Vybrané kapitoly z fyziky a filosofie přírody

Vybrané kapitoly z fyziky a filosofie
přírody
Bc. Michal Černý

MICHAL ČERNÝ: VYBRANÉ KAPITOLY Z FYZIKY A FILOSOFIE PŘÍRODY

1 ÚVOD
Diplomová práce se pokouší zachytit základní vztah mezi přírodovědeckým pohledem na svět a
filosofickou kosmologií (či chceme-li filosofií přírody). Ukazuje jak jejich společný historický
vývoj, tak také značnou diferenci mezi oběma přístupy, která se začala uplatňovat s příchodem
novověku.

Text je členěn do pěti tématických celků. V úvodní kapitole je věnován prostor vzájemnému vztahu
fyziky a filosofie v průběhu dějin a koexistenci obou disciplín v moderním kulturním světě. Na
vybraných příkladech, které čerpají především z antické tradice je ukázáno, že jak filosofe, tak také
fyzika, jsou vědeckými metodami, které se snaží poznat svět, pochopit jeho fungování a nabídnout
uspokojivý popis. V tomto kontextu je třeba říci, že pokud chceme usilovat o co možná nejúplnější
obraz světa, neměli bychom je od sebe odlišovat.

Druhá kapitola se věnuje problematice času a prostoru, i jejich materiálním projevům tedy změně a
místu. Vychází se ze dvou základních částí, které historicky mapují čas a prostor jako dvě oddělená
jsoucna, aby je bylo možné postupně spojit v čtyřrozměrný časoprostor v závěrečných pasážích této
kapitoly. Důraz je přitom kladen především na zajímavé historické postupy a myšlenky.
Prezentovány jsou myšlenkové přístupy Descartese, Huma, Newtona, Minkowskiho či Gödela.

Na ni navazuje část, která patří dnes mezi nejdiskutovanější témata vztahu fyziky a filosofie vůbec
– otázka možnosti existence svobodné vůle, determinismu a kauzality. V této části se zaměřujeme
na možnosti, které nabízí fyzikální popis světa ke vztahu se svobodnou vůlí a myslí člověka.
Popsán je mechanický i statistický determinismus, ale jsou zde také naznačeny teorie jako je
indeterminismus či komplementarismus. Prostor je věnován autorům jak antickým Aristoteles,
Leukkippos a další, tak i novověkým – Newton, Kant, Hume a v neposlední řadě také relativně
moderním. V této kapitole jsou také prezentovány fyzikální modely, které ukazují,že i klasická
fyzika není nutně zcela deterministická.

Čtvrtý tématický celek se věnuje antropickému principu. Jsou zde naznačena jeho přírodovědecká
východiska, filosofická i přírodovědecká kritika, stejně jako řada ukázek jeho praktické aplikace.
Prostor je věnován také tomu, zda je možné toto východisko použít, jako základ kosmologického
popisu vesmíru. V kapitole jsou také naznačeny konkurenční modely kosmologické, které s
antropickým principem nepočítají jako s vhodným či oprávněným.

2

Poslední kapitola je velice stručná a nabízí několik zajímavých paradoxů, které mají souvislost s
nekonečnem, ať již časovým, rychlostním nebo prostorovým. Prezentován je například EPR
paradox, paradox dvojčat či paradox Richarda Bentleyho. V kapitole jsou také naznačeny základní
rysy odpovědí, které je možné na tyto paradoxy nabídnout.

Každá kapitola je pak zakončená seznamem doporučené literatury pro další studium, které může
využít každý zájemce. Tučně vysázené knihy je možné považovat za zásadní, další spíše pro
rozšíření a prohloubení problematiky, které jsme se nemohli věnovat hlouběji, vzhledem k
omezenému rozsahu textu.

V příloze je pak možné nalézt několik příkladů na výpočty, které se snaží doplnit text také
zapojením čtenáře do objevitelského procesu. Bude si tak moci například spočítat či objevit vlastní
koincidence, které se vztahují k antropickému principu. V příloze jsou pak také krátké medailonky
s životopisem jednotlivých významných osobností, které byly v práci zmíněny. Také jsou zde
umístěné krátké eseje, které mohou posloužit pro další diskusi určitých problémů, které se ve
vztahu fyziky a filosofie objeví.

Ač byla práce velmi omezená co se prostoru na jednotlivá témata píše, pevně věříme, že se jí
podařilo zachytit alespoň základní otázky, které je možné s v této oblasti klást a že na ně naznačila
alespoň některá možná řešení. To samozřejmě nijak nevylučuje možnost čtenáře, udělat si na
exponované problémy názor vlastní a hledat nové, uspokojivé odpovědi.

3


OBSAH
1 Úvod.................................................................................................................................................2
Obsah...................................................................................................................................................4
2 Filosofie a přírodní vědy..................................................................................................................5
3 Čas, změna, prostor a místo............................................................................................................21
4 Kauzalita, determinismus a svobodná vůle....................................................................................58
5 Antropický princip..........................................................................................................................88
6 Paradoxy nekonečna.....................................................................................................................110
7 Bibliografie...................................................................................................................................117

4


2 FILOSOFIE A PŘÍRODNÍ VĚDY
Dříve nežli se podrobněji podíváme na vztah konkrétních partií přírodní filosofie a fyziky pokusíme
se alespoň v krátkosti, nastínit základní vztah mezi filosofií a přírodními vědami obecně. Pozornost
budeme věnovat také jejich vzájemnému provázání a spojení, které byla ukončena až v období
renesance, kdy dochází k jednoznačnému odloučení filosofie a přírodních věd. V krátkosti se
zmíníme o vztahu fyziky ke společnosti, který je pro vývoj fyziky zcela zásadní, neboť vhodné
kulturní a filosofické klima je základní podmínkou pro její možný rozvoj.

2.1 Formalismus dělení věd
Vědy jsou obvykle děleny na dvě základní kategorie; vědy univerzální a speciální. Do oblasti
univerzálních věd je možné zařadit teologii a filosofii, do skupiny druhé pak patří vědy reálné
(přírodní a kulturní) a vědy formální (např. matematika).1 Dělení věd může být pochopitelně různé,
avšak pro naše účely se toto rozdělení jeví jako poměrně praktické.

Obr. 1 : Jedno z možných dělení věd.

Nyní je potřebné zvážit, zdali jednotlivé obory, tak jak byly odděleny, mají nějakou spojitost, zda a
jak se mohou navzájem ovlivňovat, interagovat spolu a navzájem se rozvíjet. Již na první pohled je
zřejmé, že vědy přírodní a formální spolu souvisejí poměrně úzce – jen těžko si lze představit
1
Anzenbacher, A.: Úvod do filosofie, str. 21.

5

moderní fyziku bez matematického aparátu a naopak rozvoj matematiky bez stimulů a potřeb
vyvolaný vědami přírodními.

Na tomto místě by bylo vhodné definovat, co se za pojem filosofie přesně skrývá. Definice jsou
různé a téměř každý filosof by jistě přinesl nějakou svoji vlastní, ve které by se zrcadlil jeho přístup
k této disciplíně. Platón uvádí, že filosofové jsou ti, kteří jsou schopni pochopit to, co zůstává vždy
neměnné. Wittgenstein by mluvil o logickém vyjasňování myšlenek, Popper o přibližování pravdě,
Hobbes o racionálním poznávání účinků či jevů z jejich příčin a naopak, Marx o duchovní zbrani
proletariátu.2 Pomineme-li posledního autora, je možné konstatovat, že přírodní vědy usilují o
podobné či totožné cíle, jen s užitím jiných prostředků. My budeme filosofii chápat jako kritickou
rozumovou3 vědu o podmínkách a možnostech empirické skutečnosti jako celku.4

Propojení věd reálných a univerzálních je možné spatřit například na logice, která je jak součástí
matematiky, tak integrální filosofickou disciplínou. Bez logiky by bylo jen velmi obtížné
konstruovat i jednoduché matematické důkazy. Stejně tak by se bez možnosti důkazů pomocí
pravidla modus ponens jen těžko obešla filosofie. Jistě by v obou případech bylo možné nalézt více
společných průsečíků, ale pro základní ilustrativní představu snad uvedené příklady posloužit
mohou.

2.2 Pojem φύσις

Základním pojmem, ze kterého celý dialog (či soupeření) přírodních věd a filosofie vzniká, je
latinské natura či řecké φύσις, které je překládáno jako příroda či přirozenost. Slovo fysis je
poměrně staré řecké slovo, které mohl poprvé užít již Homér, ale dnes se spíše kloníme k tomu, že
se jedná o pojem z doby předfilosofické (přibližně do 6. století před Kr.). Je to odvozený tvar od
slovesa fyómai, jenž v tomto tvaru znamená "rodím se". Fysis je tedy "přirozenost". Mimo to se
objevuje ještě slovesný tvar fyó: "rodím, rostu, kvetu." 5

Jak filosofie, tak také přírodní vědy se tedy zabývají studiem přírody a přirozenosti. Avšak každá z
jiné pozice. I přes poměrně dlouhé diskuse o vyjasnění si hranic mezi přístupem filosofickým a

2
Anzenbacher, A. : Úvod do filosofie, str. 35-39.
3
Rozumová věda je taková, která neuvažuje žádné vnější informace – nemůže nic zkoumat empiricky, jen vyhází
z možností striktně racionálních úvah a spekulací.
4
Anzenbacher, A. : Úvod do filosofie, str. 35.
5
<http://glosy.info/texty/filosofie-zive-prirody-1-cast/ >

6

přírodovědeckým stále neexistuje jednoznačně definovaný vztah, který by byl pro všechny části
jejich vzájemného setkávání se pevně určen.

Na druhou stranu by bylo asi poněkud nespravedlivé tvrdit, že filosofie se jen snaží udržet pozice
tam, kde věda reálná nedokáže (prozatím) podat uspokojivou a přesvědčivou odpověď. Ač klasické
rozdělení těchto pohledů může působit poměrně jednoznačně, v praxi zjistíme, že tomu tak příliš
není. Filosof by se měl ptát proč6, a přírodovědec by měl hledat odpovědi na otázku jak. Oba
způsoby tázání spolu ale úzce souvisejí, což je ostatně také zkušenost, kterou má každý z nás i z
běžného jazyka. Chtěli-li bychom použít přesnější obrat, bylo by možné říci, že filosofie hledá
ontologické příčiny existence přírody a snaží se odpovídat na otázky maximálně obecné. Zatímco
přírodní vědy se ptají, jak funguje ten který fenomén.7

Známou, i když poněkud zavádějící možností přiblížení odlišnosti pohledu na přírodu je poměrně
populární výrok Z. Neubauera, který hovoří "denaturace fysis". Tato slovní hříčka říká: zdánlivě
nám to vše funguje; denaturované substance mají jen tu moc, kterou po nich chceme a práce s nimi
je tudíž bezpečnější; ale příroda a přirozenost (natura) byla zbavena sebe sama, svého vnitřního
života a spontaneity. 8 Je to odkaz na přístup přírodních věd, které na svět kolem sebe musejí nazírat
nutně z pozice určité abstrakce,9 což přináší nesporné možnosti v oblasti zkoumání určitých
zákonitostí či jevů. Ale současně to znamená v rámci daného paradigmatu odhlédnout od věcí, které
s problémem nesouvisí. Při studiu kosmologie nemůžeme uvažovat vztahy mezi lidmi ani otázky
toho, proč je spíše něco nežli nic. Přírodní vědy mají vynikající výsledky v technice i v oblastech,
ve kterých působí, ale nejsou schopné popsat vše, co jest. Pokud bychom chtěli navázat na
Neubauera, mohli bychom říci, že máme v přírodovědeckém lese mnoho konkrétních materiálů
určitého chemického složení, řadu sil, kterými na sebe působí částice zde umístěných objektů, ale
žádné zpěvné ptáky ani vůni mechu.

