1989 55 35 24 10 3 53 30 210
Celkem 981 926 334 287 138 1264 699 4628
Rozdělíme-li zkoumané období na zmiňované „pětiletky“, je zřejmé, že největší
počet amerických filmů byl v našich kinech v první ¼, tedy v letech 1970–1974, kdy
mělo plánovanou premiéru 101 snímků. V letech 1975–1979 to bylo jen 87 a v letech
1980–1984 a 1985–1989 celkem 72 resp. 74 filmů.
K důvodům v těchto posunech se dostanu v další části. Ve stručnosti lze však ří-
ci, že podíl amerických filmů mohlo ovlivňovat několik hledisek. Ať již personálních
(např. při výměnách obsazení výběrových komisí či dramaturgů mohlo docházet
k přehodnocení filmů a jejich stažení z distribuce), tak finančních. Sem spadá napří-
klad neochota amerických distributorů prodávat film jinak než za pevně stanovenou
částku, což mohlo vést k upuštění od koupě. Nelze pominout ani pozdější neexistenci
Filmfóra, brněnského filmového trhu, kde se v letech 1963–1973 nakupovala západní
filmová produkce. S jeho koncem se tak nákupy musely přesunout do zahraničí, což
opět situaci komplikovalo.
18 O důvodech dlouhých prodlev mezi zahraniční a naší premiérou a vůbec časovými prodlevami v distribuci viz
[Humplík – Hejčová, 1987; Veselý – Jaroš, 1988].
19 [Danielis, 2007: přednáška].
- 17 -

18. Posuny, byť často velmi subtilní, shrnují grafy na této stránce.
Graf č. 7 – Distribuce 1970–1974
Ostatní - 7%
ČSR - 23%
L.D. - 27%
SSSR - 18%
Velká Británie - 7%
Francie - 9% USA - 9%
Graf č. 8 – Distribuce 1975–1979
Ostatní - 17% ČSR - 18%
SSSR - 17%
L.D. - 27%
USA - 9%
Velká Británie - 3% Francie - 9%
Graf č. 9 – Distribuce 1980–1984
Ostatní - 14%
ČSR - 23%
L.D. - 30%
SSSR - 20%
Velká Británie - 2% USA - 7%
Francie - 4%
Graf č. 10 – Distribuce 1985–1989
Ostatní - 15%
ČSR - 21%
L.D. - 28%
SSSR - 21%
Velká Británie - 2% Francie - 8% USA - 5%
- 18 -

19. Poměr v distribuci vždy nemusí zcela přesně odpovídat počtu filmů uvedených do
distribuce. Jinými slovy počty jednotlivých národních kinematografií se navzájem
ovlivňují, a proto pro úplnost ještě tabulka s počtem filmů v jednotlivých obdobích.
Tabulka č. 5 – Filmy v distribuci podle „pětiletek“20
Rok ČSR SSSR USA Francie Velká Británie L.D. Ostatní Celkem
1970–1974 219 219 101 81 51 286 140 1097
1975–1979 229 239 87 72 35 337 192 1191
1980–1984 263 250 72 59 26 336 187 1193
1985–1989 270 218 74 75 26 305 180 1147
Celkem 981 926 334 287 138 1264 699 4628
Počet československých filmů sice stoupal, ale jejich poměr v distribuci mírně
klesl. Příčinu je třeba spatřovat ve zvýšeném počtu filmů z lidově-demokratických zemí
a intenzivnějším dovozu produkce ostatních zemí. Filmy ze SSSR měly svůj vrchol
v letech 1980–1984 (250 filmů), ale jejich poměr byl největší až v letech 1985–1989,
kdy poklesl počet filmů z lidově-demokratických zemí.
Poměr amerických filmů od 9% v letech 1970–1974 po 5% v letech 1985–1989
poměrně dobře kopíruje i početní propad ze 101 filmů na 74. Podobný (takřka analo-
gický) úbytek nastal i u britské filmové produkce.
Než přistoupím k průzkumu samotných amerických filmů, naznačím nejprve po-
liticko-společenské změny. Cílem je alespoň rámcově postihnout události, které měly
možný vliv na filmovou distribuci a také na vztah mezi ČSSR a USA. Tyto kapitoly mají
také za cíl naznačit, v jakém prostředí fungovala distribuce amerických filmů, jaké pří-
vlastky jim byly dávány a jaké funkce tak mohla plnit.
20 [Danielis, 2007: přednáška].
- 19 -

20. 3. Veselo jako na hřbitově aneb tzv. Normalizace
Nadpis této kapitoly je vypůjčen z knihy Jiřího Pernese Dějiny Československa
očima Dikobrazu 1945–1990, která se snaží zmapovat naši historii prostřednictvím
humoristického a satirického časopisu Dikobraz, který „[…] od začátku sloužil Komu-
nistické straně Československa, přestože se tvářil nadstranicky […]“ [Pernes, 2003: 5].
Trefně a s dávkou hořkého humoru tím vystihuje podstatu 70. a 80. let:
„[…] v komunistických státech panovalo ticho jako na hřbitově, neexistovala veřejná
diskuse, občané dostávali informace patřičně zcenzurované, nespokojenci museli ml-
čet a pracující projevovali povinný optimismus“ [Pernes, 2003: 165]. Povinný optimis-
mus se ukazoval nejčastěji na masových akcích, jako byly prvomájové průvody či
spartakiády, zneužívající tradiční popularitu všesokolských sletů. Dalším z koloritů té-
to doby bylo také pravidelné kladení věnců a gratulace soudruhům ze spřátelených
zemí k jejich životním jubileím.21
Než však byl nastolen tento „zamrzlý posttotalitarismus“,22 proběhlo v naší spo-
lečnosti mnoho změn, které nakonec vyústily v tento stav. Ačkoliv se problematikou
Pražského jara 1968, jeho potřením, okupací vojsky pěti armád Varšavské smlouvy
a konečným nastolení normalizace zabývá mnoho studií, pokusím se tuto problemati-
ku nastínit alespoň v rámcových obrysech.
