Michal Peichl - 383477 Referát - Pravda v umění

1. Tato práce je referátem do terminologického semináře k oboru estetika, jehož cílem je uvést studenty
do termínů estetiky. Téma bylo dáno jako jedno z možných. Téma přispívá k oboru tak, že zároveň nabízí
téma pravdy, na kterém ukazuje propojenost s dalšími tématy estetiky. Téma jsem si vybral proto, že s tímto
zákoutím estetiky ještě nejsem obeznámen a zároveň mi přijde zajímavé. Objektivně je téma dobré pro
rozšíření obzoru na poli teorie umění a také pro možnost propojení s jinými horizonty, například morální a
didaktické poselství uměleckých děl.
Pravda v umění
(závěrečná práce – Kurz prací s informacemi)
Anotace:
Text řeší problematiku pravdy v umění. Snaží se odpovědět na otázku co je pravda v umění a také
jakou roli zde zastupuje. Díky rozboru tématu dochází text k argumentaci a zkoumání vytyčených problémů.
V souvislosti s pravdou v umění je řešena objektivita umění, intence umělce, možnosti ověřitelnosti
pravdivosti a formy pravdivosti v umění. Text dochází k závěru, který může být odrazovým můstkem pro
další zkoumání problematiky.
Klíčová slova: imaginární svět, intence, literatura, metafora, mimesis, objektivita, pravda, realita, umělec,
umění, vizuální umění, zobrazení

2. Pravda v umění není na prvním místě estetických diskusí, ale přece jen je to téma, které zaměstnává
myslitele už druhé tisíciletí (Od Platóna a sofistů po současnost). Prozkoumáme tedy pravdu v umění. Zprvu
přeskočíme otázku po její existenci v umění, zeptáme se rovnou, co je v umění pravdou. Následně se
podíváme na důvody proč vůbec hledat pravdu v umění a jakou zde má roli.
Koncepce pravdy v umění lze dělit na 1. mimetické, kde pravda záleží v napodobení věcí, 2.
didaktické, zde je pravda v instrukci, vedení k ideologii, náboženské doktríně atd., 3. morální, pravda je
etické pravidlo, 4. autentické, kde jde o přímost, jasnost, upřímnost. 1 Budeme se zabývat hlediskem prvním a
čtvrtým, protože didaktické a morální postrádají ráz jasnosti. Bylo by třeba obhájit, proč vůbec považovat
morální směrnici za pravdu a stejně tak didaktický fakt, což jsou obě kategorie arbitrární skutečnosti.
Pravda v mimetickém umění se vztahuje ke konkrétním objektům a k jejich správným popisům. 2
Pravda autentická se může s mimetickou překrývat. Takto například obraz Prám Medúsy Théodora
Géricaulta ukazuje pravdivou situaci, kterou umělec podpořil studiemi konkrétního zobrazeného voru. 3 U
autentického hlediska se však můžeme rozcházet s mimesis. Záleží na stavu zachycujícího, který může cítit
událost jinak a také ji zachytit podle sebe, takto by bylo dílo upřímné a třeba zřejmé, ale ne pravdivě
napodobující. Tyto směrnice platí pro umění vizuální a pro literaturu. Avšak například hudba a tanec
zobrazují nepřímo, metaforicky. Je pak otázkou, jak můžeme hodnotit pravdivost v těchto druzích umění.
Proto se nyní věnujme první kategorii – bezprostředním uměním.
Uvedli jsme tedy, že pravda v umění je zobrazením skutečného stavu věcí. Takto se dostáváme k
objektivitě zobrazení a k intenci. Intence je první podmínka k vůbec snaze o realistické zobrazení věci.
Záleží tedy na tom, zda umělec vůbec chce zobrazovat realitu, nebo popisovat reálně. 4 Pokud umělec nechce
zachytit realitu, musí stále vycházet z reálných zákonitostí. Například z přírodních zákonů, protože kdyby
vytvořil logicky funkční svět, ve kterém by ale divákovi nic nebylo známé, bylo by dílo nestravitelné (i přes
možnou vysokou uměleckou hodnotu). Tedy díla můžeme soudit s ohledem na záměr umělce – zda je pravda
cílem díla, anebo nutnou náležitostí pro nějakou míru odkazu k realitě.

