1. Jindřiška
Rypalová
E V O L U C E
obrazové úvahy nad otázkou
„Co by se stalo, kdyby...?”
a technologický postup
jedné z nich
2.
3. E V O L U C E
obrazové úvahy nad otázkou
„Co by se stalo, kdyby...?”
a technologický postup jedné z nich
Vypracovala:
Jindřiška Rypalová
Vedoucí diplomové práce:
Doc. PaedDr. Jiří Eliška
Masarykova univerzita v Brně
Pedagogická fakulta, katedra výtvarné výchovy
BRNO 2000
Diplomová práce
4. Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen literaturu uve-
denou v seznamu literatury, který je v práci uveden.
Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedago-
gické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.
Jindřiška Rypalová
7. 7
ÚVOD
Mám ráda sci-fi. Neznámé prostory, dimenze, neznámá bu-
doucnost. Mám ráda příběhy založené na skutečném vědeckém
základu, příběhy, kterým se dá uvěřit.
Součástí bývají často tvorové různého stupně inteligence
a vzhledu (Frankenstein, Ostrov doktora Moreau, Planeta opic,
Vetřelec, Propast...). Veškerý tento fantazijní svět vychází z evo-
luce, z našeho postupného vývoje a našeho stupně pokročilosti.
Dr. Frankenstein a Dr. Moreau vychází z poznatků, které získali
na základě postupného vývoje lidstva. Planeta opic je zcela vý-
sledkem boje o přežití. Vetřelec a tvorové z filmu Propast jsou také
výsledkem evoluce, ikdyž ne z naší planety. Evoluce se týká všech
živých organismů a myslím si, že se neomezuje jenom na Zemi.
Rozhodla jsem se, že si také vytvořím svoje tvory. Daly by se asi
přirovnat ke tvorům doktora Moreau, ale netvrdím, že jsou stejní.
Nechci konkretizovat způsob, jakým se jim asi dostalo jejich vi-
záže, jestli chirurgickým zákrokem nebo pomocí makromoloku-
lární biologie, nebo zásahem vnějších vlivů a snahou přežít. Evo-
luce je široký pojem a myslím si, že pro výtvarníka není nutné
držet se nějaké její konkrétní oblasti. Obrazy jsem pojala jako
sci-fi akty.
Moje diplomová práce se skládá ze dvou částí: z praktické a te-
oretické. V praktické jsem zvolila techniku počitačové grafiky pro
tento účel ideální a mimochodem je tato technika také známkou
naší vyspělosti a postupného vývoje.
Teoretickou část jsem rozdělila do dalších dvou částí. První
část se skládá z drobných úvah a poznatků na téma evoluce
a druhá část je technologický postup jednoho z obrazů. Tento po-
stup je popsán chronologicky krok za krokem. Chtěla jsem vytvo-
řit jakousi pomůcku k učení se grafickému programu Adobe
Photoshop. Na současném trhu s počítačovou literaturou jsou
pouze obsáhlé manuály, podle kterých se učí velmi těžce. Ze své
vlastní zkušenosti vím, že nejlépe se učí na konkrétních příkla-
dech. Člověk tak přichází na problémy, které okamžitě řeší. Moje
8. 8
diplomová práce by měla poskytnou představu o způsobu řešení.
Je určena především pro začátečníky, pokročilí už většinou mají
svoje zažité postupy a způsob práce. Kvůli začátečníkům jsem se
také snažila používat co nejméně odborných výrazů, aby byli
schopni rychleji se zorientovat.
Formát této brožury je také účelový. Je to formát, který se vejde
do krabice od zakoupené aplikace a může tak být neustále v blíz-
kosti odborného manuálu daného programu.
Jestli se mi podařil záměr, udělat tuto publikaci jako praktic-
kou pomůcku, nechť laskavě čtenář posoudí sám.
9. 11
EVOLUCE
– (z lat. evolutio - rozvíjení, rozvinutí) vývoj
v nejširším smyslu. Uskutečňuje se postupnými kva-
litativními i kvantitativními změnami na rozdíl od
revoluce, která přináší náhlý vznik nové kvality.
Evoluční vývoj v přírodě probíhá od jednoduchých
forem k formám složitým, od primitivních k doko-
nalejším a specializovanějším. V evolučním procesu
jsou významné vnitřní faktory i vnější podmínky
(prostředí a jeho změny). Evoluce a revoluce jsou
podle teorie dialektického materialismu dva procesy
vývoje, navzájem spjaté a podmíněné.