Někdy je možné se dočíst, že rozdíl mezi přírodovědou a filosofií je v tom, že druhá se nedívá na
svět úzkou štěrbinou matematické abstrakce, ale snaží se pochopit celek.10 Oba přístupy mají své
nezpochybnitelné výhody i slabé stránky. Úspěch věd přírodních je fenomenální, ať již se týká
objevů v chemii, technice nebo v možnostech studia vesmíru. Daní za to je ale ztráta určité

6
Otázky kauzality, možnosti, teleoologie atp. Zde nemáme na mysli otázky proč ve smyslu zrodu dynamiky, kde je
odpovědí existence síly.
7
8
9
Ostatně tak také definuje K. Popper speciální vědy; jako tématicky redukované, metodicky abstraktní a exaktní.
10
Machula, T.: Filosofie přírody, str. 9.

7

komplexnosti, která je dána právě potřebou tématické redukce. Filosofie naopak nabízí pohled v
plné šíři, ale současně není schopná díky svému záběru v praktických otázkách konkurovat technice
nebo zajistit výsledky jako medicína.

Fyzikové bývají často skeptičtí k filosofickému bádání, které je, dle některých, nedostatečně
vědecké. Richard Feynman to popisuje následujícím způsobem: „Pokud od přírodních věd
očekáváte, že vám odpovědí na všechny ty úžasné otázky, jako co jsme, kam spějeme, jaký je smysl
vesmíru a tak podobně, pak můžete být snadno rozčarováni… Já se jen snažím zjistit o světě něco
víc. A když se ukáže, že existuje nějaký finální jednoduchý zákon, který všechno vysvětlí, tak
budiž, ten objevit by bylo jistě neobyčejně fajn.“ Podobných příkladů ostrého vymezení by se bylo
jistě možné nalézt poměrně velké množství.

V historickém kontextu jen těžko můžeme nezmínit skutečnost, že první filosofové byli v podstatě
přírodovědci, neboť se ve svém snažení snažili odpovědět na otázky po určité pralátce, zjistit co
stojí v pozadí jevů, které se odehrávají v přírodě. Tímto byl motivován nejen Thalés, Anaximandros
či Anaximenés, ale také Aristotelés při zavádění svého hylemorfismu.

Zajímavé je, že řada vědců, působících dnes na poli speciálních věd, často nerespektuje filosofickou
podstatu těchto svých zkoumání. Setkáme se tak s výroky, že podle fyzikálních poznatků neexistuje
Bůh nebo svobodná vůle. Jde o problém, který s sebou věda nese již od starověku. Například
Atomistům nešlo o hledání reálných částic, které by byly malé a nedělitelné, jak se dnes můžeme
snadno dočíst, ale spíše o metafyzické nedělitelné elementy, které nepodléhají žádné změně, což
mělo konsekvence především etické, neboť zde byl zavádět determinismus a člověk tak byl zbaven
svobodné vůle (tomuto tématu se budeme věnovat v kapitole týkající se determinismu a svobodné
vůle podrobněji).

Jistě je možné zmínit zajímavý spor o to, v jakém poměru jsou vědy přírodní a filosofie. Na jedné
straně je možné zmínit Aristotelův postoj „zachraňte jevy,“ kterým definuje možnosti filosofického
zkoumání tak, aby jejich poznatky neodporovaly pozorovaným skutečnostem. Vše ostatní je
dovoleno. Zdeněk Kratochvíl se pak velmi negativně staví k tomu, že by měla filosofie přijímat
poznatky z věd přírodních, neboť tuto cestu považuje za zcela neplodnou.11 Blíže k Aristotelovi je, z
českých autorů, například Machula, který dialog obou intenzivně podporuje.12

11
12
Machula, T.: Filosofie přírody.

8


Jistě bez zajímavosti není ani příklad pohledu ze strany přírodních věd. Richard Feynman považuje
přírodovědecké poznání za nástavbu či prohloubení pohledu umělecko-filosofického. „Rozhodně
krásu květiny ocenit dovedu. Ale já zároveň dovedu na té květině vidět mnohem více než on. Dokážu
si představit buňky, které ji tvoří, komplikované procesy, které v ní probíhají a které také mají svůj
půvab. Chci říct, že krása není jenom ve světě, který měříme na centimetry, existuje rovněž krása na
mnohem menších vzdálenostech, ve vnitřní struktuře…“13

2.3 Místo člověka v přírodě

Filosofická zkoumání živé přírody snad ukazují prostor pro pochopení místa člověka v přírodě.
Člověk je přírodní bytost, pro kterou je její přirozenost problematická. Tato problematičnost se
projevuje na úrovni individuální, sociální i druhové. Už prométheovský mýtus poukazuje na
nedostatečné nástrojové vybavení lidské přirozenosti (nicotná srst, zuby, drápy), které proto musí
být doplněno ohněm, na úrovni doslovné i jako metafory intelektu. To je člověku přirozené jako
druhu.14

K problematice přistupuje také P. T. de Chardin, který upozorňuje na určité limity vědeckého
poznání, když uvádí „Z čistě pozitivistického hlediska je člověk tím nejtajemnějším a nejvíce
zavádějícím předmětem, s jakým se věda kdy setkala… Fyzika dospěla k prozatímnímu popisu
světa pomocí atomů. Biologii se podařilo do konstrukcí života vnést jistý řád… Ale i když se
všechny tyto rysy dají dohromady, portrét zřejmě neodpovídá skutečnosti.“15

Otázky v tématu týkajícího se místa člověka v přírodě lze rozdělit do dvou základních skupin. První
bude problematika antropického principu a druhá otázka svobodné vůle. Druhému tématu se
budeme věnovat systematicky v samostatné kapitole, ale jen naznačíme, že je zde zásadní otázka,
zdali může mít člověk svobodnou vůli, platí-li deterministické zákony fyziky nebo nahodilé „házení
kostkou,“ tak jak jej známe z kvantové mechaniky.

Samostatnými tématy by pak mohla být role člověka v přírodě, tedy soubor jeho práv a povinností
vůči ní. Zde by bylo možné zmínit řadu různých modelů a konstruktů, ale jedná se o otázky, které

13
Feynman, R.: Radost z poznání, str. 20.
14
15
de Chardin, P. T.: Vesmír a lidstvo, str. 139.

9

spíše spadají do oblasti teologie či sociální filosofie a stojí tak na tomto místě mimo oblast našeho
zájmu.

Přesto se podívejme alespoň ve zkratce na některé nejdůležitější. Biblický model vnímá člověka
jako vrchol stvoření, který je skrze svou podobnost Bohu od přírody striktně odlišný, i když je
chemicky složen z téže hmoty. Bůh řekl Noemu a jeho synům: „Hle, já ustanovuji svou smlouvu s
vámi a s vaším potomstvem i s každým živým tvorem, který je s vámi, s ptactvem, s dobytkem i s
veškerou zemskou zvěří, která je s vámi, se všemi, kdo vyšli z archy, včetně zemské zvěře.“16 Tento
model jen dokresluje Petr Lombardský: „Jako člověk stvořen kvůli Bohu, aby mu sloužil, tak je svět
stvořen kvůli člověku, aby mu sloužil.“17 Proti tomu stojí například Nietzsche, který říká, že člověk
je zvíře, které může slíbit.1819 Zajímavé je, že člověka z přírody vyčleňuje také krajně
materialistický marxismus. „Člověk není jen vyšším zvířetem, ale naopak od zvířat se podstatně
odlišuje, pro marxismus člověk - to je souhrn společenských vztahů, neboť sociální sféra má pro
člověka konstituující význam (člověk jako rodová bytost), přitom platí: Určením člověka je být
člověkem”20

Modelů toho, zdali je člověk správcem či vyhoštěncem přírody, nebo jen shlukem atomů a molekul,
je celá řada a do oblasti fyziky ani přírodní filosofie příliš nezasahují. Je ale možné konstatovat,
spolu s Schrődingerem, že ať je tomu jakkoli, materie, které člověka tvoří, podléhá zákonům
fyziky21 stejně, jako jakákoli jiná hmota kdekoli ve vesmíru.

Samostatnou kapitolou je pak otázka ohledně antropického principu, tedy okolo otázek po tom, proč
jsou fyzikální konstanty nastaveny právě tak, že umožnily vznik inteligentního pozorovatele. Celá
řada modelů a úvah právě v této oblasti do značné míry zasahuje do problematiky postavení člověka
v přírodě, jako tvora výlučného. Jelikož se jedná o poměrně rozsáhlou tématiku, je jí věnována
samostatná kapitola.

16
Gen 9,8-11
17
Vácha, M.: Místo člověka v přírodě.
18
Jen svobodný člověk může slíbit. Je schopen nést následky svého jednání a jeho slib má společenský význam, je
slibem v sociálním slova smyslu. Nemůže-li někdo slib splnit, není to slib ve vlastním slova smyslu. Nemá právo jej
dát a společnost jej nereflektuje. Slib je v tomto kontextu projevem svědomí.
19
Nietzche, F.: Genealogie der Moral, 2.1.
20
<http://blisty.cz/art/17901.html>
21
Schrődinger, E.: Co je život?, str. 39.

10

2.4 Na pomezí fyziky a filosofie v antice

Jistě není nelegitimní si položit otázku, kdy a jakým způsobem vznikla fyzika jako vědecká
disciplína. Odpověď na tuto otázku ale není jednoznačná ani jednoduchá. Při pohledu do zrcadla
dějin můžeme za první předchůdce fyziků považovat přírodní filosofy22, kteří se snažili empirickou
cestou dojít k poznání toho, s čeho je utvořen pozorovatelný svět. Jejich odpovědi se poměrně
různily.

Jako první přišel s konceptem existence pralátky (arché) Thalés z Milétu(přibližně 624-548 před
Kr.), který tvrdil, že prvotní princip všeho je voda. Nalézt důvody pro to není obtížné – jednak je
voda jedinou, běžně pozorovanou přírodní látkou, která se vyskytuje ve všech třech skupenstvích, a
pak také si Thalés jistě uvědomil, že voda je nutnou podmínkou k životu a že tvoří těla rostlin i
živočichů z poměrně značné míry. Jako první si uvědomil, že Měsíc je zemité povahy (tedy
složením podobný Zemi) a že světlo Slunce jen odráží.23 Dle jeho názoru ale hvězdy a Slunce jsou
ohnivé.24

Anaximandros(610-546 před Kr.) tvrdil25, že svět nepochází z jedné materiální pralátky, nýbrž že
nesčetné světy vznikají a zanikají vydělováním protikladů z božského neomezena (apeiron). Z této
rovnováhy vychází teplo a chladno, vlhko i sucho a vznikají také čtyři živly. Tato pralátka je
nekonečná a věčná a je pořád v pohybu. V zásadě se jedná o další empiricky podloženou teorii.
Anaximadros pozoroval, že se věci ochlazují či oteplují. Někde mezi chladem a teplem by měla
ležet určitá rovnováha, která bude svým způsobem dokonalá, neboť z ní se bude odvozovat vše, co
jest. U toho autora je zvláštní, že se mu podařilo předpovědět evoluční teorii, když říká, že první
živočichové se zrodili ve vlhku a že je obklopovala ostnatá kůra. Když pak pokročili věkem,
vystoupili na souši a po krátký čas přežívali, když se kůra zlomila.2627 Nebo že vypracoval vlastní
kosmologický model, ve kterém předpokládal, že země vznikla z kapaliny a je kamenným válcem
umístěným ve vzduchu.28

22
Až po Aristotela jsou data narození a úmrtí spíše orientační. Názory na to, kdy žili se často značně rozcházejí. U
řady filosofů jsou pochybnosti o tom, zdali opravdu reálně existovali, nebo zda se jejich „žáci“ odkazují jen na
smyšlenou autoritu.
23
Thalés A 17 <http://www.fysis.cz/presokratici/thales/acz.htm>
24
Thalés A 17 <http://www.fysis.cz/presokratici/thales/acz.htm>
25
<http://www.fysis.cz/presokratici/anaximandros.htm>
26
To je zřejmě možné si představit jako jakési vejce, jenž jen obaleno zmiňovanou kůrou. Podobně jako v určený čas
praskne vejce, prolomila se také tato kůra.
27
Zlomek B 1 (Simplikios, Physica 24, 13). Překlad Z. Kratochvíl.
28
<http://cs.wikipedia.org/wiki/Anaximandros>

11

Anaximenés(585-524 před Kr.) považuje za základ všeho vzduch, který se zhušťuje a zřeďuje,
čímž vznikají a zanikají všechna hmotná jsoucna. V jeho kosmologickém přístupu je možné zmínit
existenci ploché země, kterou si představoval jako desku stolu. Pro přírodní vědy je důležité, že
správně usoudil, že Měsíc má své světlo ze Slunce, nikoli ze sebe sama.