3. Nyní zmiňme objektivitu. I záměrné objektivní zachycení reality není dobře možné kvůli dispozicím
jedince – každý má jiné barevné spektrum, vnímání atd. Takže i kdyby umělec zachytil obraz opravdu reálně,
nebylo by možné to přesně posoudit. Kapitolou samou pro sebe jsou zobrazovací techniky, jako je například
fotografie, kde objektivita zobrazení dostává nový rozměr. Můžeme také odhlédnout od lidského druhu a vzít
v potaz např. hmyzí oko a mozek, které poskytují zase jinou pravdivou představu světa.
Díky nemožnosti posoudit objektivitu nám ale padá záruka pravdivosti. I při přítomnosti více
pozorovatelů je objektivita vždy pouze statistická. Zárukou autenticity pak musí být buď tvrzení samotného
umělce, nebo hermeneutický výklad díla.
Nyní se podívejme na důvody, proč vůbec hledat v umění pravdu. Je třeba říci, že při naprosto
věrném zobrazení skutečnosti je umělec degradován na pouhý záznamový stroj. Vraťme se k intenci. Pokud
umělec opravdu chce pouze zaznamenávat, pak z hlediska mimesis je díky perspektivním pravidlům a
znalostem přesného popisu možné zachytit skutečnost. Realita v díle může být z hlediska přímosti a
nezidealizovanosti hodnocena opravdu zase jen podle výpovědi autora, nebo znalosti konkrétního předmětu,
situace.
Dostáváme se k metaforickému přístupu k realitě. I v literatuře a vizuálním umění je možné její
použití. Například vystihnutí niterných stavů člověka nebo abstraktních obecnin není možné užít reálného
vzoru. Umělec může abstrakce zobrazit svou upřímnou a zřejmou představou. U takových děl můžeme opět
posoudit pravdivost pouze ze znalosti podkladu – představy umělce, nebo díky jeho tvrzení, že se jedná o
pravdivou představu např. přátelství a ne o libovolnou abstrakci.
Můžeme také vnímat realitu v rámci díla, kde má realita spíše charakter logické konzistence. To ale
nehledáme. Vraťme se k důvodu pravdivosti v umění, je vůbec nějaký? Určitě je důvod zobrazovat reálné
objekty, například jako studie ve výtvarném umění, nebo k tréninku popisu v literatuře. Takto lze
zprostředkovat historické události, jako spíše dokumentace, než umělecké dílo. Větší smysl však má spíše
pravdivost v rámci uměleckého imaginárního světa, protože zde se spíná jak autorská individualita, tak i
pravdivost a konzistence imaginárního světa. Pravdivý údaj je také dobrý například pro analýzu, experiment,
a tedy pro vědeckou roli umění. Další oblastí jsou pak zde neřešené oblasti - vzdělávací a morální role
umění. Pravdu v umění je třeba nechat stranou, pokud chceme volné vyjádření, které může být automatické,
nemusí mít nic společného s pravdou, nebo je ceněna iracionálnost. To však záleží na současné normě umění.
Pravda v umění určitě má svou roli, a to dokumentární, sdělovací, vědeckou, kognitivní; ale také
může být umění na obtíž. Proto bude vždy záležet na tom, co umělec zamýšlí dílem sdělit a zda je vůbec
třeba užití pravdivých informací. Vraťme se ale na začátek a zopakujme, že alespoň v některých bodech se
umění vždy realitou inspiruje, např. alespoň v principech fungování světa.

4. 1) LAMARQUE, Peter a Stein HAUGOM OLSEN. Truth. In: KELLY, Michael. Encyclopedia of aesthetics. New
York: Oxford University Press, 1998, s. 406-415. ISBN 01951264594.
– Encyclopedia of aesthetics je jedna z nejváženějších, nejznámějších, nejcitovanějších estetických encyklopedií.
– Byla nám doporučena přímo vyučujícím.
– Je dobře strukturovaná, přehledná.
– Je psána odborníky a je srozumitelná.
– Její kvalita je zaručena i Oxfordským nakladatelstvím.
2) ZEMACH, Eddy M. Truth in Art. In: DAVIES, Stephen. A companion to aesthetics. 2nd ed. Malden, MA:
Wiley-Blackwell, 2009, s. 578-580. ISBN 978 1 4051 6922 6.
– Tato kniha je vhodné rozšíření estetické orientace, je věcná a dobře čitelná.
– Autor sborníku je autoritou ve svém oboru, což zaručuje i kvalitu autora konkrétního článku.
– Kniha je dobře strukturovaná a v podstatě je doplněním nebo alternativou předchozího zdroje.
– Kniha má bibliografické odkazy k dalším zdrojům k tématu.
– Kniha pokrývá velkou oblast estetiky, a tedy je dobrým přehledem a průvodcem estetika.
3) JEFFERIS, Phil. Raft of the Medusa - Theodore Gericault (1819). In: [online]. 2005 [cit. 2012-12-16].
Dostupné z: http://www.thompsondunn.co.uk/newsletter2/page16.html.
– Stránka pojednává o konkrétním problému, na kterém jsem chtěl demonstrovat argument.
– Na stránce je popsána historie obrazu.
– Stránka uvádí autora.
– Stránka obsahuje další k umění relevantní odkazy.
– Stránka ukazuje i obraz samotný, pro neznalé je dobrou ukázkou.
4) Tzv. Syžetová umění považují realitu za své téma, což je intencí autora. Viz:
Umění jako semiologický fakt. In: MUKAŘOVSKÝ, Jan. Studie z estetiky. Květoslav Chvatík. 1. vydání.
Praha: Odeon, 1966, s. 85-88.
– Autor je autoritou ve strukturální estetice, a tak zaručuje relevanci k teorii umění.
– Autora a spis je mi dobře znám, protože jsou částí mé bakalářské práce, a tedy vím o relevanci k tématu.
– Spis pojednává částečně o řešeném problému, je vhodnou oporou argumentace.
– Spis se vztahuje k tématu a dokonce nabízí řešení problému.
– Spis je dobře čitelný, má jasný obsah.