(Encyklopédia Zeme)
EVOLUCE – BOHATÝ ZDROJ INSPIRACE
Metafyzické představy o neměnnosti druhů a biblický výklad
stvoření v devatenáctém století smrtelně zasáhla evoluční teorie, se
kterou přišel v roce 1859 Charles Darwin ve svém díle On the Origin
of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of Fa-
voured Races in the Struggle for Life (O vzniku druhů přírodním vý-
běrem neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život). Tato
teorie, stejně jako většina revolučních teorií a děl, to neměla zpo-
čátku jednoduché. Potýkala se s posměchem, napadáním, odporem
a pronásledováním. Ale i po 140 letech nejnovější výsledky biolo-
gických věd dokazují správnost Darwinova tvrzení. Avšak Darwin
evoluci neobjevil. Princip evoluce je o tisíc let starší. Již starořecký
filozof Anaximandros učil, že předkové suchozemských živočichů
byli pokryti šupinami a ostny. Vývoj živé přírody je podle Anaxi-
mandra jen částí nekonečné přeměny “apeironu” – hmoty, z níž se
skládá veškeré bytí. Empedokles byl 450 let př. n. l. přesvědčen, že
srst zvířat, peří ptáků a šupiny ryb mají stejný původ.
10. 12
Darwinova velikost spočívá v něčem jiném. Poskytl materia-
listické objasnění organické účelnosti. Nedivme se obrovské vlně
odporu, vždyť dosud se pěknou řádku let účelnost vysvětlovala
teleologicky: všechny druhy živočichů a rostlin byly stvořeny bo-
hem v průběhu prvního týdne existence světa. A stvořitel přiro-
zeně vybavil všechny živé tvory takovými orgány, které zabezpe-
čují jejich existenci. Bystré smysly a rychlé nohy napomáhají
jelenovi zachránit se před tygrem, trháky a drápy zase jemu
umožňují ulovit a usmrtit kořist, drápky a přísavky parazita do-
volují jeho existenci v srsti tygra. (1, s. 27) Podle Darwina je zá-
kladním hybným faktorem evoluce přírodní výběr. Síla dědičnosti
přenášející tvary předků z pokolení na pokolení je velká, ale ni-
koliv bez hranic. Výběr vytváří přizpůsobení, avšak nikoliv bez-
prostředně, nýbrž prostřednictvím ničení nepřizpůsobených je-
dinců. (1, s. 33)
Toto tvrzení prošlo mnoha testy, probíhaly diskuze, pokusy a
pozorování, byli odpůrci i zastánci. Další poznatky tuto teorii pro-
věřily a ještě posílily.
Poté, co teorie přírodního výběru dobyla vědecký svět, vydal
Darwin knihu O původu člověka a pohlavní výběr (1871). Byl to
základní souhrn všech do té doby dostupných poznatků o po-
stavení člověka v přírodě.
V současnosti je i nadále darwinismus jádrem materialistické
teorie evoluce, k němuž se přidali další nové obory moderní bio-
logie jako je molekulární biologie, genetika, informační genetika,
genetické inženýrství, teorie vzniku života, kybernetika atd.
Vždycky mě zajímaly ne plně probádané sféry. Vesmír, pří-
roda, člověk - fascinující. Dokázali jsme toho hodně, ale nevíme
nic. Známe jen malinké zlomky toho všeho. Budeme vůbec ně-
kdy vědět všechno? Je až děsivé, když si uvědomíme, že nezna-
lost je nekonečná. Jako vesmír. Nemůžeme vyhrát, nevědomost
zabíjí. Na druhou stranu, mě utěšuje, že nikdo takový ani existo-
vat nemůže.
Každý nový objev ve mně podnítí novou fantazijní explozi.
Genetika, genetické inženýrství. Vždycky mě fascinovali. Po-
11. 13
stavme si člověka. Po té, co jsme si naklonovali ovečku Dolly,
rozluštili genetický kód se to zdá hračkou. Brání nám v tom jen
morálka. Co je to? H. G. Wells ve své knize Ostrov doktora Mo-
reaua říká, že je to umělá modifikace nebo úchylka instinktu: bo-
jovnost se dá změnit v statečnou obětavost, potlačená sexualita
v náboženské cítění. Doktor Moreau si své lidi tvořil. Musel se
proto s nimi také skrývat na ostrově. Snaží se na základě lékař-
ských poznatků stvořit dokonalého tvora. Transplantoval jednu
část zvířete na jiné místo, nebo na jiného jedince, usměrnil jejich
chemické reakce a metody růstu, modifikoval spojení jejich kon-
četin a tím proměnil jejich podstatu. Bere z každého to nejlepší a
chce to spojit v jeden dokonalý celek.
Myslím, že morálku vidíme jenom tam, kde chceme. Je toto mo-
rální? Co transplantace srdce? Rozřeže se jedno tělo a kus z něho
se dá do druhého. Také se tvoří nový člověk, psychika se po zá-
kroku často mění, čí je? Je obměněná, nová nebo cizí? Líbil se mi
český film Dvojrole s Terezou Brodskou v hlavní roli. Zde došlo
transplantací mozku k sloučení dvou naprosto rozdílných osob.