Filoláos(470-385 před Kr.) pak předpokládal29 existenci centrálního ohně (vesmírného krbu), okolo
kterého obíhá Země, Slunce a další planety. Mimo to ale do modelu zanesl také další objekty tak,
aby docílil potřebné symetrie a počtu deseti objektů; tak na dráhu umístil mimo Zemi, pět dalších
známých planet, Měsíc, hvězdy i takzvanou Protizemi (Antichton). Tu ale nemůžeme nikdy
pozorovat, neboť se nachází vždy na opačné straně ohně. Jedná se zřejmě o první model, který
počítá s tím, že Země a další planety obíhají kolem určitého objektu po kruhových drahách. Ten je
také centrem kosmických pohybů.30

Země, stejně jako Slunce či Měsíc obíhají po šikmých kruzích31, nikoli v rovině.32 Tím by bylo
možné vysvětlit také střídání ročních období. Otázkou je, zdali je možné v tomto modelu spatřovat
předchůdce heliocentrické soustavy. Podobnost je na první pohled zřejmá. Na stranu druhou
vychází ze zcela jiných předpokladů, nežli Koperník. Do středu vesmíru klade oheň, jako místo
přebývání Dia.33

29
<http://www.fysis.cz/presokratici/pytp/filolaos.htm >
30
Filoláos A 21 <http://www.fysis.cz/presokratici/pytp/Filolaos.doc>
31
Zřejmě uvažuje sklon zemské osy. Interpretace ale nemusí být jednoznačná.
32
33

12


Obr. 2: Filoláův kosmologický model.34 Ve středu je centrální oheň, kolem kterého obíhají planety,
Měsíc i Slunce. Vzdorozemě je na druhé straně centrálního ohně. Celkem bylo deset obíhajících
objektů po různých kruhových drahách.

Z dalších zajímavých kosmologických modelů Filoláa je možné vést předpoklad, že vesmír vznikl z
malého zárodku, podobnému embryu.35 Opět je otázkou, zdali v tomto postoji je možné vnímat
určitou myšlenkovou předpověď nutnosti existence velkého třesku, tak jak ho formuluje současná
věda.

Z pohledu kosmologického je pak jistě zajímavý také příspěvek poněkud tajemného myslitele
Ekfantose ze Syrakús (400 – 340 před Kr.), o jehož reálné existenci se ale vedou spory. Tvrdil, že
se Země pohybuje, nepřeklápí se však, nýbrž se otáčí na způsob kola připevněného na ose, od
západu k východu kolem své vlastní osy.36 Pokud bychom tedy spojili postoj Ekfantose a Filoála,

34
<http://www.phil.muni.cz/fil/antika/kosmologie/pythagorejci.htm>
35
Filoláos B 13 <http://www.fysis.cz/presokratici/pytp/Filolaos.doc>
36
Ekfantos A 5<http://www.fysis.cz/presokratici/pytp/ekfantos.htm#Pozn. k A 5>

13

získáme poměrně zajímavý model Sluneční soustavy, který by byl do značné míry podobný těm,
které prezentovali Koperník či Galilei.

Podobným způsobem bychom mohli postupovat také u dalších předsokratiků. S příchodem sofistů
se pozornost filosofie obrací od kosmologických problémů k člověku, řeší se otázky ctností a etiky.
Jako posledního velkého fyzika antického Řecka je možné uvést Aristotela(384-322 před Kr.) a
jeho spis Fyzika. Ten se zabývá spíše naukou o živé přírodě, ale přesto v ní nalezneme řadu
kosmologických předpokladů a úvah, které sehrály klíčovou roli u formování astronomie v Evropě
a celé evropské kultuře. Předpokládal statický vesmír, u nějž nemá smysl mluvit o konci a počátku.
Stejně jako Země má tvar koule (již ve 4. stol. bylo známo, že Země vrhá na Měsíc kruhový stín)37.

Ve vesmíru můžeme rozlišit několik soustředných sfér, ve kterých se pohybují po kruhových
drahách planety. Oblast mezi Zemí a Měsícem se nazývá sublunární. Tento prostor je vyplněn
čtyřmi živly: ohněm, vzduchem, vodou a zemí. Nadměsíční sféra se skládá z tzv. pátého prvku-
éteru. Tento element se na Zemi nevyskytuje. Pojem později přejala klasická fyzika devatenáctého
století, jež měla éter jako substanci prostupující vše a tvořící tak celý prostor.38 Země zůstává stále
na jednom místě, probíhá však na ní neustálá změna z aktu do potence a opačně.39

2.5 Fyzika jako moderní věda

Galileo Galilei a Francis Bacon40 jsou považováni za zakladatele fyziky jako moderní vědní
disciplíny. Od filosofických spekulací, které měly jen zachraňovat existenci jevů, je zde obrat k
experimentu a jeho vysvětlení. Zde je potřeba zmínit, že sám experiment není ničím samozřejmým.
Již jen okřídlené tvrzení, že příroda nikdy nelže,41 je mimořádně významným předpokladem, který
není vůbec zřejmý. Racionalista by si položil otázku, proč by příroda na experiment nemohla
odpovídat různě, a odpověděl by, že neví – neexistuje žádný racionální důvod, proč by tomu tak
mělo být, a přesto se zdá, že je experiment rozhodujícím prvkem při ověřování fyzikálních teorií.
Měřit to, co je měřitelné a učinit měřitelným to, co doposud měřitelným není,42 byl program
Galileovy práce.
37
<http://www.phil.muni.cz/fil/studenti/aristoteles(janova).html >
38
Problematikou prostoru a času se budeme ještě zabývat ve zvláštní kapitole.
39
Tématu změny je věnována kapitola Pohyb a změna.
40
<http://books.google.com/books?
id=5HENAAAAYAAJ&pg=PA1&dq=Novum+Organum&hl=cs&ei=H9IRTfasJdD5sgbV8bn6DQ&sa=X&oi=book
_result&ct=result&resnum=2&ved=0CCwQ6AEwAQ#v=onepage&q&f=false>
41
Prigogine: Řád z Chaosu, str. 59.
42

14


Experimentální metoda je to nejdůležitější, co v dialogu s přírodou uplatnila moderní věda.43 Otázky
zadávané přírodě tímto způsobem jsou samozřejmě zjednodušující, a špatně položená otázka může
vést k chybným závěrům. Přesto je tento dialog člověka s přírodou chápán jako základní metoda k
pochopení přírody. Galileo a jeho následovníci byli přesvědčeni, že je možné objevit souhrnnou
pravdu o přírodě.44 A právě to bylo motivem jejich hledání a tázání se. Převrat, který přináší
Galileo, nespočívá jen v obratu k experimentu, ale také v novém přístupu k tomu, co nám příroda o
sobě může sama prozradit. Místo Aristotelova kosmologického modelu je zde nová věda toužící
hledat příčiny chování hmotných jsoucen, tedy fyzika v klasickém smyslu slova.

Na druhého zakladatele fyziky se často zapomíná, ale byl to právě Francis Bacon, kdo dokázal ve
svém spise Novum Organum odtrhnout fyziku a filosofii od sebe a dal tak prostor k rozvoji této
nové samostatné disciplíny. V něm hovoří o vědě, která musí být založena na správné metodě,
očištěné od předsudků. Věda je v tomto moderním pojetí chápána jako aktivní – nejde jen o popis a
poznání přírody, ale také o její ovládnutí. Člověk skrze vědění získává nad světem moc, kterou
může využívat.

Zásadní rozvoj fyziky jako samostatné vědní disciplíny přichází ale především až s Isaacem
Newtonem. Ten byl přesvědčen o možnostech matematiky daleko více než jeho předchůdci a z
matematiky žijící ve světě platónských ideí definitivně a nezvratně učinil jazyk popisující přírodu.
Newton dokázal nejen vybudovat výbornou syntézu poznatků, ze kterých by dedukoval nová
zjištění, ale především dokázal do vědeckého myšlení přivést matematický aparát. Newton učinil
první kroky k rozvoji teoretické fyziky, která by bez víry v matematický popis neměla žádný
význam, dokázal fyzikální zákony zachytit tak, že umožňovaly provádět jednoduché výpočty a
odhady jevů, které byly před ním řešeny jen odhadem či intuicí. Ostatně jeho hlavní dílo nese název
Philosophiae Naturalis Principia Mathematica - spojuje tedy přírodní filosofii s matematickým
aparátem.

Snad nic nedokreslí nadšení z Newtonova přístupu k fyzice více, než dvě ukázky poezie, které se
tohoto tématu velmi úzce dotýkají. Prvním je návrh na jeho epitaf od Alexandra Popea45:

43
Prigogine, I.: Řád z Chaosu, str. 58.
44
45

15

Před jeho Rozumem i příroda se vzdává,
Všechna svá tajemství mu bez odmluvy dává.
Zákonům matematiky však vzdorovat nemůže
A proti pokusu nic ji nepomůže.

Newton dokázal z fyziky učinit téma společenské. Vzbudit dojem, že to co pozorujeme v přírodě,
by mělo mít reálný základ také v našem společenském životě. Tak například Desagulier46 volá po
konstituční monarchii jako obrazu přírodovědeckého poznání světa:

Jak k trůnu dvořané upírají své oči
Šest světů stejně tak se v tanci kol něj točí.
K cestě klikaté on jejich pohyb váže,
Jich drátky ohýbá, jak jeho síla káže,
Sílu však zákon krotí, ona ho respektuje,
Svobodu neničí, jenom ji omezuje.

Úspěchy newtonovské vědy byly triumfální a projevovali se ve všech oblastech vědy a techniky.
Jako jeden z nich je možné uvést objev planety Neptun na základě výpočtu. Není divu, že se z
tohoto britského velikána stala hlavní postava zlatého věku vědy i nový Mojžíš, který světlem
matematiky zjevil lidstvu fyzikální zákony a ukázal cestu k dalšímu zkoumání.

Za zmínku jistě stojí také skutečnost, že jeho úspěchy jsou dány tím, že dokázal problémy značně
zjednodušovat a zavést si dostatečně silný axiomatický systém. Příkladem tohoto přístupu je otázka
gravitace, kterou se nesnažil vysvětlit, ale bral jí jako fakt.47 To mu umožnilo s ní efektivně
pracovat, formulovat gravitační zákon nebo spojit pozemskou a nebeskou mechaniku, což se mu
podařilo v díle Opticks, ve slavné 31 otázce.48 Jistě by se po nějakém čase k otázce příčin existence
gravitační interakce vrátil, ale fyzikální poznání založené na budování axiomů je metodou
mimořádně plodnou a užitečnou. Zde je ale třeba zdůraznit, že ne všechny axiomy fyziky musejí
zůstat axiomy stále – některé mohou být vysvětleny či nahrazeny jinými, obecnějšími zákonitostmi.

46
47
48
<http://books.google.com/books?pg=PA350&dq=Newton+Optics&id=TwhbAAAAQAAJ#v=onepage&q&f=false >,
str. 350.

16

Newton byl na dlouhou dobu jedním z posledních myslitelů, kteří se snažili zachovat jednotu fyziky
a filosofie. Stále své přírodovědecké poznání vnímal jako součást dialogu člověka s přírodou, který
nelze rozčlenit do jednotlivých kategorií věd, ale který má smysl jen jako celek. Důvody pro
vzájemnou odluku ale není třeba nějak složitě vyhledávat. Je zřejmé, že s rozvojem fyziky i
filosofie bylo stále méně osob, které by dokázaly v obou oblastech kvalitně pracovat současně. K
tomu je potřeba připojit skutečnost, že díla, která by se o tuto jednotu snažila, by byla zřejmě příliš
složitá a zbytečně svazována metodikou jak filosofickou, tak také fyzikální.