3.1 Vznik Pražského jara a příjezd „bratrské pomoci“23
Abychom pochopili, co předcházelo samotné normalizaci, musíme se vrátit ještě
několik let před tzv. Pražské jaro, zhruba do roku 1963. Tehdy započalo období poli-
tického tání a povolování režimu. Hlavní podněty k liberalizaci vycházely souběžně ze
tří zdrojů. Prvním byla snaha o ekonomické reformy, o které se snažili ekonomové
KSČ, v čele s Otou Šikem. Jím vypracovaný projekt byl založený „[…] na decentralizaci,
na rehabilitaci pojmu rentabilita a na postupném zapojení Československa do meziná-
rodního obchodu“ [Faure, 2006: 240]. Ekonomická situace země se natolik horšila, že
v roce 1695 byla část tohoto plánu přijata.
Druhým zdrojem reformního hnutí byli zástupci KSČ na Slovensku. Vztah Čechů
a Slováků byl již tehdy poněkud napjatý a nešlo jen o neustálý pragocentrismus, ale
také o rehabilitaci slovenských obětí stalinských procesů (mj. Vlada Clementise
a Gustáva Husáka).24 Ta nastala v roce 1963, kdy také proběhly personální výměny na
postu předsedy vlády (namísto Viliama Širokého nastoupil Jozef Lenárt) a tajemníka
Komunistické strany Slovenska (Alexander Dubček).
21 Při procházení archivních materiálů ze schůzí Předsednictva ÚV KSČ jsou právě gratulace k životnímu jubileu, ale
také projednávání udělení vyznamenání a cen jedním z nejčastějších bodů v jednacím pořádku (viz fondy Národního
archivu v Praze „Předsednictva ÚV KSČ“ č. 1261/0/5 až 1261/0/9)
22 Tento termín používají Balík, Holzer, Hloušek a Šedo při snaze popsat termín normalizace skrze politologickou typo-
logii. Na jeho první fázi aplikují model raného posttotalitarismu J. J. Linze a A Stepana, jeho druhou fázi pak charakte-
rizují právě jako zamrzlý posttotalitarismus, který se „[…] od raného […] liší dlouhodobým zakonzervováním kontrol-
ních mechanismů a určitou tolerancí ke kritikům“ [Balík – Hloušek – Holzer – Šedo, 2007: 161].
23 Nadpis parafrázuje jednu z častých formulací z Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. Sjezdu
KSČ, na dlouhou dobu jediným oficiálním výkladem událostí konce 60. let u nás: „V ostrém politickém zápase
s revizionistickými, oportunistickými a kontrarevolučními silami jsme se učili rozeznat přítele od nepřítele, abychom
oddělili koukol od zrna a rozdrtili pokus o kontrarevoluční zvrat, z jehož smrtelného objetí jsme jen o vlásek unikli zá-
sluhou internacionální pomoci bratrských socialistických zemí“ [Poučení z krizového vývoje, 1971: 43; zvýraznil Havel].
24 Tyto snahy vyvrcholily přijetím Ústavního zákona o Československé federaci dne 27. 10. 1968, což ve svém důsledku
částečně ovlivnilo i fungování Československého filmu, v jehož kompetenci vznikly organizace Český film a Slovenský
film. Ústavní zákon vstoupil v platnost k 1. 1. 1969 [Balík – Hloušek – Holzer – Šedo, 2007: 142].
- 20 -

21. Třetím podnětem, který vedl ke změně situace, poměrů a nálady, byla snaha
umělců a intelektuálů bojovat za svobodu projevu. Hlavním výrazem toho proudu lze
označit IV. Sjezd československých spisovatelů (27. – 29. června 1967) a jeho požada-
vek rozšíření demokracie [Balík – Hloušek – Holzer – Šedo, 2007: 140].
Pokud problematiku poloviny 60. let zestručníme až na samou podstatu, šlo
o spor mezi radikály a reformisty uvnitř strany. Zatímco první se snažili neuhnout
z naznačeného kurzu, ti druzí volali po reformách a jejich cílem bylo vytvoření nového
upraveného režimu. K reformám se skutečně začalo přistupovat, ke škodě všech však
v rámci Varšavské smlouvy fungovala tzv. Brežněvova doktrína omezené suverenity,
tzn. „[…] povinnost všech států Varšavské smlouvy a sovětského bloku společně bránit
existující režim proti vnějšímu i vnitřnímu nepříteli“ [Kaplan, 2000: 25; zvýraznil Ha-
vel]. V praxi to znamenalo právo všech členů Varšavské smlouvy vměšovat se do vnitř-
ních záležitostí jiné členské země.
Celá reformní situace se urychlila pádem Antonína Novotného. Nejprve byl odvo-
lán z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a nahrazen stávajícím prvním tajemníkem ÚV
KSS Alexandrem Dubčekem. O dva měsíce později abdikoval na funkci prezidenta re-
publiky. Osm dní nato byl na jeho místo zvolen armádní generál Ludvík Svoboda.
V dubnu téhož roku byl schválen akční program KSČ (který proklamoval „socialismus
s lidskou tváří“ [Faure, 2000: 248]), k personálním změnám docházelo jak ve vládě,
tak ve vedení Národního shromáždění.