V této době ve světě již probíhá na několika místech gene-
tická léčba. Špatné geny1 zapříčiňující nějakou nemoc se nahra-
zují jinými geny, které jsou schopny této nemoci zamezit. Nevy-
užívají se pouze lidské geny, ale i zvířecí. Laikovi by se to mohlo
zdát až zvrhlé, ale náš genetický systém je společný všemu ži-
vému této planety. A je ve svém jádru digitální. Geny fungují jako
čistá informace – informace, která může být zakódována, zazna-
menána a dekódována bez jakékoli degradace nebo změny
smyslu. Čistá informace může být okopírována, a pokud půjde
o digitální informaci, věrnost reprodukce bude obrovská. My, což
znamená všechny žijící organismy, jsme stroje na přežívání, na-
programované k šíření digitální databáze, která sama je nám
k tomu programem. (3, s. 32)
Tělo je celá sbírka přesně tvarovaných orgánů, jako jsou játra,
ledviny a kosti. Každý orgán je složitá budova vymodelovaná
z příslušných tkání, jejichž stavebními cihlami jsou buňky2,
z nichž každá obsahuje kompletní sadu genů.
1gen – jednotka dědičnosti,
část DNA – je to sekvence
nukleotidů (což jsou stavební
jednotky nukleových kyselin)
v DNA nebo RNA, která nese
informaci pro určitou
biologickou funkci z jedné
generace na další. (2, s. 437)
2buňka – základní stavební
jednotka každého živého
organismu – jeho nejmenší
část, která je schopna
fungovat samostatně. (2, s. 434)
12. 14
Všechny rozdílné typy buněk obsahují genetickou výbavu po-
třebnou k vytvoření jakéhokoli typu buňky. Zapojí se však pouze
geny příslušející k dané tkáni. Buňky jsou naprogramovány svými
zapnutými geny tak, aby se chovaly, jako kdyby věděly, kde se
nacházejí ve vztahu k sousedním buňkám, což jim umožňuje for-
movat své tkáně. (3, s. 34)
Je to vzrušující a absolutně to popouští uzdu naší fantazii.
A tak se nemůžeme divit, že toto vzrušení z nově otevřených
dveří provází lidstvo odjakživa. Naše fantazijní myšlenkové po-
chody se linou různými směry, často zachází za hranice našeho
chápání, najednou jakoby odněkud jinud, z jiného světa, z jiné
dimenze. Základem veškerého tohoto fantazijního běsnění je
otázka: Co by se stalo, kdyby...? Tato otázka je spjata s každým
objevem. Tvůrčí lidé si ji kladou denně. Stačí špetka fantazie
a špetka tvořivosti a na vynález nebo objev je zaděláno. Ovšem
někdy zůstává jen u té fantazie. Nebo se alespoň zpočátku zdá,
zůstáva fikce, vědeckofantastická fikce. Tyto fikce jsou často zá-
kladem pro praktické vědecké bádání, ze kterého plynou vý-
sledky. Vzpomeňme si na Julese Verna a jeho vynález zkázy, po-
norku a další. Jak už jsem řekla, fantazie podněcuje bádání
a výsledky tohoto bádání podněcuje další fantazii. Je to koloběh.
Fantazie nás provází od doby, kdy jsme začali myslet. Proto
se nemusím ohlížet na morálku a můžu si ve fantazii vytvářet
tvory, jaké se mi zlíbí. Ale i tady se často setkávám s nepocho-
pením. Jsou lidé, kteří mé obrazy považují za děsivé. Nechápu
proč. Jsou možná odlišné, každopádně zajímavé. Lidé mají rádi
stereotypy, zažité normy, klid. Nemají rádi, když je z toho někdo
vytrhne, ukáže jim něco, co nepatří do jejich obvyklého rozmezí
vnímání, je to divné, ale jako by neměli rádi vzrušení. Vždycky
mám pocit, že tito lidé nemají fantazii, zapomněli na pohádky.
Vždyť pohádky Boženy Němcové jsou tak krásné a přece tak
drsné. Lidé jsou příliš ovlivňováni médii, současnými trendy, mó-
dou. Je zajímavé, že to co se zdálo být hezké minulou sezónu, už
tuto sezónu hezké není. Jak je to možné? Ale lidé nad tím ne-
přemýšlí, prostě to pro ně tak je, někdo jim to řekl a hotovo.
13. 15
Lidé se bojí fantastů, odmítají si připustit, že je čeká budouc-
nost, která je dost nejasná. A fantastové jim předkládají takové
vize, které lidé označují až za choromyslné. Nejraději by je zavřeli
do ústavu. Nekamenujte proroky.
Odlišnosti bylo vždycky snazší někam “uklidit”, než je poznat
a pochopit. Za to může společnost a její výchova. V historii se
staří, nemocní, postižení odstraňovali ze společnosti, usmrcovali
se. Později se odstraňovali z očí společnosti „pouze” uzavíráním
do ústavů. Dnešní společnost už snad začíná chápat, že většina
postižených je schopna žít mezi námi rovnocenným plnohodnot-
ným životem, že není důvod zavírat je jen proto, že vypadají tro-
chu jinak. Nebo proč je vlastně zavírali? Báli se jich? Kdo je po-
stižený je zlý nebo nebezpečný? Nebo se báli, že je to nakažlivé?
