14 | Pravý domácí časopis
Příběhy z okraje
aneb Naše budoucnost je lokální II
V létě 2012 jsem se s rodiči a poprvé i se svými dětmi
na Dunaj vrátil. Řeka stále tekla, na břehu se ještě dalo
postavit stan, ale pár věcí se změnilo. Vesnice, kde se
dříve normálně žilo, působila najednou ošuntěle a opuš-
těně. Původní obyvatele vystřídali chalupáři. Na pláži,
která bývala zanesená dřevem, jsme se brodili plastem.
Už to nebyl sem tam nějaký exotický kelímek s cizím
nápisem, ale vše, co vás napadne, od PET lahví přes
kosmetické a potravinářské obaly, jednorázové rukavice,
žabky, zapalovače, pytle, kusy polystyrenu až třeba
po bublinkovou fólii.
Text: Tomáš Hajzler
Foto: archiv TH
Zachraňme
BEZOBALY!
Jako děti jsme s rodiči strávili
většinu prázdnin v Kravanech
nad Dunajom, v malé vesničce
na jihu Slovenska. Stanovali jsme
na pláži, koupali se v Dunaji, ži-
vili se zeleninou od našich kama-
rádů z vesnice. Když byla vysoká
voda, břehy se zaplnily kmeny
a větvemi. Pro místní to byl vždy
vítaný zdroj dřeva na zimu. Bavi-
lo mě jim ty klacky nosit. Dřevo
jsme sbírali také na pravidelnou
večerní vatru. Vzpomínám si, že
mezi dřevem pokaždé vykoukl
i nějaký ten plastový obal s ně-
meckými nápisy – PET lahev
od limonády, kelímek od jogurtu
nebo lahvička od kosmetiky. Ty
hořely nejlíp a navíc zeleno-mod-
ře, což nám dětem připadalo jako
takové malé kouzlo.
To byla 70., 80. léta…
Tomáš Hajzler
Profesně se věnuje tématu práce a budoucnosti podnikání.
Do Česka přinesl hnutí Svoboda v práci, koncepci svobodné
firmy, a spoluzaložil společenství organizací Slušná firma
a PeopleComm, které vede s vizí nejekologičtějšího evropského
nakladatelství, to vše s cílem přispět ke změně způsobu, jakým
se v Česku a na Slovensku podniká a pracuje.
V pražských Modřanech spoluzaložil skupinu „KPZ“ a v Praze
pak stál u zrodu prvního českého spolkového potravinového
obchodu „Obživa“. Je spoluautorem projektu „Zpátky k jídlu“,
podporuje české Zero waste hnutí a jako dobrovolník pomáhá
ve školách svých dětí.
O tématech nové práce, budoucnosti podnikání, výchovy, vzdělá-
vání a místně ukotveného zodpovědného života píše a přednáší
od roku 2007.
S manželkou Petrou, dcerami Valérií a Valentýnou, fenkou
Haluškou a se sousedy žije, pracuje a zahradničí v bezobalové
a bezautomobilové domácnosti v pražských Komořanech, kde se
snaží přispívat k místnímu sousedskému životu.
Tomáš s manželkou Petrou (vlevo) a zakla-
datelkou hnutí Zero waste Beou Johnson

Pravý domácí časopis | 15
To už bylo v době, kdy jsem byl zvyklý brodit se horami plastu
na plážích světových moří a oceánů. Ale u Dunaje?! To mě ne-
napadlo. V Evropě máme přece báječný recyklační program,
v kterém se naše odpadky přeměňují na suroviny. Byl jsem
toho tehdy plný. Nafotil jsem to (viz fotka na předchozí stra-
ně), sepsal k tomu článek a navrch ještě natočil video. Nemělo
to žádnou odezvu.
Bezobaloví „podivíni“
Ledy se pohnuly až v květnu 2015, když se parta kamarádů
rozhodla otevřít první krámek s jídlem bez jednorázových
obalů s názvem „Bezobalu“. Mnoha lidem to tehdy připadalo
podobné, jako když si někdo v zimě vyrazí ven bos. Byli to jed-
ním slovem „podivíni“. Pustili se do toho na koleni, jen se svý-
mi úsporami, s nulovými zkušenostmi a obchod navíc otevřeli
v tom nejzastrčenějším dvoře, jaký si dovedete představit.
Jak asi víte, tenhle jejich odvážný krok u nás strhl revoluci. Tu
globálně vykopla Francouzka Bea Johnsonová svojí knihou
Domácnost bez odpadu (2013), kterou nás kamarádi z Bezoba-
lu „přinutili“ v roce 2016 vydat i v češtině a která se obratem
stala naším bestselerem. Po celém světě začaly na téma
bezodpadovosti či – jak říká Bea – „zero waste“ vznikat blogy,
pořádala se setkání, vyhlašovaly se „odpadkové výzvy“, kdy
si lidi vážili a fotili svoje odpadky. Hnutí vzniklo nadšenecky,
zezdola, „na koleně“, a tak není zdokumentováno, co se kde
přesně dělo. Podle ohlasů ale víme, že Česko patřilo (a v době,
kdy píšu tyto řádky, stále patří) ke světové špičce. Málokde
vzniklo tolik bezobalových obchodů jako právě u nás.