Naopak prvním signálem možného nebezpečí se strany SSSR, byla návštěva mar-
šála Jakubovského, velitele armád Varšavské smlouvy, který přijel do Prahy dojednat
již dříve dohodnuté cvičení vojsk na našem území. To se nakonec konalo, ale bylo zce-
la záměrně prodlužováno a zdržováno, kvůli zmapování terénu a tím i přípravě na poz-
dější hladký příjezd invazních vojsk. Poslední vojáci tak opouštěli naše území až 3.
srpna, a to jen na malou vzdálenost od našich severních hranic, kde se utábořili
[Mencl, 1990a: 306].
Mezitím vyšlo ve čtyřech periodikách provolání 2000 slov, které mimo jiné varo-
valo před možným protiútokem konzervativního křídla KSČ. Dne 29. 7. se setkali Ale-
xander Dubček a Leonid Brežněv v Čierné nad Tisou, aby se o několik dní později (3.
8.) na bratislavské schůzi hlav států Varšavské smlouvy Dubček mj. zavázal, že nepo-
volí vznik dalších politických stran a situaci v naší zemi bude řešit. Odpůrci však na-
byli dojmu, že Dubček není schopen dostát slibů a již 13. 8. mu telefonoval Brežněv,
aby vyjádřil své znepokojení nad situací, kterou chápal jako porušení dohod z Čierné
nad Tisou [Faure, 2000: 251–252].
Definitivní konec reformních změn nastal v noci z 20. na 21. srpna 1968, kdy
„[…] kolem 23. hod. večer překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky,
Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové re-
publiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí
presidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního ta-
jemníka ÚV KSČ a těchto orgánů.“25 V době, kdy si toto prohlášení mohli přečíst čte-
náři našich deníků, byli nejvyšší představitelé strany násilně intervenováni a následně
odvezeni na neznámé místo mimo Československo.
25Přepis z provolání Všemu lidu Československé socialistické republiky!, který byl sepsán právě zasedajícím předsednic-
tvem ÚV KSČ, které projednávalo zprávu na XIV. sjezd, tzv. vysočanský, který byl později označen za neplatný a do řa-
dy sjezdů se nezapočítával. Toto provolání opakoval Český rozhlas a po jeho obsazení pak další stanice a hned 21. 8.
vyšlo ve všech novinách.
- 21 -

22. Nejenom, že tímto dalekosáhlým aktem byly utnuty změny, které mohly vést ke
skutečně fungujícímu socialismu, ale zároveň si tím budoucí režim sám pod sebou ře-
zal pomyslnou větev. Ztrátu důvěry vůči SSSR pak provázelo také zpochybnění samot-
né myšlenky socialismu.
3.2 Srpen 1968 – duben 1969
Hlavním cílem invaze takřka milionové armády Varšavské smlouvy bylo
„[…] krátce, rychle a tvrdě zlikvidovat dosavadní polednové státní a stranické vedení té-
to země a okamžitě ho nahradit novým, které by bezpodmínečně přijalo importované
politické směrnice, odsoudilo a zlikvidovalo ,viníky rozvratu‘ a provádělo vše, co bylo
Moskvou označeno za ,obranu socialismu‘ a boj s , kontrarevolucí‘“ [Mencl, 1990b:
314; kurzíva Mencl]. Nedošlo k tomu zejména proto, že sovětská moc mylně předpo-
kládala, že občané Československa jsou zvyklí přijímat pasivně rozkazy „shora“.26 Bylo
nutné tuto strategii přehodnotit a výsledkem se stala tzv. „salámová taktika“, tedy „[…]
pozvolné unavování a otupování lidové síly, pozvolné likvidace i postupných proměn
institucí, jejich kádrových struktur a funkcionářů“ [Mencl, 1990: 315].
V následujících dnech (23. – 26. 8. 1968) probíhala moskevská jednání mezi
představiteli Moskvy (na straně jedné) a Alexandrem Dubčekem a dalšími, které měla
invaze zničit (na straně druhé). Hlavním problémem těchto jednání byl nezvratný fakt,
že Moskvě „[…] síla jejich vojenské přítomnosti a ovládnutí bezpečnostního
a policejního aparátu jejich domácími pomocníky dodávaly právo veta nad jakýmkoliv
rozhodnutím jejich československých partnerů“ [Mencl, 1990b: 315–316; kurzíva
Mencl].
Výsledkem moskevských jednání bylo uzavření dohody o „normalizaci poměrů
v Československu“. Jakousi černou tečkou za celým protiprávním zásahem zvenčí pak
bylo zasedání ÚV KSČ dne 31. 8. 1968, které fakticky odsouhlasilo okupaci země. Pro-
jevila se tak vnitřní rozštěpenost strany, která mimo jiné též předjímala následné per-
sonální změny.
Na začátku roku 1969 vstoupil v platnost Ústavní zákon o československé fede-
raci. To však byla jen dílčí změna v porovnání s následujícími přeměnami. Celý rok
1969 lze chápat jakožto počátek normalizace, či konsolidace. V první řadě šlo
o sjednocení strany. Hlavními kroky na cestě k této očistě bylo odstavení Alexandra
Dubčeka. Druhým krokem byla stranická čistka, což v praxi znamenalo zbavit stranu
proreformně smýšlejících komunistů. A konečně třetím krokem byla výměna stranic-
kých legitimací.