2.5.1 Filosofie jako vědní disciplína u Edmunda Husserla

Poněkud méně obvyklým pohledem na filosofii je stanovisko fenomenologa Husserla49 (u nás na
něj navazuje například J. Patočka), který se snaží opět rozmazat hranice mezi vědou
přírodovědeckou a filosofií. Jeho požadavek jít k věcem samým je právě postojem, který ze
speciálních věd běžně známe. Pro Husserla je filosofie nikoli vědou o hloubce, ale především vědou
čistou, přesnou a přísnou. Přísná znamená, že pramenem všech principů je poznání ze zkušenosti,
která je vzatá v tom, co dává a pokud to dává. V tomto pojetí se fenomenologie ukazuje jako věda,
která nechce kulhat za obsahovým poznáním věd, která chce mít vlastní obor poznatků a vlastní
metody tkvící právě v principu všech principů.50 Stejně jak jde speciálním vědám o to, aby z
jednotlivostí vyvodili přírodní zákony, tak se snaží fenomenologická filosofie z poznatků
jednotlivin říci něco o obecném jsoucnu. Husserlova filosofie ukazuje, že propaste mezi obecnými a
speciálními vědami nemusí být tak hluboká, jak by se na první pohled mohlo zdát.

2.6 Fyzika a společnost

Erwin Schrődinger si všímá toho, že věda je vždy určitým způsobem zakořeněná v kulturním
prostředí, ze kterého vychází. Uvádí doslova, že pokud teoretická věda ztratí kontakt se společností,
zkostnatí a nakonec zanikne.51 Podobně P.T. de Chardin píše, že věda v plném moderním smyslu
slova je rodnou sestrou lidstva.52 Prigogine si všímá toho, že zatímco Číňané dokázali objevit
kompas, střelný prach či papír, nebyli schopni vědy.

Věda je tedy něčím, co bezprostředně souvisí s tím, v jaké společnosti je pěstována. Mimořádně
záleží na filosofickém klimatu, který v této společnosti panuje. Zdali je to kult vyžadující dobrého

49
Edmund Husserl(1859-1938) je Moravským rodákem a zakladatelem fenomenologické filosofie.
50
Patočka, J.: Úvod do fenomenologické filosofie, str. 13.
51
Prigogine: Řád z Chaosu, str. 40.
52
de Chardin: Vesmír a lidstvo, str. 207.

17

občana a fungující rodinu, tak jako v Číně, nebo zda je společnost hladová po intelektuálním bádání
zkoumání, jako evropská tradice stavící na antické filosofii a středověké scholastice.

Fyzika je aktivní vědou v tom smyslu, že umožňuje využívat přírodu a její možnosti k užitku a
prospěchu člověka. V tomto kontextu je zřejmé, že vždy bude její část odpovídat na aktuálně
důležitá společenská témata jejich vědeckou reflexí – ať se již jedná o vývoj zbraní, energetiky,
informatiky nebo nanotechnologií. Vždy se akcelerovaně hledá řešení problému, který je
společenský či politický a na který je také ochota uvolnit finanční prostředky. Bývá někdy s
nadsázkou uváděno, že fyzikální a materiálové pokroky jsou uskutečňovány v době válek, neboť to
je období, kdy vlády neváhají do vědy a výzkumu těchto oblastí vložit obrovské částky, ale také své
lidské zdroje. Jako příklad uveďme vývoj atomové bomby v projektu Manhattan, k jehož etickým
důsledkům a konkrétní aplikaci se stavěla řada osobností fyziky zdrženlivě i kriticky.53

Je vždy ukázkou velkého úspěchy vědy, když své výsledky dokáže nejen prakticky využívat, ale
když pro ně dokáže strhnout široký společenský zájem, tak jak se to podařilo Newtonovi, jehož
matematizované fyzikální zákony se jevily jako zásadní triumf rozumu. Podobně se tématem téměř
běžného hovoru stala teorie relativity, ač ne vždy šťastným způsobem. To že fyzika dokáže
vstupovat do diskusí společenských, jako například k diskusím o jaderné energetice, snad ještě více
dokazuje její spojitost s kulturou. Vždyť z ní si bere nejen podměty pro výzkum, ale také způsoby
dokazování a uvažování, historickou zkušenost, i vztah k experimentům. A v neposlední řadě v ní
má své etické limity.

Fyziku je možné, jako jakoukoli vědu, zneužívat či deformovat a snažit se z ní učinit základ pro tu
kterou ideologickou doktrínu. Některé komunistické učebnice pro učitele fyziky uvádí mezi cíli,
které jsou spojené s výukou fyziky na školách, zisk ateistického přesvědčení, vědeckého
světonázoru nebo zisk vztahu k socialistickému vlastnictví a proletářskému internacionalismu či
společnému vlastnictví.54 Jiná kniha po studentech žádá, aby uvedli tři osobnosti socialistické
fyzikální vědy.55

Někteří fyzikové se snaží, často dosti nešťastným způsobem poukázat na překonání filosofie právě
materialistickým pojetím fyziky a vnímají v ní nástroj na rozhodnutí zásadních filosofických témat,
jako je otázka substance a esence, které tvoří jádro celé ontologické diskuse. „Jedním ze základních
53
<http://natura.baf.cz/natura/2003/9/20030904.html>
54
Lepil, O.: Výchovně vzdělávací cíle ve výuce fyziky.
55
Fenclová, J.: Didaktické myšlení a jednání učitele fyziky, str. 23.

18

filosofických výsledků fyziky je, že bylo vyvráceno pojetí substance. Kdyby substance skutečně
existovala, pak by každá vlastnost, kterou zjistíte musela příslušet nebo nepříslušet nějaké
substanci. Avšak fyzik Mittelstaeldt poukázal právě na to, že v kvantové teorii nemůžeme všechny
vlastnosti vztahovat k jedné substanci. Souvisí to s vlastností samotných kvantových objektů... Na
základě Heisenbergovy relace neurčitosti nelze vykládat jako výsledky měření akcidencie
substance.“56

Filosof by jistě poukázal na to, že každá částice v mikrosvětě má všechny své možné (dovolené)
stavy v potenci a jen některý z nich se aktualizuje. To ale neznamená, že by tato aktualizace
nemohla být spojená s tím, že je ve více stavech s různou pravděpodobností. Tím by se tato diskuse
stala problémem nikoli ontologickým, ale gnozeologickým – jde nám o možnosti poznatelnosti, což
je něco jiného než otázka substancionální. Téma vztahů fyziky a společnosti je velmi bohaté a
zajímavé. Představuje ale zásadní nebezpečí subjektivizmu, který se nutně projeví v postojích k
otázkám etiky, politiky či pacifismu.

Tyto diskuse reflektuje také R. Feynman: „Má věda nějakou cenu? Když získáte schopnost něco
dělat, má to podle mě cenu. Jestli se to pak použije k něčemu dobrému nebo naopak, to je druhá věc
– ale ta schopnost sama cenu má... Svým způsobem je věda klíčem k nebeské bráně, ale tentýž klíč
otvírá i bránu do pekla a my nevíme, která s těch bran je která.“57

56
Horz, H.: Fyzika a světový názor, str. 17.
57
Feynman, R.: O smyslu bytí. Str. 14.

19

2.7 Doporučená literatura pro další studium

ANZENBACHER, Arno; překlad ŠPRUNK, Karel. Úvod do filosofie. Vyd. 2., přeprac., v
Portále 1. Praha : Portál, 2004. 377 s. ISBN 807178804X.
BIRIUKOV, B.V., et al. Filozofické otázky prírodných vied. 1. vyd. Bratislava : Pravda, 1987. 323 s.

FEYNMAN, Richard Phillips; KLÍMA, Ján. O smyslu bytí. Vyd. 1. Praha : Aurora, 2000. 131 s.
ISBN 8072990268.
MACHULA, Tomáš. Filosofie přírody. Vyd. 1. Praha : Krystal OP, 2007. 109 s. ISBN
9788087183007.
PRIGOGINE, Ilya. Řád z chaosu : nový dialog člověka s přírodou. 1. vyd. Praha : Mladá fronta,
2001. 316 s. ISBN 8020409106.
SCHRÖDINGER, Ervin. Co je život? : Duch a hmota ; K mému životu. Vyd. 1. V Brně : VUTIUM,
2004. 254 s. ISBN 802143175X.

20

3 ČAS, ZMĚNA, PROSTOR A MÍSTO
Prostor a čas jsou dvě kategorie, bez kterých si neumíme téměř nic představit – vždyť celý náš život
se odehrává v určitém časovém intervalu a na určitých místech. Podrobná diskuse o těchto tématech
se stala námětem řady nejrůznějších filosofických, fyzikálních i teologických diskusích a jen
poukazují na to, jak je obtížné abstrahovat od konkrétních životních zkušeností a přejít k závěrům
obecně platným. Oba klíčové pojmy této kapitoly se zpočátku vyvíjely alespoň částečně
samostatně, dokud to bylo udržitelné. Spojením obou entit u čtyřvektorů a celé teorie relativity pak
bylo dokonalou myšlenkovou syntézou. Také my se v našem výkladu pokusíme, na kolik to bude
možné, přistoupit k oběma otázkám odděleně a až ve druhém kroku přistoupíme k jejich syntéze,
jak to moderní fyzikální poznání žádá.

3.1 Pohyb a změna v antice

S tématem času je v antické filosofii velmi blízký problém změny či pohybu. Oba pojmy lze
obvykle v drtivé většině textů zaměnit, aniž bychom změnili jejich obsah. Zásadní je tedy v prvé
řadě otázka, zdali existuje změna. Existují tři základní postoje k řešení této otázky, které si postupně
představíme a ukážeme na nich jejich blízkost k problematice toho, jak lidé ve starém Řecku
vnímali čas.

Představitelem prvního směru je Parmenidés (515/540 – 470/449 př. Kr. - přesné údaje nejsou
známy). Parmenidovo dílo má kupodivu formu básně v hexametrech, což je ale v souladu s tím, že
základní myšlenkovou intuici mu zde zjevuje bohyně Diké.58 Od samotného autora se nám toho
příliš mnoho nezachovalo, jedná se spíše o fragmenty. Přináší k otázce změny dva následující
argumenty: Změna je přechodem od nebytí k bytí nebo opačně. Nebytí je to, co není – nelze na něj
ani pomyslet, neboť pak by již bylo bytím. Proto Parmenidés a Melissos vyloučili vznik a zánik,
proto tvrdí, že veškerenstvo je nehybné.59 Pohyb vůbec není.60

Zajímavý příspěvek do diskuse o čase nabízí jeho žák Zénón Elejský (490 -430 př. Kr. - přesné
údaje nejsou známé). Asi nejznámější jsou jeho aporie o letícím šípu, který stojí, nebo o Achillovi a
želvě. Obě aporie jsou velmi podobné. Podívejme se tedy podrobněji alespoň na druhou z nich.

58
<http://www.fysis.cz/presokratici/parmenides.htm>
59
Parmenidés A 29 <http://www.fysis.cz/presokratici/parmenides/acz.htm>
60
Parmenidés A 26 http://www.fysis.cz/presokratici/parmenides/acz.htm>

21

Achilles chce závodit s želvou, a jelikož si je jist svým vítězstvím dá jí patřičný náskok. Za čas t0 od
startu doběhne na místo, kde stála želva na startu, ale ta se mezi tím přesunula o kousek dál.
Achilles pokračuje v běhu a za čas t1 (měřeno od t0) dorazí na místo, kam se želva dostala za čas t0
ze své výchozí pozice. A tak stále dokola. Achilles rozdíly vzdáleností mezi ním a želvou neustále
zkracuje, ale nikdy ji nepředběhne.61

Opačný názor než Parmenidés měl Hérakleitos (asi 540 př. Kr. – 480 př. Kr.). Ten říká, že neustálá
změna probíhá ve všem, co spatřujeme – od živého k mrtvému, od teplého ke studenému. Vše se
neustále mění a proměňuje. Do téže řeky dvakrát vstupujeme i nevstupujeme.62 Řeka je jiná – je v ní
jiná voda, ryby a ostatně i my jsme jiní. Již jen o tu zkušenost se vstupem do řeky. Podle Hérakleita
tedy není nic stálého. Vše na světě podléhá dynamickým změnám.

