36 | Pravý domácí časopis
Tak často kritizuji náš ekonomický systém, až by se mohlo
zdát, že se nacházíme v zoufalé nebo bezvýchodné situaci.
A že líp už bylo, protože občas vyzdvihuji některé tradiční
způsoby hospodaření. Mohlo by se prostě zdát, že můj postoj
je mírně zpátečnický. Ale to je omyl. Jsem velmi progresivní
a často opakuji: nikdy nebylo líp. Vždyť si to vezměte: nemám
bohaté rodiče, kteří by mi zajistili život pod penzí, ani manžel
nevydělává majlant, abych mohla zaujmout roli zelené vdovy,
nemám stálé příjmy. A přesto si mohu dovolit válet se doma
v hromadě knížek a pročítat ekonomické teorie, aniž bych
pracovala na nějaké určité analýze, nebo se patlat v psychologii,
antropologii, literatuře a filmu a občas si někam zajet
na konferenci prodebatovat své postřehy s dalšími zanícenými
přemýšlivci. No to je přece luxus! Copak tohle někdy předtím
bylo možné? Potom je tedy otázkou, proč mluvíme o krizích
a jestli je třeba něco vůbec řešit.
(Ne)znalost (ne)omlouvá
Důvody pro řešení jsou a je jich víc. Na jednu stranu se máme
dobře. Jen skutečně málo lidí hladoví a mrzne, což je vlastně
taková historická novinka. Na druhou stranu máme přístup
k informacím a z nich je celkem evidentní, že náš blahobyt platí
svojí chudobou někdo jiný, na druhé straně planety. A také, že se
náš pohodlný život neblaze odráží v huntování planety, kterou
máme všichni tak rádi. (Teda, někdo možná ne, jinak si tu bezo-
hlednost nedokážu vysvětlit.) Další věc, co bublá pod povrchem,
je fakt, že spousta lidí vůbec není spokojená. I když se lidé mají
materiálně mnohonásobně líp než jejich prarodiče, plní čekárny
zdravotnických zařízení. Něco jim evidentně chybí.
Naši předkové se dost nadřeli. Pilně pracovali a věřili, že jejich
budovatelské úsilí a odříkání přinese budoucím generacím
pokrok. A tak se stalo. Spousta důchodců má stále ještě vlastní
zuby, ojeté auto lze pořídit za jeden měsíční plat, obchody jsou
plné potravin. Jsme tam, kde našim předkům slibovali být. Po-
stupně tedy můžeme složit ruce do klína. Ideologie růstu končí,
vystřídáme ji nějakou jinou. Tak jak to, že to jede dál?
Když jsem jako malá měla nějaký průšvih a bránila se, že jsem
to nevěděla, dostala jsem od rodičů a učitelů pokárání, že ne-
znalost neomlouvá. Později jsem se dozvěděla, že dospělí měli
pravdu, protože i v dospěláckém světě platí, že neznalost záko-
na neomlouvá a šmytec. Takže teď jsem tváří tvář současnému
ekonomickému systému trochu zmatená, protože se chová,
jakoby znalost omlouvala. Nebo to nevidí, neslyší, nevnímá? To
bych si dokázala vysvětlit. V rodině se snažíme komunikovat
hodně a díky tomu víme, že občas se nějaké sdělení ztratí, jiné je
dlouhodobě mylně vykládáno. Také z vlastní zkušenosti dokážu
popsat ten stav překvapení, kdy se mi podařilo pochopit něco,
co mi už dlouho někdo vysvětloval, a já ne a ne to pochopit. Vez-
měme tedy možnost, že někteří lidé některé věci nevidí, třeba
důvody pro změnu. Máme k tomu nějaké vysvětlení?
Potřeby neuspokojené
Lidé jsou součástí přírody, a přestože jsme každý ve své povaze
Já vám to spočítám! aneb Malý ekonomický průvodce
disfrutalistky Katky
Problémy s dospíváním
TEXT A KRESBA:
Kateřina
Varhaník Wildová
jedineční, některé věci se zobecnit dají. Například Maslowova
teorie motivací se jeví jako univerzálně použitelná napříč kul-
turami. Počítá s tím, že lidé mají tendenci k růstu a sebeaktuali-
zaci, postupují od naplnění nižších potřeb k vyšším hodnotám.