26 Svou čestnou roli v celém ztroskotání původního plánu sehrál však i prezident Ludvík Svoboda. Nejen, že odmítl při-
jmout nově sestavovanou dělnicko-rolnickou vládu, ale vydal se sám do Moskvy, aby si tam vymohl propuštění zaja-
tých členů stávající vlády a Národního shromáždění. To se mu povedlo, čímž bylo obnoveno „… legální vedení strany
a státu před 21. srpnem 1968, což v Moskvě zřejmě původně nepředpokládali“ [Kadlec, 1991: 260–261]. Tím pádem
nejenom že zabránil plánům Indrova vznikajícího kabinetu postavit před soud reformní členy KSČ, ale zvrátil tak Brež-
něvův plán jednat se „svojí“ vládou a jednání tak muselo probíhat s vládou původní. Na druhou stranu je však třeba
připustit, že Svobodovy obavy z možného krveprolití (koneckonců byl voják) vedly k urychlenému jednání a snaze co
nejdříve přijmout to, co Brežněvovo vedení vyžadovalo jako podmínky pro „normalizaci vztahů“. O roli prezidenta
v těchto událostech viz KADLEC, Vladimír (1991): Podivné konce našich prezidentů. Hradec Králové: Kruh, 329 s.
- 22 -

23. 3.3 Normalizace
Již v dubnu 1969 byl Alexander Dubček odsunut do funkce předsedy Federální-
ho shromáždění a na jeho místo prvního tajemníka ÚV KSČ nastoupil Gustáv Hu-
sák.27 Po demonstracích u příležitosti prvního výročí příjezdu okupačních vojsk přijalo
Federální shromáždění zákonné opatření č. 99/1969 Sb. (nazývané též prügelpatent
nebo „pendrekový zákon“), které umožňovalo „[…] policejním a soudním orgánům po-
stihnout účastníky demonstrací a vůbec všechny občany, kteří se jakýmkoliv způso-
bem postavili proti režimu“ [Hoppe, 1997: 158].
Byl to jeden z prvních výsledků tzv. ostrého období normalizace, kdy bylo hlav-
ním cílem rázné očištění strany, vlády, společnosti a upevnění vedoucí pozice strany.
V říjnu 1969 tato očista pokračovala nucenou rezignací Alexandra Dubčeka28 a Josefa
Smrkovského a byl také odsouhlasen Ústavní zákon č. 117/1969 Sb., který, jak tvrdí
Stanislav Balík, Vít Hloušek, Jan Holzer a Jakub Šedo, jednak umožnil očistu od pro-
reformních poslanců a také prodloužil volební období stávajících zastupitelů tak, aby
další volby proběhly v momentě, kdy bude situace již stabilizována (což nastalo
v listopadu 1970). Očista a výměna stranických legitimací (schválená v lednu 1970),
které se ve výsledku dotkly přes půl milionů lidí, byly prováděny prostřednictvím
70.217 prověrkových komisí, v nichž zasedalo na 235 tisíc komunistů. Podle Jiřího
Hoppeho však byla první fáze příliš liberální (členové komisí se s prověřovanými větši-
nou dlouhá léta znali) a proto předsednictvo ÚV KSČ schválilo v dubnu 1970 nová,
přísnější pravidla [Hoppe, 1997a: 159]. V jednoduchosti se jednalo o to, že novou stra-
nickou legitimaci mohl získat jen prověřený člen strany, přičemž hlavním kritériem byl
jeho postoj k srpnovým událostem roku 1968. Československá společnost se dostávala
zpět do 50. let. „Neopakoval se otevřený teror padesátých let, avšak vrátila se částečně
jejich rétorika, včetně normativní estetiky socialistického realismu“ [Blažejovský, 2004:
106].
6. května 1970 byla na Pražském hradě podepsána Smlouva o přátelství, spolu-
práci a vzájemné pomoci mezi ČSSR a SSSR, která oficiálně stvrdila naši přímou podří-
zenost Sovětskému svazu.29 V polovině května 1970 byl zřízen Úřad pro tisk
a informace, čímž byla fakticky obnovena cenzura.
Za vyvrcholení normalizace, v chápání dynamických změn a definitivní konsoli-
dace poměrů ve státu je možno pokládat několik dat. Jedním z nich mohou být volby
v listopadu 1970 (jichž se zúčastnilo 99,45% obyvatel), při nichž byla země rozdělena
do jednomandátových obvodů, v každém z nich kandidoval jeden kandidát a jejich
podpora se pohybovala mezi 99,7 a 99,9%. Z těchto voleb vzešlo mj. nové předsednic-
tvo Federálního shromáždění, které vydrželo v nezměněné podobě dalších patnáct let.
Druhým datem, které lze chápat jako završení normalizace, byl 11. prosinec 1970, kdy
ÚV KSČ přijal text Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu
KSČ, který obsahoval stranické hodnocení tzv. Pražského jara a nadlouho se stal jedi-
27 Je zajímavé, že Gustáv Husák vystupoval poměrně dlouho jako zástupce reforem a Alexandra Dubčeka podporoval.
Leč patrně při moskevských jednáních pod vidinou budoucí kariéry takříkajíc „obrátil“ a postupem času se stal horli-
vým probrežněvovským normalizátorem. O tomto „obratu“ podrobněji viz KADLEC, Vladimír (1991): Podivné konce na-
šich prezidentů. Hradec Králové: Kruh, s. 283 a dále.
28 Definitivní „zúčtování“ s Dubčekem nastalo 25. 6. 1970, kdy byl odvolán z místa velvyslance v Turecku a zároveň vy-
loučen z KSČ [Totalita, online].
29 Smlouva byla podepsána „[…] na dobu dvaceti let s automatickým prodloužením o dalších pět let, pokud ji žádná
strana nevypoví dvanáct měsíců před uplynutím příslušného období [Novotný, 1983: 24].
- 23 -

24. ným oficiálním výkladem dějin tohoto období. Jako poslední završení normalizace se
dá také brát rok 1972, kdy proběhly poslední kádrové změny v dalších organizacích,
a opozice byla na několik let umlčena.