Jak vidíme, mezi pojetím všech tří antických filosofů je zásadní rozpor – Parmenidés žádnou změnu
neuznává, Zénón má obtíže s tím, co to je čas a pro Hérakleita není nic jiného než změna. Jak s této
situace ven? Řešení nabídl zakladatel většiny věd a jeden z největších myslitelů antiky Aristoteles.

Aristoteles (384-322 př. Kr.) přichází s myšlenkou, která je označována jako hylémorfismus.
Aristoteles v prvé řadě napadá pojem změny jako přechod od nebytí k bytí a opačně. Sám ho totiž
chápe jako změnu s potence do aktu. Každá věc je podle něj aktuálně v aktu – člověk sedí, holub
letí. Současně má ale také potenci – člověk může stát či chodit, holub usednout na památník.
Potence je tedy možnost jevů, věcí či činností, které mohou, ale nemusí být aktualizovány. Změna
je právě jen a pouze tato aktualizace. Existuje ale ještě jeden druh změny, který je označován jako
substancionální změna – tedy taková přeměna, kdy zanikne bytí věci jako takové a změní se na bytí
jiné – z člověka se stane mrtvola, ze stromu popel. Jde tedy o změnu zásadního charakteru, která již
jen nemění dílčí vlastnosti věcí nebo jejich vykonávanou aktivitu, ale přímo věc samu v tom, co je.
Teorie hylémorfismu je ještě obsáhlejší, ale v kontextu zkoumání otázky změny již pro nás nepříliš
zajímavá.

Tento Aristotelův pohled na změnu se zabydlel v evropském způsobu myšlení poměrně nadlouho.
Používal jej Tomáš Akvinský, ale také řada filosofů po něm. Do určité míry se stále jedná o teorii,
která na úrovni filosofie je stále použitelná a používaná. Její perspektivy fyzikální jsme již
naznačovali například v kvantové mechanice, v úvodní kapitole. Máme-li objekt, kterému přiřadíme

61
<http://www.fysis.cz/Zelva/Obsah.htm>
62
Hérakleitos B 49 <http://www.fysis.cz/herakleitos/Bbi.html>

22

vlnovou funkci a provedeme na něm měření, zjistíme jednu z vlastních hodnot, které této vlnové
funkci přísluší. Nejedná se o nic jiného, než o aktualizaci jedné z potenciálních možností.

3.2 Hylémorfismus

Na tomto místě si dovolíme (téměř) čistě filosofickou poznámku. Asi nejvlivnější a nejdůležitější (z
pohledu vývoje myšlení) představ o změně byl Aristotelův přístup, jenž je označován jako
Hylémorfismus. Etymologicky je v něm možné rozeznat dva řecké kořeny hýlé, což je látka a morfé
což tvar či forma nějakého objektu.63 Jde o myšlenkový model, jenž má za cíl vysvětlit vznik a
zánik substancí i existenci změny. Jde o ontologickou (metafyzickou) teorii, nikoli o
přírodovědecký popis. Její pochopení je důležité z řady důvodů – předně zavádí názvosloví, jež
bude ve filosofii považováno za standardní po mnoho století a i dnes lze slovník této teorie
považovat za nezbytnou součást filosoficky přesného vyjadřování. Dále pak nabízí model
argumentace, který je moderní a při správném chápání také udržitelný a v neposlední řadě se jedná
o teorii, která dokáže nabízet řadu zajímavých a dobrých odpovědí i v dnešním světě.

Aristoteles si jako jeho předchůdci položil otázku po pralátce – tedy nějakém základním prvku, ze
kterého všechno vzniká. Zatímco pro fyzickou stavbu kosmu uvažuje o pěti prvcích, ontologicky
nachází odpověď v pralátce, což je něco zcela nepředstavitelného, ontologická esence, která
nevzniká ani nezaniká (to je mimochodem plně ve shodě s jeho představou věčného a z globálního
hlediska téměř statického vesmíru.

Než přistoupíme k vysvětlení samotného hylémorfismu se pokusíme nastínit základní názvosloví:64

 Akt: uskutečnění nějaké potence;
 Potence: možnost jsoucna něčím být;
 Materie: ryze potenciální forma nějakého jsoucna;
 Forma: konkrétní realizace jsoucna;
 Substance: to co dělá v bytí jsoucno tím, čím jest;
 Akcident: vlastnost jsoucna.

Pro lepší pochopení názvosloví mohou posloužit následující příklady. Mějme holuba sedícího na

63
<http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/hylemorfismus>
64

23

střeše. Takový holub má obecně možnost vykonávat různé činnosti – letět, snášet vejce, jíst zrní,
sedět, poskakovat, vrkat,… To všechno jsou jeho potence – tedy činnosti či vlastnosti, které může
mít, ale také nemusí. Těžko může letět a u toho jíst zrní – buď činí to či ono. Všechny jeho možné
činnosti tedy můžeme označit za jeho potence. To co právě dělá je pak akt, či aktualizace některé z
potencí. V našem případě je aktem to, že sedí na střeše. Podle Aristotela může takový holub dělat
jen to, co je aktualizací jeho potence. Nemůže tedy například myslet či psát básně, pokud to nejsou
jeho potence.

Matérii si nesmíme plést s materiálem – jedná se o zcela obecný princip, který je spojen s hmotným
jsoucnem. Forma je pak jeho konkrétní podoba. Materie je tedy ontologický materiál, ze kterého
jsou skládány určité objekty – květina, člověk, stůl nebo slon.

Každý objekt má substanci a akcidenty (dříve se užívalo českého překladu případky). Substance je
to co dělá jsoucno tím, čím jest - květinovitost, lidskost, stolovitost či slonovitost. Tím, že máme
substance, můžeme říci, že je jeden objekt významnější než druhý, že mezi nimi může být určitý
vztah a že vše není jen soubor různě natvarovaných kusů nějaké neurčité látky.

Akcidenty pak rozumíme vlastnosti nějakého jsoucna. Tak kupříkladu akcidenty slona je šedá kůže,
kly, velké uši, dobrá paměť atp. Je zřejmé, že objekty, jež mají stejnou substanci, se mohou lišit
akcidenty; jeden člověk je modrooký a druhý hnědooký. Ač mají stejnou substanci (lidskost), mají
různé akcidenty vztahující se k barvě očí.

Aristoteles vypracoval deset kategorií65, pomocí kterých je možné popsat určitá jsoucna a které by
měly odpovídat na otázku, co je možné o jsoucnech říci:

 podstata (οὐσία úsiá)
 kvantita (πόσον poson)
 kvalita (ποῖον poion)
 vztah (πρὸς τι pros ti)
 kde (ποῦ pú)
 kdy (πότε pote)
 poloha (κεῖσθαι keisthai)

65
<http://cs.wikipedia.org/wiki/Kategorie_(filosofie)>

24

 habitus (ἔχειν echein)
 činnost (ποιεῖν poiein)
 trpnost (πάσχειν paschein)

První kategorie se týká podstaty věcí a ptá se tedy na substanci, zbylých devět na akcidenty.
Podobná schémata kategorií vypracovala řada filosofů (například také Kant). Pokud chceme
pracovat s akcidenty, pak můžeme například sledovat jejich změnu v rámci jednotlivých kategorií.
Když obarvíme kulečníkovou kouli z bílé na žlutou, změní se jen její kvalita (případně i čas). Když
k ní přidáme ještě jednu, dojde ke změně kvantity atp. Jedná se tedy spíše o praktickou pomůcku
pro pozorování změn.

Nyní se dostáváme k podstatě hylémorfismu. Můžeme rozlišit v zásadě dva druhy změn – malé a
velké. Malé změny se týkají akcidentů a substance se nemění. Člověk vyroste, ztloustne a zestárne,
může se s námi pohádat, ale stále bude tím stejným člověkem. Těmto malým změnám říkáme
změny akcidentální.

Druhou možností je, že dojde ke změně velké a zásadní – do stromu udeří blesk a zůstane z něj
popel. Můžeme již těžko hovořit o substanci blesku či stromu, ale můžeme zřetelně rozlišit novou
substanci – popelovitost. Těmto změnám říkáme změny substanciální.

Během jakékoli změny se zachovává takzvaná první substance či pralátka. Ať se změní cokoli, ona
garantuje, že z ničeho nevznikne něco a z něčeho nic. Ani v jednom případě není ale možné říci, že
by šlo o nějaký hmotný objekt či přírodní zákon. A to i přes to, že se neustále objevují nejrůznější
interpretace hylémorfismu, které této pralátce přiřazují konkrétní přírodovědecký obsah – například
v ní vidí zákony zachování atp.

Rozlišit kdy jde o změnu velkou a kdy malou není vždy jednoduché a může to mít zásadní dopady
například v etice. Uveďme si konkrétní příklad.

Petr má v životě smůlu – nikdy nebyl příliš chytrý a byl rád, že sehnal práci jako frézař, ač nikdy
neměl ani výuční list. V lednu v práci přišel o prst při práci na fréze a v březnu měl autonehodu.
Přišel o obě dvě nohy, jednu plíci i část mozku a několik dní na to upadl do kómatu.

25

Postupujme podle jednotlivých změn – Petr přišel o prst, ale to mu nebrání, aby zůstal
plnohodnotným člověkem. Nehoda je již horší – jako nepohyblivý pacient s jednou plící už asi
nikdy nebude pro společnost příliš prospěšný. Asi nikdy nic nenapíše ani nenamaluje, HDP
nevyprodukuje, jen bude vyžadovat neustálou péči, která stojí velké množství peněz. Vyvstává
otázka, zdali nemít pro lidi dvě substance – jedny pro ty plnohodnotné a výkonné a druhou pro ty
další. Zde by asi většina z nás odpověděla, že nikoli. Situace se vyhrocuje ale další změnou a tím je
ztráta vědomí. Zde je již legitimní otázka po tom, co dělá člověka člověkem. Jedná se o
substanciální změnu nebo opět jen o změnu akcidentální? V prvním případě je možná diskuse nad
tím, že bychom ho léčit nemuseli, v druhém bychom museli řešit další morální dilemata. Odpověď
bude přitom silně subjektivní.

Přírodovědecká interpretace hylémorfismu

Hylémorfismus byl formulován jako konkurenční teorie k atomismu. Pro Aristotela bylo
nepřijatelné považovat smrt za přesun několika málo atomů v lidském těle nebo věřit v
deterministicky se vyvíjející svět, v němž není místo pro svobodnou vůli. S objevem atomu se
mohlo zdát, že hylémorfismus svůj boj prohrál, ale není tomu tak. Předně moderní přírodověda
chápe atomy podstatně jinak, než jak je chápali atomisté – tedy jako nedělitelné a nepodléhající
změně, jako částice bez vnitřní struktury. Dnes před námi stojí jevy a poznatky jako je radioaktivita
nebo vnitřní struktura atomů jako souboru neustále spolu interagujících protonů, neutronů (ani ty
nejsou jednoduché) a elektronů.

Pokud jde o samotnou přírodovědeckou interpretaci hylémorfismu, pak je třeba říci, že se nejedná v
prvé řadě o problém filosofie, pro kterou je to popis změny ontologického charakteru. Jedná se tedy
spíše o snahu přírodovědců o začlenění jejich představ o světě do toho klasického konceptu změn.

Na jednu z možných cest, jak přírodovědně interpretovat hylémorfismus, upozorňuje Machula,
když uvádí příklad z chemie. Voda je sloučeninou, v niž každá66 molekula je složená ze dvou atomů
vodíku a jednoho atomu kyslíku. Tři nezávislá individua vytvoří jedno nové, které ale nemá
vlastnosti ani kyslíku ani vodíku, ale překvapivě zcela jiné. Je tedy potřeba molekulu považovat za
něco jiného, nežli jen „spolek“ tří nezávislých částic.67

66
Přijměme tuto redukovanou a zjednodušující úvahu. Pro jiné molekuly by se teorie budovala analogicky stejně.
67

26

Ontologický problém atomismu, spočívá mimo jiné v tom, že nedokáže vysvětlit tyto nové kvality
vznikající slučováním. Možných dalších interpretací hylémorfismu by bylo možné zřejmě vymyslet
mnohem více. Ač je zřejmé, že jeho naivní použití je možné považovat za překonané, novým
promýšlením věcí může, jak již byl v „chemické interpretaci“ ukázáno nabízet poměrně dobré
výsledky a zcela přijatelné závěry.