Nebo snad nechtěli, aby jejich „normální” děti viděli tu hrůzu? Ale
hrůza je jenom nevědomost a neznalost, to že nejsme zvyklí na
tento pohled. Oni tu běžně existují, tak proč jim neumožnit mezi
námi běžně žít, jak technicky, tak morálně. Přiznejme si, kdo
z nás není alespoň trochu postižený, ikdyž to není na první po-
hled vidět. Začínají se stírat rozdíly. Kdo je tu normální a kdo jiný?
„Jsme vděční našim stvořitelům,
kteří v času Velkého třesku
instinktivně padli k zemi
a jako dobří občané
počítali do patnácti,
přesně podle švýcarských
atomových směrnic.
Jinak bychom tu vůbec nebyli.
My, atomové děti,
nechceme moralizovat
ani nikomu nic vyčítat;
chceme jen,
abyste si na nás zvykli
a začali nás milovat.
14. 16
Nemůžeme vám však nabídnout
žádné záruky,
protože jakmile získáme
převahu,
budete považováni za
abnormální
a tím byste snadno
mohli trpět.
(Manifest atomových dětí 1963, H. R. Giger)
Jsme každý jiný. Zvykejme si na sebe. Evoluce stále probíhá,
neskončila jejím objevením nebo tím, že jste se o ní právě dově-
děli. Vývoj jde stále kupředu. Nedávno jeden vědec prohlásil, že
evoluce pro lidstvo skončila, protože už po ni neplatí tři základní
podmínky k vytváření nových druhů. Myslím si, že se bude ještě
divit. Celou zeměkouli jsme už sice zaplnili, páříme se jeden
s druhým v zajímavých kombinacích, ale myslím, že hranicemi
naší zeměkoule to nekončí. Momentálně sice může lidská evo-
luce mírně stagnovat, ale nepotrvá to dlouho a začneme se stě-
hovat na další planety a dlouhodobá geografická separace, která
rozděluje druhy, může být zase na světě. Pravda, na zeměkouli
už pro nás vzdálenost není překážkou. Ikdyby jsme si měli ob-
jednat sperma až z druhého konce světa. Docela zajímavá před-
stava: Donáška spermatu až do domu. Představte si chlapíka, co
objíždí s mrazicím vozem dům od domu a na každé pavlači po-
křikuje: „Sperma, sperma z Grónska! Čerstvé sperma!” nebo si ho
můžeme objednat po internetu, to je samozřejmě mnohem vý-
hodnější, protože počítač by nám mohl po zadání určitých dat
ukázat i předpokládaný výsledek. Mohli bychom si tak v klidu
domova, stejně jako pizzu, vybrat potomka. Posléze by nám při-
šlo sperma diskrétně poštou i s aplikátorem.
Literatura:
1. Mednikov, B. M.: Darwinismus ve 20. století, Panorama, Praha, 1980, 368 s.
2. Coveney, P., Highfield, R.: Šíp času, OLDAG, Ostrava, 1995, 480 s.
3. Dawkins, Richard: Řeka z ráje, Archa, Bratislava, 1996, 164 s.
15. 19
EVOLUCE – iluze nebo realita?
Tato druhá část mé teoretické diplomové práce by měla být
podrobným popisem vzniku praktické části, konkrétně jednoho
z obrazů. Když se na těch pět obrazů podíváme (viz. příloha),
jsou to vpodstatě akty, akty neznámých tvorů. Vyvstává otázka,
kde jsem se s těmito tvory seznámila nebo je odchytila a odfo-
tila. Jsou inteligentní jako lidé, nebo jsou to divoká zvířata? Mo-
hla bych si klidně vymýšlet neskutečné historky o tom, kde a jak
tito tvorové žijí a za jakých hororových podmínek se mi je po-
dařilo vyfotit. Ale nebudu, nemám na to tu správnou literární vý-
bavu. To přenechám jiným. Nechávám pozorovateli volné pole
k vlastním úvahám. Chtěla bych, aby mé obrazy samy vyprávěly
a podněcovaly k dalším nekonečným fantazijním představám,
aby do sebe diváka vtáhly natolik, že by zapomněl na skutečný,
někdy ne příliš vlídný, okolní svět.
Musím přiznat, že mě se to stává velmi často. Konstruuji si
v mysli svůj nový vlastní svět a žiju si v něm. Někdy je pro mne
obtížné vrátit se do reality. Moje tělo se prochází po zemi, ale
mysl je někde jinde. Jak se říká, mám hlavu v oblacích, jsem sní-
lek. Mám ráda snění, je to můj život. Problém je jen v tom, že se
občas proberu uprostřed křižovatky, kam jsem prve vstoupila
bez toho, aniž bych se před tím zastavila a rozhlédla, jestli něco
nejede.