3.3.1 Normalizace ve filmu
Normalizační čistky se nemohly vyhnout ani Československému filmu30 a jeho
podnikům, kde začaly v roce 1969. Jako jeden z prvních byl odvolán ústřední ředitel
Československého filmu Alois Poledňák, kterého nahradil Jiří Purš (v této funkci vydr-
žel až do konce roku 1988, kdy ho 1. ledna 1989 nahradil Tugan Veselý, bývalý ředitel
ÚPF). 1. prosince 1969 byl odvolán z vedení Filmového studia Barrandov Vlastimil
Harnach a ústřední dramaturg F. B. Kunc. Harnacha za několik měsíců nahradil Ja-
roslav Šťastný a poté Miloslav Fábera (ten byl v čele FSB od 1. 10. 1970 až do r. 1977).
Na místo ústředního dramaturga nastoupil Ludvík Toman. Výměna vedení následovala
i v Ústřední půjčovně filmů31 a Krátkém filmu.
Československý filmexport byl v následujícím období nejviditelnější organizací
Československého filmu.32 Zejména proto, že usnesením 157. schůze předsednictva
ÚV KSČ (12. ledna 1970) byl pověřen Drahomír Kolder, předseda Ústřední komise li-
dové kontroly, provedením hloubkové kontroly Československého filmu. Prvním dílčím
úkolem byla prověrka Československého filmexportu, na jejímž základě byli odvoláni
jak ředitel Stanislav Kvasnička, tak i obchodní ředitel Ladislav Kachtík. Dodejme, že
bývalý ústřední ředitel Alois Poledňák (tiskem označován jako „pravicový exponent“
[Smrčina, 1970a: 5]) byl na základě téhož materiálu vzat do vazby.
S výsledky prověrky bylo Předsednictvo ÚV KSČ obeznámeno na 176. schůzi 19.
června 1970. Rozsáhlý materiál obsahuje kromě návrhu usnesení také samotnou
zprávu o prověrce, opatření ústředního ředitele Čs. filmu (z 5. června 1970) a protokol
o prověrce v Čs. filmexportu.33
Celá – více méně zmanipulovaná – prověrka došla k závěru, že hospodaření Čes-
koslovenského filmexportu bylo jedním slovem katastrofální. Závěrečná bilance konči-
la pohledávkou 35.825.000 devizových korun (podle dobových článků – samotná zprá-
va hovoří o 37.012.000 korunách) a jak celá zpráva, tak i její reflexe v médiích měla
jasný protizápadní charakter.
Filmexportu bylo vyčítáno trestuhodné obchodování se západními partnery:
„V řadě případů jsou obchody sjednávány s nespolehlivými, kapitálově slabými partne-
ry, u nichž nebyla předem prověřena jejich bonita […] tak např. u pohledávky za fir-
mami Rembrandt Films, New York a Saskia Film AG, Zürich ve výši Kčs 3.171.840,71
uzavřel v roce 1966 obchodní ředitel L. Kachtík smlouvu se zákazníkem za nevýhod-
ných platebních podmínek, kterými prakticky Filmexport úvěroval zákazníka po dobu
6 měsíců bez jakéhokoliv finančního zajištění. Přitom v poslední dohodě uzavřené se
zákazníkem v roce 1969 přistoupili podnikový ředitel ing. S. Kvasnička a ředitel sku-
30 Dokumenty z archivu ÚV KSČ II. (1997b) uvádějí, že z 57 zaměstnanců ústředního ředitelství byla nová legitimace
vydána 27, tři lidé byli vyloučeni a rovným 25 bylo zrušeno členství ve straně (u dvou nebylo rozhodnuto).
31 Dokumenty z archivu ÚV KSČ II. (1997b): Ústřední půjčovna filmů měla před prověrkou 60 členů, přičemž legitimace
byla vydána 29 z nich, 12 pracovníků bylo ze strany vyloučeno a 19 bylo zrušeno členství.
32 Z 15 prověřovaných zaměstnanců jich legitimaci dostalo osm, ze strany byli vyloučeni čtyři a třem bylo zrušeno člen-
ství.
33 NA, f. P ÚV KSČ (1261/0/5), sv. 130, a. j. 206, č. záp. 4, Zpráva o výsledku prověrky hospodárnosti při vynakládání
materiálových a finančních prostředků v podniku Čs. filmexport Praha, 12. 1. 1970
- 24 -

25. piny L. Kachtík na další úvěrování zákazníka, i když si byli vědomi, že jeho bonita je
velmi sporná.“34 Mimo jiné šlo o výrobu zakázkových filmů Lyžařská horečka a Vizitka
z Československa.
Prověrka nalezla nesrovnalosti v platových třídách, nedostatečně zaplacených
monopolních právech za prodané české filmy,35 nepravdivé vykazování délky služeb-
ních cest, ale také problémy v dovozu západních filmů: „Dovoz film. materiálů
a monopolů v roce 1969 byl ovlivněn zvýšenými požadavky Ústřední půjčovny filmů
na dovoz filmů kapitalistické provenience za účelem splnění plánovaných tržeb kin,
jakožto i skutečností, že u významných produkčních zemí na západě jsou vyráběny
většinou filmy barevné a tudíž dražší“.36 Ve vztazích se západními distributory bylo
kritizováno placení akreditivem za dovoz filmů z USA a Anglie, zatímco vývoz byl pro-
váděn volně bez jakéhokoliv zjištění úhrad pohledávek: „O této skutečnosti svědčí též
zjištění, že FEX (Československý filmexport – pozn. Havel) vykazuje k 31. 12. 1969 vů-
či zahraničním dodavatelům na účtě 237 za dodané film. materiály a monopolní práva
závazek pouze ve výši Kčs 81.000,- přičemž výše dovozu filmů v roce 1969 činila cel-
kem Kčs 37.456 tis.[…].“37
Celá zpráva zpracovává postupně jednotlivé případy nesprávných vyúčtování, ne-
dostatečně krytých monopolů, spor ohledně natáčení filmu Most u Remagenu v naší
republice a vyslání pravicově smýšlejícího publicisty A. J. Liehma do Paříže a s ním
spojené navýšení devizových výdajů.