Další možnou zajímavou přírodovědeckou interpretací hylémorfismu může být diskuse okolo
rozpínání vesmíru. Podle současných představ astrofyziky, se vesmír poměrně rychle rozpíná.
Současně je třeba říci, že naše představa vesmíru je spojena s objekty – galaxiemi a jejich přilehlým
prostorem (v následující kapitole uvidíme, že se jedná o Descartův přístup k prostoru). Je ale
otázkou co je za vesmírem, nebo jinými slovy, kam se rozpíná. Fyzik zřejmě nemá jinou možnost,
než odpovědět, že nevíme a jelikož je to mimo dosah našeho pozorování, nemá fyzika na tuto
otázku odpověď stejně tak, jako na tu, co bylo před velkým třeskem. Pokud nemáme k dispozici
kategorie prostoru a času, nemůžeme fyzikálně vypovídat vlastně (téměř) nic. Obecná teorie
relativity by zřejmě mohla říci, že se vesmír rozpíná sám do (nebo spíše ze) sebe.

V této situaci se jeví, jako poměrně uspokojivý pohled hylémorfismu. Vesmír má v sobě určitou
potenci dalšího prostoru, která se postupně aktualizuje. To znamená, že za vesmírem reálně v tento
okamžik nic není, neboť tato část prostoru je jen v potenci. Ve chvíli, kdy se vesmír roztáhne, dojde
k aktualizaci jeho prostorového rozmístění a potence roztažnosti přejde v akt nového aktuálního
rozměru. Znamená to, že vesmír již v sobě obsahuje (v určitém a nepříliš jasném slova smyslu – ale
můžeme říci že v potenci) již prostor, do kterého se bude moci rozprostřít.68

3.3 Brownův pohyb

To, co jsme naznačili již dříve o pohybu a změně, je možné převést do úvah nad tím, jak je to s
neustálým pohybem částic. „Velmi krásně jsi tedy řekl, že vědění není nic jiného než vnímání, a
spadá s ním v jedno a totéž ... i veškeré takové společnosti se všechno pohybuje jako proudy...”69
„Protože nic není jedno ani něco ani nějaké, avšak všechno vzniká ze změny místa, z pohybu a ze
vzájemného míšení.”70 Uvádí Hérakleitos. Zdá se, že byl pro něj neustálý neuspořádaný pohyb
částic jedninou možností, kterou se mohly pustit jeho úvahy. Pokud je vše neustále ve změně, pak si
lze jen obtížně představit, že by se mělo něco změnit jen tím, že zvětšíme či zmenšíme měřítko, v
68
Pospíšil, C. V.: Jako v nebi, tak i na zemi, str. 457.
69
Hérakleitos A 6/3 <http://www.fysis.cz/herakleitos/Acz.doc>
70
Hérakleitos A 6/4 <http://www.fysis.cz/herakleitos/Acz.doc>

27

jakém pozorujeme svět.

Přitom je dobré si uvědomit, že jeho pojetí pohybu není nijak nefyzikální – i dnes z atomové fyziky,
kvantové mechaniky i termodynamiky víme, že se atomy, elektrony a další částice neustále
pohybují. Hérakleitos vycházel z představy, že základním prvkem na Zemi je oheň – v něm se vše
mění, zaniká i vzniká, je neustálou změnou a mísením, jak jsme uváděli výše. Hérakleita by tak jistě
nijak nepřekvapil Brownův pohyb částic. A ač byla jeho východiska zcela nefyzikální, mohli
bychom poněkud nadneseně říci, že byl zřejmě prvním, kdo předpověděl kmity krystalových mříží
(ač o jejich exitenci neměl žádnou představu) či veškerý tepelný pohyb. To vše bez jakékoli
představy o tom, jak látka vypadá uvnitř.

Podobný přístup k problematice pohybu částic měl také Démokritos: „Principy všeho jsou atomy a
prázdný prostor, všechno ostatní je dojednané /mínění/. Uspořádání /světů?/ je neomezené
množství, vznikají a zanikají. Nic nevzniká z ničeho a nezaniká v nic. Atomy jsou neomezené co do
velikosti a počtu, jsou ve veškerenstvu unášeny vířivým pohybem, a tím utvářejí všechny složeniny:
oheň, vodu, vzduch, zemi; neboť i tyto živly jsou spojením určitých atomů. Atomy jsou neměnné a
neporušitelné pro svou pevnost. Slunce a Měsíc jsou složeny z takovýchto hladkých a okrouhlých
tělísek a stejně tak i duše.”71

Zde je dobré si uvědomit, že tento filosof na jedné straně Brownův pohyb předpověděl s
mimořádnou přesností dnešní mluvy – tedy jako vířivý pohyb atomů nebo jejich sloučenin, ale na
druhou stranu nemá žádnou konkrétní představu o tom, jak by měly tyto atomy vypadat, nebo že by
nutně měly být malé. Na druhou stranu formuluje omezení jejich velikosti, což může korespondovat
s tím, že stabilní prvky v periodické soustavě jsou opravdu relativně malé, oproti těm, které stabilní
již nejsou. Formuloval také zákon zachování hmotnosti a myšlenku, že se jednotlivé atomy mohou
spojovat do sloučenin, aniž by přitom stratily svojí integritu.

Brownovým pohybem nazýváme neuspořádaný pohyb částic v kapalném nebo plynném médiu,
který poprvé zaznamenal v roce 1827 biolog Robert Brown, když pozoroval
chování pylových zrnek ve vodě. Aby vyloučil možnost, že pohyb je projevem případného života,
opakoval experiment s částicemi prachu.72 Opět se stejným výsledkem. O tom jak velké to bylo
překvapení, netřeba míti pochybností, neboť na první pohled mohl odpovídat zažitým představám
71
Démokritos z Abdér, Provizorní překlad testimonií DK 68 A 1 + A 33
<http://www.fysis.cz/presokratici/demokritos/68a1cz.rtf>
72
Štoll, I.: Fyzika mikrosvěta, str. 14.

28

Newtonovské fyziky; změna pohybu částice musí být způsobena silou. Zde ale žádná známá síla
nepůsobila. A co více, i kdyby se nějaká záhadná síla neznámého původu objevila (například ve
formě pole), měla by proměnný směr.

Fyzikální vysvětlení Brownova pohybu nabídl až v roce 1905 Albert Einstein a Marian
Smoluchowski (v roce 1906). První jmenovaný publikoval článek s komplikovaným názvem: O
pohybu — potřebném pro molekulární kinetickou teorii tepla — malých částic umístěným v klidné
kapalině. To se opírá o kynetickou teorii tekutin; molekuly vody narážejí do částic, které jsou
příměsy nerovnoměrně (odtud fluktuace tlaku) a tím způsobují chaotický pohyb vyditelných částic.
Podle kinetické teorie kapalin, lze každému objektu přisoudit kinetickou energii

1
Ekin = fkT
2 ,

kde k je Boltzmanova konstanta, T termodynamická teplota a f počet stupňů volnosti. Tento vztah je
také známý jako ekvipartiční teorém. Einstein ve svém vysvětlení užil analogii s osmózou a
experimentální poznatek, že rychlost Brownova pohybu závisí na teplotě. Současně tímto
uspokojivým vysvětlením podal přesvědčivý důkaz o existenci atomů, o kterých se do té doby jen
spekulovalo.

V tváří tvář tomuto experimentálnímu poznatku je možné říci, že se Einsteinovi podařilo, po téměř
dvou a půl tisíciletí podařilo vysvětlit jev, který považoval Demokritos a Herakleitos za filosoficky
nutný. Včetně potvrzení Demokritovy teorie s atomy, jako nedělitelnými částicemi.

3.4 Čas

Najít nějakou uspokojivou a po všech stránkách vyhovující definici toho, co je to čas snad ani není
možné. Nalezneme postoje, které budou čas vnímat jako nedílnou součást světa, což odpovídá
Newtonově konstrukci prostoročasu, tak také druhý krajní názor, že totiž není času bez člověka. Čas
podle zastánců této myšlenkové školy, existuje jenom tím, že lidský duch zpřítomňuje minulé ve
vzpomínce a budoucí v očekávání.73

Augustin z Hippo ve své knize Vyznání vyjádřil, co zřejmě při úvahách o čase napadne téměř

73

29

každého: „Co tedy je čas? Když se mě na to nikdo neptá, pak to vím. Ale když to mám někomu
vysvětlit, pak to nevím. Přesto pak sebedůvěry tvrdím, že vím, že by nebyla žádná minulost, kdyby
neplynul čas, a žádná budoucnost, kdyby se nic neblížilo, a žádná přítomnost, kdyby nic nevylo
přítomné.“74V řečeném jsou naznačeny všechny základní charakteristiky (či snad problémy), které
jsou spojené s časem; totiž svázanost změny s plynutím času, diference minulého, přítomného a
budoucího a přitom určitá nejistota nad tím, co to čas vlastně je. Přitom se dostáváme k diskusi
toho, zda-li vůbec má smysl měřit něco, o čem dost dobře nevíme, čím jest? Jakou vypovídací
hodnotu mohou mít v takovém případě naměřené údaje?

Aristoteles se všímá toho, že bez pohybu není čas. Pohyb je tedy možné označit jako materiální
vlastnost času, podobně jako rozlišitelnost je materiální vlastností prostoru.75 Moderní fyzika pak
vnímá prostor a čas jako dva neoddělitelné aspekty popisu světa, o nichž nemá smyslu mluvit a
uvažovat odděleně. Přesto, především s ohledem na historický vývoj představ napřed krátce
nastíníme základní úvahy z oblasti času i prostoru prvně zvlášť, abychom pak na ně mohli navázat
ve společné závěrečné části kapitoly, jež se věnuje prostoročasu.

3.5 Relativistický čas u Augustina z Hippo?

Podobně jako se utvořili dva základní směry chápající prostor buď jako absolutní či jako
definovaný pomocí dalších těles, se v oblasti úvah o čase objevili dva základní směry, jak jej
chápat. Problematika související s relativitou se rozvinula až ve dvacátém století.

Vraťme se ještě jednou k Augustinovi z Hippo, který si uvědomoval, že mluvit o čase je velmi
složité, a že i přes to, že s ním má každý z nás bezprostřední zkušenost, je jen velmi obtížné říci,
čím vlastně čas je. A upozorňuje na zajímavý paradox. Minulé věci již nejsou a budoucí ještě
nejsou. Jediné co je, jest přítomnost. Ale přítomnost nemůže plynout, je něčím statickým. Augustin
tak naráží na problematiku aporií, které představoval Zenón z Eleje – jak může čas plynout, když je
tvořen nehybnými scénami současnosti? Přitom je zřejmé, že čas plynout musí, neboť to odpovídá
naší zkušenosti. Nežijeme v bezčasové věčnosti, ale v čase. Další otázkou je, co vlastně přítomnost
je – žitý měsíc, týden, den, hodina? Jak daleko můžeme v této řadě jít, aby bylo stále možné mluvit
o čase?

74
Anzenbacher, A.: Úvod do filosofie, str.108.
75

30

Čas tedy v určitém smyslu je i není. Bytí času paradoxně spočívá v tom, že své bytí ztrácí.76 Jaké
východisko najít v tomto paradoxním pojetí času? Platón by nabídl své učení o idejích – skutečně
reálné je jen to, co je věčné. My zde pozorujeme jen odlesky těchto idejí, které jsou zatíženy
hmotou a časností. Čas by se v tomto kontextu jevil jen jako nedokonalé chápání skutečnosti. Spolu
s Platónem bychom ale museli resignovat na vědu, jako snahu o poznání světa, která stojí na
paradigmatu hledání pravdy. Mělo by smysl provádět nějaká měření, pozorování či šetření, aniž
bychom byli přesvědčeni o tom, že měříme skutečná jsoucna?