Ale vraťme se k realitě. Takže široká čtenářská veřejnosti
(ikdyž vzhledem ke druhu tohoto čtiva asi nebudeš až tak ši-
roká), veřejně tu přiznávám, že jsou to fotomontáže a použila
jsem k jejich zhotovení tyto stroje a zařízení: fotoaparát CANON
EOS 500 s objektivem 28–80 mm, scaner Scitex SmART 320, po-
čítač Apple Power Macintosh G3, plotr MIMAKI JV 1300.
Nejlepším vypravěčem je ten, kterému posluchač alespoň na
chvíli uvěří. A já můžu jen doufat, že se mi to v mých obrazech
podařilo.
16. 20
TVOR 2 – SKOK DO PROBLÉMU
Každý má svůj způsob práce. Někdo má jasnou představu
konkrétního výsledku a za ní si jde. Udělá si skicu a krok od
kroku ji realizuje.
Já neskicuji. Nebo málokdy a jak při které práci. V tomto pří-
padě však vůbec. Mám počáteční ideu, která se dá naplnit různými
způsoby, což slibuje různé výsledky. A právě to mě na tom baví.
Ten strastiplný proces od prvotní myšlenky po finální výrobek.
Sama jsem celou dobu zvědavá, jak to dopadne. Sama sebe napí-
nám a když se to povede, tak cítím velké uspokojení a blaženost.
Někdo by si při pohledu na konkrétní výsledek mohl říct,
proč mi to tak dlouho trvalo, ale já nejsem sprinter. Právě v tom
hledání, shromažďování a srovnávání nacházím ten správný po-
žitek. Je to pídění se k vrcholu. V případě nového tématu je pro
mne tohle natahování nezbytné. Chce to také nějaký čas na ule-
žení. Ale nemyslete si, na základě tohoto pátrání se dostavují
další nápady, které nezůstanou bez odezvy. Vzniknou z nich
další práce, jejichž realizace se už dá sprinterovi připsat, ale ne-
musí to nutně znamenat, že by byly uspěchané.
Shromažďování obrazového materiálu
Cesta k cíli je často složitá, namáhavá a zdlouhavá. S hrubou
vidinou výsledku začínám shromažďovat fotky, materiál, který
mě fascinuje a inspiruje. V průběhu hledání vhodných objektů
a jejich focení, shromažďování již hotových snímků od jiných
vstřícných fotografů a nejen jich, ale také od lékařů, kteří mi dali
k dispozici pokažené rentgenové snímky, CT snímky, ultrazvu-
kové snímky apod., hledám tu správnou cestu, způsob jakým
ztvárním zvolené téma. Množství sebraného materiálu samo vy-
bízí k “romantickým kolážím” jak nazývám plynulé prolínání
jedné fotografie v druhou do nekonkrétního spojení, které může
vést až k dekorativnosti, kde podbízivou líbivost většinou tlumím
vhodně volenými snímky. Nakonec se v záplavě obrazových
vjemů rozhoduji narozdíl od své minulé práce* pro jednoduchou
* EVOLUCEϮ – ultrazvukové
snímky nenarozených dětí
smontované s různými
rendgenovými snímky
a fotografiemi techniky
a technického prostředí
(9 fotografií 30x35 cm)
17. 21
(ideově ne tak technicky, protože o co má být fotomontáž jed-
nodušší o to je technicky náročnější), čistou fotomontáž.
Všechny ty lékařské snímky jsou velké pokušení, ale tentokrát je
odkládám.
Abych s fotografiemi mohla pracovat v počítači, musím je nej-
dříve převést do digitální podoby. To udělám pomocí skeneru1.
Tento krok bych v současnosti mohla vynechat, kdybych k poři-
zování snímků použila digitální fotoaparát, ale zatím ještě nejsou
tak vyspělé, abych s ním pořídila tak velký snímek v exteriéru
v takové kvalitě, jakou na tyto obrazy potřebuji. Nejvyspělejší di-
gitální kamery, které jsou dnes na trhu, jsou v profesionální třídě,
jsou pouze studiové a jejich cena se pohybuje ve statisících ko-
runách. Vývoj jde rychle kupředu, takže než dopíšu tento text, tak
pravda už může být někde jinde.
Počítačových grafických obrázků máme vpodstatě dva druhy:
vektorové a rastrové. Vektorový popis naprosto popisuje prvky
typu čára, kružnice, písmeno atd; hodí se proto do CAD pro-
gramů a těch DTP programů, které se zabývají kreslením (Corel
Draw, Adobe Illustrator).