Mediální odezva se nesla v podobném duchu. Slovy Nové svobody: „Strohá slova
úřední správy přenesená do normální řeči znamenají asi toto: libovolný podvodník,
kterými se Západ jen hemží, si může založit de facto neexistující firmu, v podstatě tím,
že složí u banky směšnou částku 500 dolarů. Našemu obrozenému Filmexportu pak
stačil pouhý název firmy a existence jejího konta u banky – a hlavně – že to byla zá-
padní firma. […] Této v uvozovkách ,firmě‘ vlastnící 500 dolarů pak na úvěr několika
set tisíc dolarů prodali film. Mazaný podvodník může potom film obratem prodat dál,
získat statisícovou sumu dolarů a prásknout do bot. S 500 dolary a díky obdivu na-
šich progresivistů ke všemu západnímu, vydělá několik set tisíc a zmizí, přičemž Fil-
mexport nemusí dostat vůbec nic, přesněji řečeno oněch 500 dolarů. Je skutečně jen
otázkou, šlo-li v případě odpovědných činitelů Filmexportu o diletantismus nebo
o něco horšího“ [Smrčina, 1970a: 5].
Co se prodeje našich filmů týče, vyjadřoval se Vladimír Remeš v Tvorbě obdobnou
rétorikou: „[…] na film O slavnosti a hostech dostala firma Gold Film Roma monopol za
25.000 US dolarů! Samozřejmě zaplatila jen 10.000 US dolarů, a to nám mocný pan
Ergas, který firmu zastupuje, posílá z ,věčného‘ města plačtivé dopisy, že se pro nás
zruinoval. Takže už nemáme srdce mu připomenout, že kromě Němcova filmu dostal
pod patronát této firmy i monopolní práva na Menzelův film Rozmarné léto. Za 30.500
US dolarů (zaplaceno 10.500). A také Sedmikrásky – ty za 22.000, ačkoliv původně
měly stát 37.000. Ovšemže jsme za ně dosud nedostali ani vindru. Stejně jako za ko-
34 NA, f. P ÚV KSČ (1261/0/5), sv. 130, a. j. 206, č. záp. 4, Zpráva o výsledku prověrky hospodárnosti při vynakládání
materiálových a finančních prostředků v podniku Čs. filmexport Praha, 12. 1. 1970; s. 6. – Celá zpráva obsahuje 91
listů. Zde odkazuji nejprve na stránku jednotlivého dokumentu a pak i na číslo listu v této zprávě.
35 Konkrétně šlo o Rozmarné léto, kde z částky 30.500 nebylo zaplaceno 20.000 $, O slavnosti a hostech (z 25.000 ne-
zaplaceno 15.000 $), Sedmikrásky (z 37.000 nezaplaceno 22.000 $) a balík filmů Romance pro křídlovku, Znamení raka,
… a pátý jezdec je strach (za částku 10.000 $, která nebyla uhrazena) [Protokol o prověrce …, s. 28-30, list 66-68].
36 [Protokol o prověrce…, s. 6, list 44].
37 [Protokol o prověrce…, s. 34, list 72].
- 25 -

26. lekci v ceně 10.000 (v tomto balíčku navíc byly filmy Ve znamení raka,38 Romance pro
křídlovku, a pátý jezdec je strach)“ [Remeš, 1970: 11].
Celou situaci ve Filmexportu shrnul Jan Kliment, dlouholetý vedoucí kulturní
rubriky Rudého práva a předseda Klubu filmových novinářů: „Nedostatky nutno od-
stranit, viníky třeba hnát k odpovědnosti. Postihnout je podle výše provinění. Spraved-
livě a po právu, s rozvahou a diferenciovaně“ [Kliment, 1970c: 4].
Prověrka namířená proti pravicově smýšlejícím pracovníkům Filmexportu využila
této živené vlny nenávisti nejen proti nim samotným, ale také vůči západní kultuře
všeobecně a ušetřeny nebyly ani některé filmy české nové vlny, které takzvaně putova-
ly do trezoru: „Tak si tedy představovali pravicoví oportunisté, kteří ovládli vedení Čes-
koslovenského filmu, nový model socialismu s lidskou tváří, včetně tzv. tržní ekonomi-
ky. Tak si představovali zákonnost a ohled na zájmy společnosti. Nestačilo jim, že způ-
sobili těžké politické škody, že zejména v oblasti filmu podporou výroby nejrůznějších
kontrarevolučních výtvorů s názvy ,Skřivánci na niti’ či ,Ucho’ a podobně hanobili prá-
ci našeho lidu, hanobili socialismus a otravovali atmosféru zápachem maloměšťáckého
neurotismu a dekadence. Museli ještě poškozovat stát a okrádat poctivé lidi o výsledky
jejich práce“ [Smrčina, 1970a: 5].