Augustin do značné míry předchází Newtonovu fyziku, když si správně všímá toho, že budoucnost
je do určité míry determinována minulostí a že minulost má smysl jen tehdy, když jí vztáhneme k
určitému, v přítomnosti existujícímu, objektu. „Nelze správně tvrdit, že jsou tři časy: totiž minulý,
přítomný a budoucí. Spíše jsou tři časy: přítomný vzhledem k minulosti, přítomný vzhledem k
přítomnosti a přítomný vzhledem k budoucnosti.“77

Z pohledu relativistické fyziky je zajímavé, že Augustin předjímá potřebu vztahovat čas k určitému
objektu či vztažné soustavě. Samotnou existenci času spojuje s existencí objektů, bez nichž není
možné o čase vůbec uvažovat. Nejsou-li hmotná jsoucna, není ani času.78 Vzhledem k jeho vlivu na
myšlení v novověku je tak možné předpokládat, že i díky tomuto jeho přístupu vzniklo příznivé
kulturní klima pro vznik teorie relativity, ač jeho konkrétní význam v této oblasti není třeba nijak
přeceňovat.

3.6 Dvojí pojetí času

Ač jsme toho o čase již poměrně hodně řekli, stále před námi leží otázka jeho definice. Aristoteles
nabízí definici času jako toho, pomocí kterého můžeme počítat pohyb vzhledem k „dříve“ a
„později.“79 Toto zvláštní pojetí odpovídá představě toho, že jsme schopni pozorovat nějaký
kauzální řetězec (příčina způsobí důsledek) a rozhodnout, co bylo dříve a co později. Jako příklad
nám může posloužit hrnek, který upustíme z ruky na zem, a on se rozbije. Je zřejmé, že napřed
musel být hrnek uchopen, pak upuštěn a nakonec rozbit. Jiné pořadí není v přírodě možné.
Aristoteles uvádí svojí známou časovou aporii – jedna část času je minulá a již není, druhá část je
budoucí a ještě není.80 Ale čas se stává s těchto dvou částí, což ale vede k myšlence, že čas není.
76
77
78
79
80

31

Aristotelova aporie spočívá v tom, že neobsahuje subjekt (či jiný objekt),81 tedy něco, k čemu by
bylo možné čas vztáhnout.

To nás přivádí k dvojímu tradičnímu chápání času:

 Dynamická časovost, která zkoumá vztah k nyní, tak jak jsme ukázali u Augustina. Tento
přístup pracuje s různými modifikacemi pojmů přítomnost, budoucnost, minulost.
 Statická časovost, která vychází z kauzálních řetězců, jako Aristoteles. Čas je tedy osu či
přímkou, na kterou klademe jednotlivé události jako body a jsme schopni určit, co bylo
dříve a co později.

Z toho co jsme si již dříve uvedli je zřejmé, že ani jedno pojetí nemůže být v naivní interpretaci
přírodovědecky použito. U statického pojetí musíme rozlišovat nejen události na základě času, ale
také místa. Jak známo, události, jenž nejsou soumístné nemůžeme obecně roztřídit podle času
nezávisle na vztažné soustavě. Statické pojetí času tedy odpovídá spíše zápisu událostí tak, jak je
vidí pozorovatel v určité vztažné soustavě. Podobně bychom museli upravit také dynamickou teorii,
která v sobě ale, při správném chápání, již relativistický přístup obsahovat může.

3.7 McTaggartův paradox

Anglický filosof John McTaggart Ellis McTaggart (1866-1925) v roce 1908 publikoval článek, ve
kterém dokazuje nereálnost či neexistenci času. Byl silně ovlivněn Hegelem, jako filosof se věnoval
především metafyzice. Naopak k přírodním vědám měl vztah více než rezervovaný. Vychází ze
dvou různých druhů časových faktů. Konkrétně z faktů o časových vztazích přednosti a
posloupnosti mezi událostmi a faktů o minulosti, přítomnosti a budoucnosti té samé události. Těmto
typům časových faktů odpovídají tzv. řady poloh, které jsou tradičně označovány jako A a B:

1. A-řada je řada poloh, plynoucích od minulosti, přes přítomnost až do budoucnosti.
Odpovídá tedy dynamickému plynutí času a je spojena s jedním konkrétním objektem.
2. B-řada je řadou poloh, které se postupují od dřívějšího k pozdějšímu. Odpovídá tedy
představě časové osy, tedy statickému pojetí času.

Pro teorii mají význam ještě dva důležité pojmy – událost a okamžik. Událost je chápána jako obsah
81

32

polohy v čase, okamžik jako poloha v čase, což ostatně odpovídá běžnému chápání obou pojmů.
McTaggart si byl jistý tím, že se mu podařilo ukázat logickou nekonzistenci v obou časových
řadách a tím pádem i nereálnost času. Sám si byl samozřejmě vědom toho, že čas jako takový
zřejmě existuje, ale snaží se spíše poukázat na paradoxalitu a problematičnost toho, jak jsme zvyklý
o čase vypovídat. Sám jako základní řadu považuje A, neboť ta podle něj nejlépe odpovídá tomu, co
čas ve skutečnosti je (ostatně tak jej také běžně zakoušíme, bez užití abstrakce, kterou bychom
dospěli k řadě B).

McTaggart užívá důkazu sporem, který aplikuje na řadu A. Ukazuje, že vede ke sporu, což má za
důsledek neodvratitelnou nereálnost času, alespoň v tom smyslu, jak jej běžně chápeme. Důležité je
si uvědomit, že zatímco řada A je vždy subjektivní (poměřujeme minulost, přítomnost a budoucnost
vždy k určitému subjektu), je řada B objektivní a neměnná (například první světová válka nemohla
následovat po druhé světové válce). Sám McTaggart považuje za důležitější řadu A, neboť čas dle
jeho soudu vyžaduje změnu.

Samotný McTaggartův paradox bychom mohli popsat například následovně:82
1. A-teorie je pravdivá
2. A-teorie je fundamentální pro čas.
„Minulé, přítomné a budoucí jsou neslučitelná určení. Žádná událost nemůže mít více než jednu
z nich.“ 83
3. Pouze jedno z následujících tvrzení „U je minulá“, „U je přítomná“ a „U je budoucí“ může
být pravdivé. Kde U je jednotlivá, libovolná ale pevná událost.
4. Tvrzení „U je přítomná“ implikuje, že „U byla budoucí“ a „U je přítomná“ současně
znamená, že „U bude minulá“.
Všechny čtyři body vycházejí triviálně z A série, kterou (díky přítomnosti změny) McTaggart
považuje za fundamentální. V bodech 3 a 4 dochází jen k jejímu aplikování na konkrétní událost.
Nyní je třeba odpovědět na otázku, co znamená „byla“ a „bude“?
5. „U byla budoucí“ znamená, že „U je budoucí v nějakém minulém okamžiku“ a „U bude
minulá“ znamená, že „U je minulá v nějakém budoucím okamžiku“. Proto byla znamená je
minulá, analogicky bude je budoucí.

82
Převzato podle: Monika Korešová: Nereálnost času v McTaggartově pojetí.
<http://is.muni.cz/th/217554/ff_b/Diplomova_bakalarska_prace.txt>
83
„Past, present and future are incompatible determinations. Every event can be more than one.“ McTaggart, John
McTaggart Ellis. The Unreality of Time [online]. 1999. Dostupné z:
<http://www.ditext.com/mctaggart/time.html>.

33

6. Pokud spojíme body 4 a 5 získáme tvrzení, že: „U je přítomná“ znamená, že „U je budoucí
v nějakém minulém okamžiku“ a „U je přítomná “ znamená, že „U je minulá v nějakém
budoucím okamžiku“. Toto místo kritizuje řada autorů jako prostou logickou operaci bez
reálného významu.
7. Z bodu 6 pak přirozeně vyplývá, že „U je budoucí v nějakém minulém okamžiku“ znamená,
že „U je budoucí“ a „U je minulá v nějakém budoucím okamžiku“ znamená, že „U je
minulá“.
8. Z čehož můžeme získat, že „U je přítomná“ znamená, že „U je budoucí“ a „U je přítomná“
znamená, že „U je minulá“.
9. Tvrzení 8 je v rozporu s bodem 3 a ostatně i s přirozeným rozumem. Dochází tedy ke
kontradikci a bylo ukázáno, že řada B není udržitelná. Pokud je ale tím, co dělá čas časem
(tedy esencí), docházíme k nevyvratitelnému závěru, že čas není reálný.

Tento postup bychom mohli shrnout takto. Každá událost U v časové řadě B má tři charakteristiky
(být minulá, přítomná a budoucí), které se vzájemným způsobem vylučují. Má-li jednu z nich, má
současně i zbylé dvě což vyvolává kontradikci. Pokud by byla událost první či poslední, byl by spot
jen s jednou z dalších vlastností, ale to by na výsledku nic nezměnilo. Jinými slovy, rozpor ve
vnímání času nastává, uvědomíme-li si, že každá událost nese tři (popřípadě dvě) výlučné, a proto
neslučitelné vlastnosti – být minulá, být přítomná a být budoucí.

Kontradikce by ovšem nevznikla, pokud by subjekt neměl všechny tři charakteristiky současně, ale
postupně. Jelikož ale víme, že řada A je subjektivistická, musíme zavést nějakou řadu nad ní AA či
meta A, z pohledu které můžeme toto rozlišení pozorovat. Tím se ale problém jen přesune o úroveň
výše a stejný spor můžeme řešit také pro neexistenci času u AA řady.

Vzniká tak analogie toho, co známe z topologie – Möbiova páska neohraničuje žádný válec, do
Kleinovy láhve není možné nic nalít. Jak ukazuje Blažena Švandová, existuje zásadní vztah mezi
topologií a aritmetikou, díky Gödelovým větám o neúplnosti. Je otázkou, zda McTaggartovy řady
nemohou odpovídat jen dalšímu projevu neúplnosti v uzavřené teorii.

Pokud bychom chtěli být zcela korektní, měli bychom ukázat také rozpornost B řady. To ale
McTaggart nedělá, neboť ji nepovažuje za zásadní pro existenci času. Existence A řady je pro něj
nutnou podmínkou existence B řady, která je na A ontologicky závislá. Toto je ostatně považováno
za slabé místo celého důkazu, neboť tato závislost není nijak zvlášť zdůvodněná.

34

3.7.1 Kritika
Proti McTaggartově paradoxu se rozvinula silná vlna kritiky. Někteří jej obviňují z toho, že znásilnil
logiku a ignoroval lidskou zkušenost i poznatky moderní vědy. Obecně je možné rozdělit kritiky do
dvou velkých táborů; A-teoretiky a B-teoretiky. A-teoretiky a B-teoretiky, které je možné rozdělit
podle toho, zda uznávají existenci objektivní rozdílů mezi minulým, budoucím a přítomným. A-
teoretici budou zastávat kladné stanovisko, B-teoretici negativní postoj. Jednotlivé argumentace
jsou často velmi rozdílné a jejich spektrum značně široké. Za více než sto let od svého uvedení se
McTaggartův paradox dočkal komentářů a poznámek snad ze všech stran.

B-teoretici namítají, že není možné řadu B považovat za ontologicky závislou na A. Jde o
samostatný koncept času, který nebyl McTaggartem nijak zpochybněn. Zastánci této pozice často
argumentují také tím, že výpověď o čase je závislá na jazyku, kterým o něm vypovídáme. Případná
McTaggartova kritika se tak vztahuje k výpovědi o čase, nikoli k času samotnému.

A teoretici souhlasí s tím, že A řada je základním pro koncept času, ale současně tvrdí, že
neobsahuje vnitřní rozpor. Jde o velmi různorodou skupinu názorů, mezi nimiž vybereme jen
některé.

Jednou z možných pozic je například presentismus. Ten tvrdí, že minulost již není a budoucnost
ještě není. Z pohledu subjektu (řada A) existuje vždy jen přítomnost. Tím dochází k triviálnímu
odstranění kontradikce. Tuto pozici zastával například velký středověký myslitel Duns Scotus.