Rastrový (bitmapový) popis obrázku je charakterizován po-
pisem každého jednotlivého bodu (pixelu). Rastrový obrázek je
proto zjednodušeně řečeno v počítačovém souboru charakterizo-
ván tabulkou s x sloupci a y řádky, přičemž každé políčko ta-
bulky obsahuje informaci o své barvě. V praxi se pak používají
různé druhy komprese tabulky. Existuje mnoho způsobů uspořá-
dání, popisu a řazení těchto tabulek, ale tento princip obecně
platí u všech rastrových souborů. Nejčastější způsob získávání bi-
tových map je jejich nascanováním z fotografie nebo diapozi-
tivu; bitovou mapu lze také vytvořit v kreslicích nebo rendrova-
cích2 programech. (3, s. 52)
Skenování
Ke skenování jsem musela použít dostatečně výkonný ske-
ner, který byl schopen skenovat negativní kinofilm a umožnil
mi jeho kvalitní velké zvětšení. Je dobré dopředu vědět, jak
2Renderování - angl.
rendering. Komplexní postup
zpracování obrázku (obvykle
třírozněrné scény v CAD či
animaci, ale mnohé z postupů
rendrování se používají
i v běžné publikační grafice).
Smyslem rendrování je dát
obrázku co nejpřesvědčivější
vzhled, ev. provést jeho
finální, časově náročné a plně
automatizovatelné úpravy.
Rendrování obvykle zahrnuje
tyto dílčí postupy: stínování
(na základě zvoleného
osvětlení), přiložení
a dopočtení textur, odstranění
neviditelných částí a hran.
(7, s. 46)
1Periferní zařízení počítače,
které převádí obrazovou
předlohu na grafický soubor.
U všech typů skenerů je
skenovaný obraz buď
prosvětlován (skenování
průsvitem), nebo osvětlován
(skenování odrazem). Prošlé
nebo odražené světlo se dále
zpracovává optickým
systémem skeneru. Ten se
skládá z čoček, barevných
filtrů a čidel (těmi mohou být
CCD čipy nebo fotonásobiče,
tedy něco, co převede optický
signál na elektrický). Barevné
filtry slouží k separaci barev
v systému RGB. (7, s. 46)
18. 22
velký bude výsledný obrázek. Skenovací program buď sám na-
bídne možnost zadat přesný rozměr při požadovaném rozli-
šení, a pokud ne, lze potřebné rozlišení snadno dopočíst troj-
členkou z originální a požadované finální délky strany
obrázku. Pokud bychom chtěli velikost zvětšit až ve Photos-
hopu nebo v jiném programu, už by se tím kvalita obrázku sni-
žovala.
Dále je dobré skenovat obrázky už v barevném režimu, se kte-
rým budeme pracovat. Musíme si rozmyslet, jestli chceme černo-
bílou fotografii nebo barevnou. Černobílý digitální obraz má
menší objem dat, takže skenovat si ho nejdřív barevně a potom
si ho až následně převádět do stupní šedi je zbytečně zdlouhavé.
Pročekáte tak mnohem víc času nejen při skenování samotném,
ale i při otevírání souboru a při jeho další manipulaci.
Černobílou fotografii můžeme skenovat ve stupních šedi, kte-
rých je 256, nebo rovnou jako “pérovku”, která má jen dva
stupně. V barevných režimech se dá dnes skenovat ve dvou.
Dříve uměly skenery skenovat jen v režimu RGB (red – červená,
green – zelená, blue – modrá) a do režimu CMYK (cyan – azu-
rová, magenta – purpurová, yellow – žlutá a black – černá) se ob-
rázky musely převádět až ve Photoshopu, což s sebou nese ur-
čité barevné zkreslení.
Velkou část viditelného barevného spektra lze reprezentovat
směsí červeného, zeleného a modrého (RGB) barevného světla
v různých poměrech a intenzitách. Když se tyto barvy překrý-
vají, vytvářejí azurovou, purpurovou a žlutou. Sečtením všech
barev vznikne bílá – to znamená, že veškeré světlo se odráží
zpět do oka. Tyto barvy se používají při osvětlování, pro video
a u monitorů.
Zatímco v modelu RGB se používají pro vytváření barev
zdroje světla, je model CMYK založen na absorbčních vlastnos-
tech tiskových barev vytištěných na papíře. Při dopadu bílého
světla na průsvitné tiskové barvy se část spektra pohltí. Barva,
která se nepohltí, se odráží zpět do oka.
19. 23
Teoreticky by mělo složením čistých azurových (C – cyan),
purpurových (M – magenta) a žlutých (Y – yellow) pigmentů do-
jít k pohlcení všech barev a měla by vzniknout černá. Protože
každá tisková barva obsahuje nečistoty, vytvářejí tyto tři barvy ve
skutečnosti špinavě hnědou a aby vznikla skutečná černá, musí
se kombinovat s černou tiskařskou barvou (K – black).