V březnu 1971 byla dokončena prověrka distribuovaných filmů, což prakticky
kopírovalo postupy následující po Únoru 1948. U některých připravovaných filmů byly
práce zastaveny a u několika filmů již natočených (namátkou Skřivánci na niti, Ucho,
Žert, Všichni dobří rodáci) se rozhodlo o jejich vyřazení či pozastavení. Je příznačné, že
počátek i konec normalizačního režimu rámují tyto filmy – v prvním případě odsunu-
tím „do trezoru“ a v případě druhém jejich opětovným uvedením do distribuce. Ze zá-
padní produkce bylo staženo 32 filmů.39
Pro úplnost dodejme, že již 7. srpna 1969 byl jmenován nový ředitel Českoslo-
venské televize Jan Zelenka a nahradil odvolaného Josefa Šmídmajera. Ve své funkci
vydržel do června 1989. Již za jeho vedení (30. dubna 1970) byla zrušena redakce
Zvědavé kamery40 a rozpuštěna byla redakce publicistiky a dokumentaristiky. Tento
krok byl jedním z dalších očistných procesů a měl televizi zbavit proreformních pra-
covníků.
17. června 1970 tak mohl ideolog strany Jan Fojtík na 2. schůzi Ideologické ko-
mise ÚV KSČ prohlásit: „Kontrolujeme distribuci filmu, přistoupilo se ke kontrole pro-
dukce, bráníme tomu, aby se ty filmy, které v posledních letech byly natočeny, hrály
v našich biografech, protože to jsou filmy politicky špatné, škodlivé, které napomáhají
rozkladu společenského vědomí a v nejednom případě i kontrarevoluci. Povaha naší
práce je v této oblasti tedy represivní.“41
Represivní povaha však naštěstí neskončila tím, po čem volali někteří nejradikál-
nější odpůrci filmové tvorby předešlých let, a to zničením těchto snímků. Na téže
schůzi tuto problematiku zmínil i nový ústřední ředitel Československého filmu Jiří
Purš: „[…] to jsou na filmovém pásu natočeny věci, které ilustrují názory, které
38 Skutečný název byl Znamení raka
39 Z amerických filmů to byly snímky Detektiv, Drahá Brigitto, Na sever od Aljašky, Most u Remagenu, Bandolero, Profe-
sionálové a Chladnokrevně.
40 Zvědavá kamera byl jeden nejsledovanějších dokumentárních cyklů Československé televize, který během Pražského
jara „[…] nabídl dříve zakázané reportáže […] ,Výchova je, když…‘ o deformaci myšlení dětí ve škole dle přikázaných
osnov, reprízu ,Sporu‘ – fingovaného soudního procesu zástupců dvou generací a premiéru „Poroty“, která na Spor na-
vazovala a také byla zakázána […]“ [Růžička, online-b].
41 NA, f. Ideologická komise ÚV KSČ (1261/1/15), sv. 1, a. j. 2, č. záp. 0b, Zápis z 2. schůze ideologické komise ÚV
KSČ konané dne 17. června 1970, s. 5-6, listy 7-8.
- 26 -

27. v minulých dvou letech tady dominovaly. Já myslím, že nakonec je dobré, že některé
kopie máme, i když celkem přišla tato záležitost asi na 16 mil., ale jsou to věci, na kte-
rých se dá velmi markantně dokumentovat, co to tedy pravicový oportunismus, anti-
socialismus, antisovětismus apod. je, poněvadž když se to promítne, má to každý ná-
zorně před očima. Těch filmů vyloženě tohoto charakteru je 6–10 hraných, kromě toho
máme celou řadu filmů dokumentárních, kde je to ještě názornější. My […] jsme celou
řadu těchto filmů promítali až po krajské stranické aktivy, takže se zdá, že v podstatě
krajský stranický aktiv je s těmito věcmi seznámen, a nyní uvažujeme, co ještě dále
s těmito filmy dělat. Mimo jiné, že jich použijeme k tvorbě našich filmů dokumentár-
ních, kde tyto materiály budou použity jako doklad určitého tvrzení […].“42
V otázkách distribuce se na schůzi Ideologické komise řešila zejména otázka so-
větských filmů, které se dostaly díky událostem uplynulých měsíců zcela cíleně mimo
divácký zájem. Ředitel Československé televize Jan Zelenka zastával názor, že
„[…]sovětské filmy, například mají svou možnost ideálnějšího uvedení, na nejbližší rok,
bych řekl, výhradně v televizi. Ukazuje nám to situace venku. Přes kina se vždy zorga-
nizuje SČSP (Svaz Československo-Sovětského přátelství – pozn. Havel) jedno dobré
představení, zmobilizují se lidé, to se dá udělat, ale už pak za ten týden se dokončuje
počtem menším […] jak vidíme, mezi lidmi pořád působí takové to vytahování, třeba
mezi sousedy, no tak já v životě nepůjdu na sovětský film, a teď najednou by měl jít do
kina. Ta televize mu nedělá zábranu, soused ho doma nekontroluje, jestli kouká nebo
ne.“43
Sám Jiří Purš se v otázce distribuce nezabýval konkrétními otázkami, ale konsta-
toval, že i v otázce zahraničních styků půjde zejména o uvedení situace do „normální-
ho stavu“.
3.4 Normalizační léta
Normalizační či konsolidační postupy následovaly napříč celou společností.
K oficiální politice se loajálně přidaly např. Svaz architektů, Svaz českých spisovatelů
či Svaz českých výtvarných umělců. Následovala doba, která se nejjednodušeji dá při-
rovnat k návratu ke stalinskému modelu, tentokrát pod dozorem Leonida Iljiče Brež-
něva.
Prezidentem Československé republiky byl od roku 1968 sice Ludvík Svoboda,
fakticky však moc třímala v rukou strana a bývalý armádní generál se stal jen pouhou
loutkou.44 Kvůli jeho horšícímu se zdravotnímu stavu, ale asi i kvůli mocenským sna-
hám Gustáva Husáka byla doplněna ústava a Svoboda se tak stal prvním preziden-
tem, který musel abdikovat z rozhodnutí parlamentu. Stalo se tak 29. května 1975
kdy byl na jeho místo zvolen právě přední zastánce probrežněvovské politiky Gustáv
Husák. Do rukou jednoho muže se tak soustředila hned dvojí moc – byl jak generál-
ním tajemníkem KSČ, tak prezidentem republiky.