Dejme tomu, že na cestě zrání odkrýváme hlubší lidství.
Aby lidé po zabezpečení fyziologických potřeb mohli směřovat
k vyšším motivacím, musí být jejich potřeby skutečně naplněny
(a nadále naplňovány). V opačném případě se člověk snadno
zasekne při uspokojování základních potřeb a nesměřuje výš.
Pokud někdo žil na ulici, zažil hlad a nebyl si jistý, kde bude
večer spát, je velice pravděpodobné, že do konce života bude
spokojený za střechu nad hlavou a plný talíř.
Anebo bezpečí: dítě se potřebuje cítit nejdříve bezpečně
ve svém nejbližším okolí, aby se vydalo objevovat své širší
okolí. Probudí se v něm přirozená touha po objevování, růstu,
nových výzvách. Jenže to se vždycky nepovede, vlastně spíš
nepovede. Jen se dítě začne rozkoukávat, šoupnou ho do školky
a nic naplat, že pláče, když ho maminka nebo tatínek v 7:01
opouští v šatně. Bezpečně se dítě necítí ani ve škole, dětský
kolektiv může být krutý. Když někdy pozoruji politiky, mám do-
jem, že za jejich aroganci a bezohlednost je zodpovědná školní
šikana. Představuji si, jak budoucí populisté zažívali nepřijetí
v kolektivu silnějších spolužáků, jak se báli jít na záchod, že
si tam do nich někdo kopne. Hledali bezpečí a přináležitost
ke skupině. Nikdo tam pro ně nebyl. To se pak snadno celý svět
promění na minové pole, ve kterém se musí stále bojovat o pře-
žití. Museli se obrnit. „Když jsou všichni svině, tak já budu ta
největší a pak se mi nemůže nic stát.“ A o co to mají jednodušší
ti, kdo vyrůstali v jistotě. Ne, že by tito lidé nepotřebovali bezpe-
čí, ale nejednají ve styku se světem s apriorním předpokladem,
že jim každý chce vrazit kudlu do zad.
S nabývaným bezpečím se vynořuje potřeba lásky, potřeba
přijetí. I to však v naší společnosti pokulhává, těch rodin, kde se
rodiče i děti navzájem ctí a milují, není zas tolik. Spíš pozoruji
takové hybridní vztahy, které se nějakým způsobem přibližují
k ideálu spokojené rodiny, ale jsou dost křečovité. Jednotliví ak-
téři se drží svých vlastních představ, jak by ta láska měla vypa-
dat. Nepopírám, že i v těchto vztazích láska je. Jak to má ale její
objekt poznat, když se vyjevuje spíš jako kontrola a buzerace.
„Kdes byl? Víš, jaký jsme měli strach!“ Láska, která se projevuje
veskrze jako úzkost, těžko může fungovat jako naplnění potřeby.
Ekonomika jásá: neumíme vyjádřit lásku, tak kupujeme zbyteč-
né dary. A podobně se neuspokojená potřeba bezpečí pozitivně
projeví v prodeji zabezpečovacích a kamerových systémů.
A jsme u toho. V podstatě se nám v západní společnosti podařilo
pokrýt fyziologické potřeby, ale pohořeli jsme už na dalších zá-
kladních potřebách, jako je bezpečí, láska a přijetí. Jen na hrstku
vyvolených čekají další motivace, jako je respekt a sebeúcta,
kreativita nebo schopnost angažovat se pro vyšší cíle.
Posun k jiným hodnotám
Co když největší problém kapitalismu (táže se ekonom Tomáš
Sedláček) je ten, že splnil, co sliboval? Nastala nuda vyplňovaná

Pravý domácí časopis | 37
nutkavou spotřebou. Zůstávají v nás utlačené schopnosti, které
se dožadují toho, abychom je používali, jenže nám na to nezbý-
vá čas. Trochu frustrující.
Máme auta, automatické pračky a počítače, co se vejdou
do kapsy. Jídlo v obchodech sice nestojí za moc, ale nikdo hlady
neumírá. Žijeme v době natolik bezpečné, abychom se v téhle
oblasti přestali dál plácat, posilovat bezpečnostní sbory, vybavo-
vat všechno čipy a zdokonalovat kontrolu nad každým prdem.