Aby byl sken kvalitní a dalo se s ním pracovat, musí obsaho-
vat dostatečný počet pixlů ve všech úrovních, od stínů až po
světla. Může se stát, že předloha má příliš velkou gradaci nebo je
naopak “plochá”. V takovém případě přijde ke slovu šikovné na-
stavení hodnoty bílého a černého bodu. Bílý bod skeneru říká,
od které úrovně má vše považovat za “bílou” (tedy nejvyšší úro-
veň), černý bod říká, do které úrovně se vše považuje za “čer-
nou”. Mezi tyto dvě úrovně pak skener rozprostře svůj snímací
rozsah. (1, s. 36) Při skenování dále dbám na to, aby byly všechny
snímky naskenovány stejně, stejný šum, kontrast, světlost, ostrost.
To mi umožňuje přirozenější splynutí snímků dohromady a věr-
nost iluze. Proto je také skenuji černobíle a až konečnou montáž
obarvím dle libosti. Nakonec ukládáme snímky ve formátu pro-
gramu, ve kterém budeme fotomontáž realizovat.
V mém případě tím programem byl Adobe
Photoshop 5.0.2 CZ, takže jsem si všechny snímky
uložila do formátu Photoshop, ve kterém můžu po-
sléze nechat uloženou i rozpracovanou fotomontáž.
Je to jediný formát, který nám umožní uložit soubor
Adobe Photoshopu s rozloženými vrstvami.
Vrstvy
Složité fotomontáže můžeme ve Photoshopu dě-
lat díky tomu, že nám umožňuje pracovat ve vrst-
vách (obrázek 1). Každá jednotlivá část fotografie
může být v jiné vrstvě. Gumou se můžeme z jedné
vrstvy progumovávat do druhé. V další vrstvě se
může kreslit, malovat. Vrstvy mohou být slučovány, Obrázek 1
20. 24
převraceny, kopírovány, zarovnávány, rozmísťovány a vzájemně
ořezávány. U každé vrstvy kromě pozadí lze nastavit průhlednost,
a způsob (jako u kreslicích nástrojů) zobrazení. Můžeme vypnout
zobrazení vrstvy, můžeme také “svázat” několik vrstev dohro-
mady a upravovat je zároveň. U vrstev je také podpora metody
přetažení (drag and drop) pro snadné kombinování výběrů z růz-
ných souborů nebo vrstev.
Od verze 4.0 se ve Photoshopu objevuje také nový typ vrstvy,
zvaný vrstva úprav. Vrstvy úprav nám v určitých částech obrazu
umožňují použít efekty tónových a barevných korekcí, jako jsou
například úpravy jasu a křivek, aniž by se obraz trvale změnil.
Můžeme vyzkoušet různé efekty a pak je zrušit tím, že vrstvu
úprav skryjeme nebo vymažeme.
Ve verzi 5.0 se objevuje další nový typ vrstvy, a to vrstva tex-
tová. Umožňuje nám zpětně dál editovat již napsaný text. Je to
něco, na co většina uživatelů Photoshopu dlouho čekala. Na text
můžeme aplikovat různé efekty (jako stín, barvu, otisk) a text stále
zůstává textem. Přepíšeme-li písmeno, aplikuje se na něj automa-
ticky efekt jako na všechny ostatní znaky. U písma můžeme měnit
velikost, barvu, prostrkání, proklad, posun účaří a zarovnání. Písmo
nelze zužovat přímo v dialogovém okně text, ale můžeme jej de-
formovat pomocí běžných nástrojů Photoshopu (například funkce
transformovat). Editovatelnost textu se tím neztratí. (4, s. 54) V mé
diplomové práci ovšem s textem nepracuji ani s funkcí efekty,
které ve vrstvách také najdeme. Díky nim můžete každé vrstvě při-
dat stín, vnitřní stín, záři, vnitřní záři, úkos a reliéf.
V konečné fázi montáže, kdy už výsledek nechceme nijak mě-
nit, vrstvy sloučíme. Teprve potom můžeme dokument uložit do
jiného formátu než je Photoshop.
Retušování snímků
Ikdyž před scanováním pořádně očistíme skener i skenovaný
materiál, vždycky nám unikne alespoň jedno zrnko prachu, které
je pak na fotografii vidět. Fotografie může mít ale i jiné nedo-
statky, které je třeba odstranit. Takže nás čeká retušování.
21. 25
Adobe Photoshop má spoustu nástrojů. Pro retušování je nej-
účinnější klonovací razítko. Razítko má stejně jako některé další
nástroje volitelnou stopu. Stopa může mít nejrůznější tvary, ale
pro retušování se nám bude nejlépe hodit stopa oválná. U ní si
můžeme nastavit průměr (1–999 b), tvrdost (0–100 %), mezery
mezi jednotlivými stopami (1–999 %)3, zaoblení a úhel sklonu
oválu. Kromě stopy máme ještě další volby razítka, můžeme si
navolit také procento krytí stopy (1–100 %) a způsob krytí (ob-
rázek 2). Před započetím retušování si zvolíme jednu z již při-
pravených stop nebo si vytvoříme novou a nastavíme si všechno
potřebné. Klonovací razítko funguje tímto způsobem: najedeme
si razítkem na místo odkud chceme klonovat, přidržíme klávesu
Alt a klikneme myší. Poté odjedeme myší tam, kam chceme klo-
novat, klikneme a táhneme. Klonovat se dá v jedné vrstvě, mezi
vrstvami i mezi dokumenty.