42 NA, f. Ideologická komise ÚV KSČ (1261/1/15), sv. 1, a. j. 2, č. záp. 0b, Zápis z 2. schůze ideologické komise ÚV
KSČ konané dne 17. června 1970, s. 51, list 74.
43 NA, f. Ideologická komise ÚV KSČ (1261/1/15), sv. 1, a. j. 2, č. záp. 0b, Zápis z 2. schůze ideologické komise ÚV
KSČ konané dne 17. června 1970, s. 18, list 41. Jan Zelenka se ve svém příspěvku zmínil také o situaci v dabingu, kdy
Svaz herectva bojkotoval dabování filmů ze socialistických zemí. Tuto situaci pomohlo nakonec vyřešit brněnské da-
bingové studio.
44 O pasivní roli Ludvíka Svobody v závěrečné části normalizace viz KADLEC, Vladimír (1991): Podivné konce našich
prezidentů. Hradec Králové: Kruh, 329 s.
- 27 -

28. Ačkoliv je pojmem normalizace označována celá doba 1970–1989, nejde
o označení přesné. Balík, Hloušek, Holzer a Šedo považují za přiléhavější termín „nor-
malizační režim“, tedy stav normalizací nastolený a stabilně udržovaný (což je
v přímém protikladu „dynamické“ normalizace). Zároveň lze v tomto období nalézt ještě
jeden zlom, který je možné stanovit od poloviny 80. let, kdy narůstala dynamika spo-
lečnosti, nespokojenost a neschopnost režimu na tyto změny reagovat.
Periodizovat zkoumanou dobu lze hned z několika hledisek. První jsem již nazna-
čil. Další dělení by šlo stanovit pomocí vnitrospolečenských změn. Mezníkem by pak
mohlo být období po roce 1975, kdy se v Helsinkách konala Konference o bezpečnosti
a spolupráci v Evropě, která ve svém závěrečném aktu deklarovala v sedmé hlavě „re-
spektování lidských práv a základních svobod, včetně svobody myšlení, svědomí, ná-
boženství a přesvědčení“ [Dokumenty Konference…, 1975: 13–14].
Pod domněle klidnou šedí normalizační atmosféry a ve zdánlivě spokojené spo-
lečnosti to vřelo. Výsledkem tohoto varu bylo vytvoření disentu, tedy opoziční skupiny,
která se zprvu projevila poměrně úzkým okruhem disidentů okolo Charty 77, která by-
la uveřejněna právě v lednu 1977, a která volala právě po těchto deklarovaných prá-
vech, které podle jejího textu „platí v naší zemi zatím — bohužel — jenom na papíře“.
Aniž by se dostalo jejím tvůrcům a signatářům veřejného vyslyšení, byli zatýkáni,
odsuzováni, perzekuováni, a to vše za dokument, z nějž si prostý občan nemohl přečíst
takřka ani řádku. Namísto toho se jim dostávalo slov odsouzení z mohutné protichar-
tovské kampaně, kterou odstartovala již 13. ledna 1977 Československá televize, a jež
vyvrcholila shromážděním kulturních pracovníků v Národním divadle, kde celý akt od-
soudili peticí později nazvanou Anticharta. V této době se ještě více rozjelo sledování
disidentů Státní bezpečností [Růžička, online-a].
Ve společnosti vládla na jednu stranu krize, lidé stáli dlouhé fronty před polo-
prázdnými obchody, v nichž se nedostávalo prakticky ničeho – od základních hygie-
nických potřeb přes ovoce a zeleninu a knihami konče. Na druhou stranu však byly
organizovány pravidelné a povinné „radosti“. Čestné oslavy a výročí, na nichž funkcio-
náři pronášeli z obřích tribun populistická hesla o vynikající prosperitě naší země. Me-
zi největší oslavy patřily hned za prvomájovými průvody megalomanské sjezdy KSČ
a spartakiády. Jako reakce na šeď reality a tyto hromadné akce následoval rozvoj cha-
taření a chalupaření, zahrádkářských kolonií a praktický únik lidí před realitou [Kali-
nová, 1999: 60–61].45
Ačkoliv v roce 1969, oproti předešlému roku, lehce vzrostla návštěvnost kin, stal
se rokem posledního vzestupu. Příčina neustálého poklesu návštěvnosti se hledala
hned na několika místech. Vina se svalovala na nedokonalou kinofikaci sídlišť, neutě-
šený stav některých kinosálů, nedostatečně pestrou programovou nabídku, tradičním
konkurentem pak byla televize a jako častá příčina bylo jmenováno právě toto indivi-
duální trávení volnému času.
Podobná atmosféra přetrvávala až do konce 70. let a vlastně i celou první polovi-
nu let 80. V Sovětském svazu sice 10. listopadu 1982 zemřel Leonid Iljič Brežněv, čímž
mohla skončit éra neostalinismu, ale jeho nástupcem se stal bývalý šéf tajné policie
KGB Jurij Vladimírovič Andropov, jeden ze strůjců krvavého potlačení maďarské revo-
luce z r. 1956 a odpůrce styků se západem. Zároveň však „[…] člověk mnohem vzděla-
45 Tento úkaz nemající ve světě obdoby reflektoval i film – mj. prostřednictvím snímků Na samotě u lesa (pražská rodi-
na shání chalupu) a Slavnosti sněženek (lesní chatová osada Kersko).
- 28 -