Ukazuje se, že to jak se věci dějí je do velké míry spojeno s tím, co již bylo. Teorie rostoucího
univerza je počítá s existencí minulosti, ale budoucnost neexistuje. Je jen přítomnost a minulost.
Budoucnost nastává jako volba z řady možností. Na něj pak navazuje eternalismus, který rozšiřuje
představu o času jako o určené samostatné a věčné souřadnici časoprostoru. Ačkoliv budoucnost
ještě neznáme, je předem determinovaná minulostí. Dochází tak ke splynutí A a B řady.

Významný argument argument je založen na speciální teorii relativity ve fyzice, která popírá
absolutní současnost. Neexistuje-li absolutní současnost, nemá smysl absolutně rozlišovat
přítomnost nebo minulost. Nemohou tedy existovat žádná objektivní fakta v sérii A a není možné ji
použít pro popis objektivních rysů světa. V teorii relativity je možné, aby existovali dva

35

pozorovatelé, podle nichž dvě události probíhají v opačném pořadí.

Mimo argument z teorie relativity je možné uvést ještě jeden, který souvisí s plynutím času. Je totiž
otázkou, jak rychle čas plyne. Podle B-teoretiků na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď.
Předně rychlost plynutí může záviset na rychlosti objektu, ale také třeba na gravitačním potenciálu
či dalších parametrech. Jako beznadějná se jeví snaha určit rychlost plynutí času v rotačních
relativistických systémech.

Zajímavé je, že sám McTaggart neměl k vědě příliš vřelý vztah. Námitky B-teoretiků, které
vycházejí z poznatků fyziky nebral nijak vážně a ani na ně příliš nereagoval, neboť nepovažoval
fyziku za schopnou k diskusi o čase – kterých chápal jako čistě logicko-filosfický problém – cokoli
relevantního říci. Moderním jazykem bychom snad mohli tvrdit, že podle něj by tím fyzika opustila
svůj metodologický rámec, stejně jako když Stephen Hawking tvrdí, že podle fyziky neexistuje
Bůh. V zásadě v obou případech by šlo o přechod k něčemu, co je možné označit za „novou
astrologii.“84

3.8 Prostor a místo od antiky po klasickou fyziku

Abychom mohli v naší diskusi o pohybu postoupit dále, je nutné se podrobněji podívat na otázku,
co to je prostor, a zda a jak je možné jej vnímat či měřit. Zřejmě fyzikálně nejjednodušší představou
toho co je pohyb je z mechaniky definice, která říká, že se jedná o změnu polohy částice v čase. V
podstatě stejný význam má pak odvozené tvrzení, že pohyb (popsaný určitou rychlostí) je derivací
polohového vektoru podle času. Téma prostoru a času je pro naše zkoumání tedy klíčové.

3.8.1 Antika

Již Démokritos se zabývá tím, co to je či není prostor. Dochází k přesvědčení, že svět je nekonečný
v prostoru i v čase, i když čas nevzniknul.85 Spolu s Leukippem tvrdí, že prvky jsou plnost a
prázdnota. Mluví o nich jako o jsoucnu a nejsoucnu: plnost a pevnost je totiž jsoucnem, zatímco
prázdnota a řídké je nejsoucí. Proto také říkají, že jsoucno není o nic více jsoucí než nejsoucno a že
prázdno není o nic méně jsoucí než těleso. Jsou to však příčiny jsoucen na způsob látky.86 Zároveň o
84
Rozdíl mezi astronomií a astrologií (v původním významu) spočíval především v tom, že astrologie k astronomii
připojila premisu, že pohyb hvězd ovlivňuje lidské životy. Hawking činí totéž.
85
Démokritos z Abdér, Provizorní překlad testimonií DK A
71<http://www.fysis.cz/presokratici/demokritos/68a1cz.rtf>
86
Leukipos A6 <http://www.fysis.cz/presokratici/leukippos/67a.htm>

36

prvních říkají, že u nich můžeme pozorovat tři kategorie: podoba, uspořádání a poloha. Podobou u
atomistů můžeme myslet druh atomu (dnes bychom asi řekli, o jaký se jedná prvek), jeho vztah k
ostatním (moderně by bylo možné mluvit o sloučeninách či vzájemném postavení makroskopických
objekt) a poloha může být vnímána buď jako relativní (vůči druhým prvkům) nebo absolutní.

To, že atomisté připustili existenci prázdna, jim umožnilo připustit existenci pohybu nebo
rozlišitelnost věci – dva objekty od sebe můžeme odlišit jen tehdy, když je mezi nimi určitý prostor.
Thalés zase uvádí, že největší je prostor, neboť obsáhne všechno.87 Naproti tomu Parmenidés
tvrdil, že nejsoucno (tedy nic) není. Nejsoucno není možné ani myslet, neboť by pak již nebylo
nejsoucnem. Můžeme vidět, že diskuse se stáčela okolo pojmu nejsoucno – to Parmenidovo
opravdu nemůže být, avšak proti Leukippovu nemůžeme nic namítat.

Leukipos.88

Do určité míry se proti modelu atomistů vymezil později Aristotelés: „Proto by také Leukippos a
Démokritos říkají, že prvotní tělesa se neustále pohybují v prázdnu a bezmeznu, měli vyložit, jaký je
to pohyb a jaký je jejich přirozený pohyb89... Avšak neříkají proč, ani jaký pohyb, ani jej blíže
neurčují, ani nemluví o jeho příčině.“90 Kritika se zdá být na místě. Ač nelze Aristotelovi upřít, že
do velké míry položil základy mechaniky, představa pohybu částice, na kterou nic nepůsobí, se mu
87
Thalés A1 <http://www.fysis.cz/presokratici/thales/acz.htm>.
88
<http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c8/Leucippe_(portrait).jpg>
89
90

37

v prázdném prostoru se mu zdála nemyslitelná. To souvisí také s antickou představou stoické
dokonalosti – pro filosofa jeho doby byl ideálem dokonalosti nehybný a dokonale neměnný Bůh.

Podle Aristotela Vesmír existuje věčně, nikdy nezanikne. Pro jeho mechaniku je důležitá teorií
přirozeného pohybu, pomocí kterého se vytváří dokonalý vesmírný řád. Každý z pěti živlů, ze
kterých se skládá svět, se odlišuje svou kvalitou, tedy mimo jiné tím, že se přirozeně pohybuje na
určité místo. Části ohně stoupají vzhůru, vzduch směřuje nad zemský povrch a voda a země klesají
dolů. Přirozený pohyb se uskutečňuje bez vnější síly a po dosažení určeného místa ustává.91

„Poněvadž pohybující pohybuje vždy něčím a v něčem a až k něčemu - slovy v něčem míním to, že v
čase, a slovy až k něčemu to, po nějaké kvantitativně určené délce, neboť cokoli uvádí do pohybu,
vždy již zároveň do pohybu uvedlo, takže bude nějaká kvantita dráhy, po které byla věc
pohybována, a v kvantitě času.“92

Pro Aristotela je tedy nepředstavitelné, aby se těleso pohybovalo bez stálého působení určité síly.
Přitom je třeba zdůraznit, že on sám do této síly tření zřejmě nepočítá.93 Prostor pak vnímá jako
přirozené a nutné prostředí, ve kterém se odehrávají nejrůznější děje. Aristoteles si správně všímá
toho, že nemá smysl zkoumat prostor bez pohybu. Místo, tedy část prostoru, není unášeno spolu s
pohybujícím se tělesem, ale je nepohyblivé, dalo by se tedy říci, že je spojeno s jakousi vztažnou
soustavou.94

Velký myslitel starověku si současně uvědomoval problematiku, která souvisela s pojmem
nekonečna. „Protože se totiž v myšlení může stále bez mezery pokračovat, zdá se, že i číslo je
neomezené, i matematické velikosti, i to, co jest vně nebe. Je-li však místo vně neomezené, zdá se, že
jest i neomezené těleso a že je nesčíslně mnoho světů. Neboť proč prázdno má být spíše na jednom
místě než na druhém? A tak je-li na jednom místě masa, zdá se, že jest nutně všude.“95 Nekonečnost
je tak pro něj do určité míry nekorektní ideou, která nutně vede k závěrům, které sám hodnotí jako
nepřijatelné. Aristotelova filosofie stojí a padá na tom, není možné se rozumovou spekulací dostat
do rozporu s pozorovanou skutečností. Východiskem může být opět nauka o potenci a aktu –
nekonečno je pro Aristotela (který uvažoval zcela jistě nekonečné plynutí času) jen potencí, která
nikdy nedojde svého naplnění v aktu.
91
<http://www.phil. (Arist. Fyz. VII 5muni.cz/fil/studenti/aristoteles(janova).html>
92
Aristoteles. Fyzika VII 5
93
Macků, P.: <http://is.muni.cz/th/44134/prif_d_a2/Aristoteles__pohyb_a_gravitace.pdf?lang=en>
94
Macků, P.: Str 10. <http://is.muni.cz/th/44134/prif_d_a2/Aristoteles__pohyb_a_gravitace.pdf?lang=en >
95
Novotný, J.: Prostor a čas.

38

Pro Aristotela je místo jednou z vlastností (kategorií) každého tělesa. Více těles společně pak
vytváří konstrukci prostoru. Prostor je tedy vymezený hmotnými tělesy. Prázdno podle něj tedy
nemůže, absolutním slova smyslu, existovat. Otázka, co se nachází za hranicí vesmíru, se jeví jako
nesmyslná, neboť prostor má smysl právě jen v okolí předmětů. „Jak můžeme chápat prostor?
Nemůže být sám prvkem, ani nemůže být s prvků složený... Neboť má velikost, ale žádnou hmotu...
Není látkou věci, neboť se z něj nic neskládá, ani formou a pojmem, ani cílem, ani zdrojem
pohybu.“96

3.8.2 Středověk a Novověk

Význam Aristotela byl pro evropské myšlenkové prostředí zcela zásadní. Jeho názory přebírá
scholastická filosofie a teologie, nakolik jen zkoumají kosmologické problémy a toto dědictví se
táhne až do vzniku moderní vědy, která je spojená se jmény Galileo a Bacon. Rozdíly mezi
kosmologií Tomáše Akvinského a Aristotela jsou spíše kosmetické. Oba uvažují o tom, že není
možný pohyb bez stálého působení nějaké síly. Tak například Tomáš píše o andělech, kteří otáčejí s
nebeskou sférou.

Představu prostoru a času ale přejímá, i když do ní vnáší jisté teologické úpravy. Tomášův vesmír je
časný – má zřetelně dán začátek i konec, který je spojen s jeho představou Boží. Bůh je ten, kdo
vesmír stvořil, řídí a stále v něm působí. Bůh sám pak stojí mimo čas a prostor, je od věčnosti a
bude navěky. Je nejen prvotní příčinou, ale je to on, kdo vesmír stále udržuje v chodu.

Úvahy o prostoru nemusí být nutně něčím čistě abstraktním, bez praktických dopadů. V sakrální
architektuře můžeme v gotice vidět převládající Aristotelovo pojetí prostoru, který je vytvářen
tělesy. Sochy nejsou duté a řada ornamentů i plastik je umístěna i na takových místech, která jsou
zrakově nedostupná, neboť pomocí nich je definován celý sakrální prostor. Oproti tomu v období
baroka, kdy toto pojetí ustupuje do pozadí, je hlavní důraz kladen na to, co vidíme, proto jsou již
sochy duté (to umožňuje, aby byly větší, hezčí i levnější) a veškerá výzdoba je koncipována tak,
aby mohla být člověkem spatřena.97

96
Aristoteles. Fyzika IV, 1, 209a.
97

39

Vybrané kapitoly z fyziky a filosofie přírody

Vybrané kapitoly z fyziky a filosofie přírody

Recommended

Recommended

More Related Content

Viewers also liked

Viewers also liked (9)

Similar to Vybrané kapitoly z fyziky a filosofie přírody

Similar to Vybrané kapitoly z fyziky a filosofie přírody (20)

More from Michal Černý

More from Michal Černý (20)

Vybrané kapitoly z fyziky a filosofie přírody