Důvod je prozaický. Mnozí z nás „v tom“ vyrostli. V mnoha ro-
dinách byla do roku 1989 zahrádka, kompost a domácí zvířata.
Organické odpadky se tak daly zvířatům nebo na kompost,
jednorázových plastů bylo minimum, existovaly vratné lahve,
papír se vykupoval. Když o tom vyprávím kamarádům v Ho-
landsku nebo USA, nechápavě kroutí hlavou.
Nákupy z obýváku
Jenže pak udeřil covid, s ním lockdowny, strach z lidí, rostoucí
ceny, posilování supermarketů a raketový nástup e-shopů.
Naťukat nákup do internetu z pohodlí obýváku nám bylo pre-
zentováno jako ideál toho, jak si zajistit jídlo. Byla (a stále je)
to divná doba. Báli jsme se o své blízké, o živobytí, o svobodu.
Měli jsme zkrátka jiné starosti. Všechno bylo zpět v jedno-
rázovém plastu a nikomu to nevadilo. Ani povinnosti začít
nosit plast na tváři se skoro nikdo nepostavil. Jako bychom se
vrátili o 20 let zpět a ještě zrychlili. Začalo se šuškat, že bezo-
baly mají problémy. V září 2021 se pak na blogu wastemanka.
cz objevil článek s alarmující otázkou „Zabalí to bezobaly?“,
Bea Jonson s týmem Bezobalu
Bezobalové obchody přispívají
k našemu (materiálnímu
i vztahovému) bohatnutí, pomáhají
předcházet odpadům, propojují nás
s místními producenty, zkracují
cestu jídla z pole na talíř, a snižují
tak dopad na přírodu.

16 | Pravý domácí časopis
kde to poprvé zaznělo naplno – česká bezobalová revoluce
je v troskách. Řada bezobalových obchodů buď už zavřela
nebo je před krachem. V listopadu se zástupci „posledních
mohykánů“ sjeli do Prahy, aby sdíleli, jak se komu daří a co
dál.
Konec bezobalu?
Byl jsem na tom setkání a byl to pro mě dokonalý pelmel
pocitů. Seděl jsem v místnosti napěchované mými hrdiny,
kterým jsem tolik vděčný za to, do čeho a s jakou vervou se
u sebe doma pustili. Jenomže mnozí byli najednou smutní
a unavení. Došlo mi, že jsme na křižovatce, že musíme
spojit síly a pro jejich záchranu něco udělat. Na následující
dvoustraně najdete mé návrhy, jak dál. Pro celkový kontext
ale přidávám i širší ekonomické a historické souvislosti.
Člověk pak lépe rozumí tomu, co a proč je třeba udělat.
Fenomén místního hokynáře
Začněme okénkem do historie podnikání, přesněji maloob-
chodu. V naší části světa byl koloniál nebo hokynářství jako
nejtypičtější forma místního krámku dlouho na každém kro-
ku. Z hodin dějepisu víme, že situace se změnila v roce 1939,
kdy jsme začali přicházet o židovské, v roce 1945 o všechny
německé a po roce 1948 nakonec i o české živnostníky. Násle-
dovalo čtyřicet let hegemonie shora řízených socialistických
podniků. V roce 1990 nastalo obrození – potraviny a všeho-
chuť obchůdků s čímkoliv byly v každé kočárkárně a garáži.
Uběhlo ale pár let a většina těchto dobových průkopníků
postupně uvolnila místo supermarketům.
Fenomén místního hokynáře, tj. krámku provozovaného sou-
sedem primárně pro sousedy s převážně místním poctivým
sortimentem, má (společně s místními tržnicemi) přitom
zcela zásadní dopad na kvalitu života v obci. Kromě toho, že
propojují místní výrobce a pěstitele se zákazníky, se v nich
setkávají sousedé a vzniká tzv. sociální kapitál. Ten je pak
základní ingrediencí pocitu bezpečí a důvěry, na čemž stojí
každá funkční místní ekonomika, šťastné dětství, radostné
stáří, prostě domov. Kdo jste někdy žili v nějakém městečku
„na jihu“, víte, o čem mluvím.
Vidle ekonomické globalizace
Dlouho jsem si myslel, že ti úspěšní dělají něco dobře – zatím-
co ti, co krachují, se jednoduše nesnaží dost. Až jsem pochopil,
že existuje neveřejný (a tedy většině z nás utajený) systém,
který zvýhodňuje ty velké a znevýhodňuje malé, místní. Jed-
ná se o tzv. ekonomickou globalizaci, která je propletencem
nadnárodních smluv a institucí s cílem deregulovat meziná-
rodní obchod a tím umožnit velkým firmám přesouvat byznys
tam, kde je to nejvýhodnější.