Materiální zabezpečení jsou podmínky k dobrému životu nutné,
nikoliv postačující. Jestli je tohle výdobytek kapitalismu, tak
super. Teď je čas posunout se k dalším hodnotám. Ale nemůže-
me to očekávat od systému, který se vyčerpal. Navíc je ovládán
lidmi, u nichž základní potřeby bezpečí a lásky nebyly naplněny
a nedokážou vystoupit ze svého vnímání světa „všichni proti
všem“. Obrací se tedy k jediné jistotě a tou jsou peníze. Ty
však postrádají určité lidské kvality, a tak jich nikdy není dost.
Finanční makléři, ředitelé korporací, nacionalističtí politici – to
vlastně nejsou zlí lidé, jenom nezralí. A my nemůžeme čekat,
až dospějí. To se totiž ve vývoji člověka neděje automaticky, ne
všichni dospějeme.
Abyste si nemysleli, že kecám, zkuste si test. Až vám přijde
nějaký politik zvlášť nepochopitelný, zkuste si zaostřit na jeho
mentální věk, nikoliv na ten fyzický. Nejspíš uvidíte ubrečeného
kluka, kterému někdo šlohnul lopatku a nikdo se ho nezastane.
Uvidíte šikanovaného školáka, který nikdy není v žádné partě
a dostává na budku pokaždé na cestě ze školy. Uvidíte děti, pro
něž je celý svět nepřátelský a zaslouží si dostat co proto. „Já to
dokážu! Já vám ukážu! Vy, vy…!“
Myslet na dospělou ekonomiku
Pokud máme zaznamenat v ekonomice nějaký vývoj, musíme
dohlédnout na to, že se tak děje skrze zdravé, dospělé lidi. V eko-
nomice se nesmíme nechat řídit adolescenty. (Ti se hodí dobře
na brigádu, nikoliv do vedení společnosti.) Ještě zbývá otázka,
kdo zhodnotí, kdo je zdravý a zralý. To mě dlouho trápilo. Navrh-
nu komisi psychologů a psychiatrů u přijímání nováčků do vlá-
dy a parlamentu, kteří by prosili aspoň ty nejhrubší patologie?
To nejde, vystavili bychom tak specialisty příliš vysokému ko-
rupčnímu tlaku. Mám lepší řešení. Přece máme všichni zbytky
nějakých instinktů. Sice se je snažíme neposlouchat a sveřepě
vše racionalizovat, ale ony se občas prodírají ven. Někdy vás
napadne při pohledu na jednání politiků: „Vždyť to nemůže
myslet vážně! To je nemocný!“ A máte pravdu, skutečně je to
„nemocný“. Všimnete si toho, protože u politiků se nemocnosti
projevují v extrémní podobě, navíc je to v médiích víc vidět.
Tuhle všímavost musíme trénovat také v běžném životě. Když
vstupujeme do ekonomických vztahů, berme v potaz s kým.
Někteří lidé mají finanční prostředky, ale jejich osoba je nedo-
spělá, ekonomické aktivity jsou nezralé a nezdravé. Nemá cenu
vyvíjet se směrem, kterým se chce vyvíjet frustrovaný člověk,
i když se tím momentálně dají vydělat nějaké peníze.
A také se musíme pokusit dospět sami. Zvládnout své nedostat-
kové potřeby, přestat se bát a odhodit frustrace, že nás ostatní
nemilují podle našich představ nebo že nesplníme očekávání
svých rodičů. Trochu se povznést nad názory ostatních lidí.
(Když slyším tu otřepanou frázi „ale co tomu řeknou lidé“,
vždycky se ptám, jací lidé.) Když se podíváme hlouběji do sebe,
určitě najdeme něco zajímavého. Nemusíme čekat, až za nás trh
vymyslí nějaké nové touhy, a my mu přispěcháme posloužit tím,
že je přijmeme za své. Pak můžeme své úsilí napřít do projektů,
které nás přesahují. Jejich výhodou je, že při činnosti na nich se
jejich tvůrci mohou těšit relativně trvalému pocitu uspokojení.