Čím větší firma, tím více daňových úlev, dotací, půdy, budov,
nerostných zdrojů, infrastruktury zdarma a samozřejmě
i moci vylobovat si změnu legislativy tak, aby vyhověla ještě
víc komerčním zájmům. Co se potom děje, je jednoduché.
Čím více sílí řetězce, tím rychleji krachují ti místní a s nimi
i pracovní místa, která vytvářejí. Vlády pak už nemají jinou
možnost, jak zajistit obživu pro své občany jinak, než se ještě
víc ohnout před velkým byznysem (jak tím domácím, tak
především mezinárodním) v naději, že někde „zainvestují“,
otevřou pobočku a vytvoří pár pracovních pozic. Vlády se tak
stávají loutkami těchto stále mocnějších hráčů ve hře, pro
kterou se vžil přiléhavý název „závod ke dnu“. Je to hra, která
nemá vítěze. Všechny země přicházejí o pracovní místa, daňo-
vé výnosy a legislativu nezbytnou k normálnímu, mírovému
fungování společnosti. Je to systémový (a tedy většině nevidi-
telný) důvod, proč ti malí místní nezávislí krachují, zatímco ti
největší nonstop posilují.
Bouda s názvem „třídění odpadů“
Jako by ty nerovné podmínky a covid nestačily, bezobalové
obchody musí čelit ještě jedné „hře“, která je podobně skrytá
a zákeřná jako zmiňované globalizační smlouvy. Jde o to,
na co jsem se v létě 2012 ptal na Dunaji, a to: Kdo za tu plasto-
vou patálii vlastně může? Firmy nebo my občané?
Jak jste si asi všimli, většina z nás dnes věří, že si za své
odpadky můžeme sami. Z hromady odpadů neviníme firmy,
které obaly vyrábějí, ale nás, kteří je kupujeme.
Standardem moderní domácnosti se stalo, že máme doma
několik košů, s kterými pravidelně navštěvujeme barevné
popelnice… recyklujeme. Většina z nás toto třídění odpadků
považuje za řešení odpadového problému. Zůstává nám
utajeno, že velká část obsahu recyklačních popelnic končí
na skládkách, ve spalovnách a v kontejnerových lodích, které
naše odpadky převážejí k likvidaci do Asie.
Patří též k dobře utajovaným tajemstvím, že velký byznys
vyprodukuje až 18× víc odpadu než domácnosti, místní firmy
a místní instituce dohromady. Systém odpadového hospo-
dářství byl založen největšími producenty odpadů proto, aby-
chom zodpovědnost za hory odpadků převzali na sebe. A my
to sežrali i s navijákem.
Krátká historická a ekonomická odbočka
Pozn. redakce: Pokud vás hlouběji zajímá Tomášovo know-how ohledně fungování našeho světa a mož-
ností, jak na něm lépe žít, rozhodně doporučujeme jakoukoliv z Tomášových knih. www.peoplecomm.cz

Pravý domácí časopis | 17

18 | Pravý domácí časopis
O co přijdeme, když bezobaly zkrachují
Bezobalové obchody byly poprvé od roku 1990 naší druhou
nadějí na obrození infrastruktury místních podniků. O co
přijdeme, když je necháme zkrachovat? To ukazuje obrázek
na předchozí straně: „Když nakupujete u místního obchodní-
ka nebo sedláka, velká část vašich peněz zůstává doma, kde
přispívá ke zlepšování života a prosperitě lidí u vás v obci.
Penězi utracenými v korporacích platíte korporacím a velká
část vašich peněz končí nejspíše někde v daňových rájích.“
Nakupovat u místních znamená to, že bohatnou místní
a my s nimi. Když se daří našim podnikům, daří se i nám. To
platí i naopak. Když posilují řetězce, my chudneme. Kromě
ekonomické „chudoby“ roste vždy ale i „chudoba“ vztahová.
Oslabuje sociální kapitál. Tam, kde se daří drobným místním
podnikům, tam se daří i místním lidem. Bezobalové obchody
tak přispívají nejen k našemu (materiálnímu i vztahovému)
bohatnutí, ale už ze své podstaty nám pomáhají předcházet
odpadům, propojují nás s místními producenty jídla. Tím
zkracují cestu jídla z pole na talíř a snižují tak dopad na příro-
du (viz obr. str. 17).
Co s tím?
Ze všeho, co můžeme (a nebál bych se říct, že musíme) udělat,
nabídnu šest bodů:
1. Jako zákazníci utrácejme peníze u svých místních podni-
ků, jak to jen půjde.
2. Zajímejme se, jak místním podnikatelům pomoct.
3. Tam, kde takové obchůdky nejsou, zakládejme je.
4. Jako občané diskutujme o systémových příčinách a chtěj-
me po politicích, aby se za ty naše malé postavili.
5. Bezobaloví obchodníci se můžou ještě víc „lokalizovat“, tj.
stát se sousedem a fungovat ještě víc jako „komunitní cent-
rum“, které propojuje sousedy s místními producenty.
6. Některé obchody mohou přecházet na spolkovou formu
známou z pražské Obživy nebo tišnovské Hojnosti a zdá
se, že je to funkční cesta.