3 25% mezery mezi stopami
už nám dávají souvislou
nepřerušovanou linii
Obrázek 2
22. 26
V této verzi Photos-
hopu si můžeme dovolit
vyzkoušet si zvolenou
stopu několika tahy, jestli
nám vyhovuje a pokud
ne, tak tyto kroky znovu
odstranit pomocí funkce historie (obrá-
zek 3), jejíž paletku najdeme na horní liště
pod slovem okna. Historie zaznamenává
jednotlivé kroky jdoucí po sobě. Můžete si
nadefinovat, kolik zpětných kroků chcete,
lépe řečeno, na kolik váš počítač stačí. Vy-
tvořením snímku si můžete některý krok
uchovat i déle, než je počet vámi nadefi-
novaných kroků zpět. Vrátíte-li se k před-
chozímu kroku, můžete nepotřebné kroky
odtažením na koš vymazat. (4. s. 54) V dří-
vějších verzích Photoshopu tato funkce ne-
byla a tak jsem se musela pořádně roz-
mýšlet, co chci udělat, nebo řešit přehmaty jinými fintami. Tak jako
ve většině jiných programů i zde byla pouze funkce krok zpět
(Command + Z)4 a víc než jeden krok se nedal navolit. Musím ale
přiznat, že i ten jeden krok zpět mi při kreslení na papíře chybí.
Pokud je na obrázku prachu moc, je zde filtr
prach a škrábance (obrázek 4). Najdeme ho
na horní liště pod názvem filtr → šum. Můžeme
si zde zadat, jak velký nebo spíš malý prach
chceme odstranit. Pracujeme s ním však opatrně, protože se nám
s prachem ztratí i všechno, co se mu podobá, tzn. potřebné
drobné detaily a vykreslení.
Cesty
Rozhodla jsem se své tvory umístit na čistou bílou plochu, která
nám umožní více se soustředit na tvory samotné a nerozptyluje nás
pozadí. Proto musím jednotlivé modely a jejich části vyříznout
Obrázek 3
Obrázek 4
4Většina zkratek v Adobe
Photoshopu pro Macintosh
platí i ve verzi pro Windows,
jen místo klávesy Command
se používá Ctrl.
23. 27
z původního prostředí,
ve kterém byly foceni.
Díky tomu, že mi pro-
gram tohle umožňuje,
nemusím mít při fo-
cení velké nároky na
pozadí. Jen se sna-
žím, aby nebylo příliš
členité.
Na jednotlivých
fotografiích si vytvo-
řím cesty (obrá-
zek 5) kolem kaž-
dého objektu a jeho
částí, které budu chtít
následně vyříznout.
K tomu použiju nástroj pero. Umožňuje
kreslit rovné čáry a plynule zaoblené cesty s velkou přesností.
Pero rýsuje křivky pomocí kotevních bodů, které “ukotvují” ce-
stu na místě. Na zakřivených segmentech jsou u každého vybra-
ného kotevního bodu zobra-
zeny jedna nebo dvě směrové
úsečky, zakončené směro-
vými body. Poloha každé
směrové úsečky a bodu určuje
velikost a tvar zakřiveného
segmentu. Přemísťováním
těchto prvků se mění tvar ob-
louků v křivce.
Cesta může být buď otevřená nebo uzavřená. Uzavřená cesta
je taková, která je souvislá a nemá žádný začátek ani konec. Pří-
kladem uzavřené cesty je kružnice. Otevřená cesta má zřetelné
koncové body. Příkladem otevřené cesty je vlnovka. První a po-
slední kotevní bod na otevřené křivce se nazývají koncové body.
Čím míň bodů cesta bude mít, tím bude hladší. Křivky se kreslí na
Obrázek 5
24. 28
stejném principu jako ve vektorových programech (Corel Draw,
Adobe Illustrator). Pokud se nám nepodaří přesná cesta hned na
poprvé, můžeme si ji upravit pomocí dalších nástrojů, které na-
jdeme hned vedle pera. Jsou to: nástroj přidat kotevní bod, nástroj
odstranit kotevní bod, nástroj změnit bod, nástroj přímý výběr.
Jsou zde ještě dva nástroje, a to nástroj cesta od ruky a nástroj
magnetické pero. Cestu od ruky v mém případě, kdy potřebuji
přesnou práci nepoužiji, ale magnetické pero, což je novinka verze
Photoshopu 5.0, je velkou pomůckou. Při práci s ním objíždím myší
bez klikání nějakou konturu a cesta se automaticky přesně přichy-
tává na rozhraní barev nebo kontrastů, které objíždím. Během práce
můžu pomocí šipek měnit toleranci nástroje. (4, s. 55)
Jakmile mám cestu dokončenou, uložím si ji na paletce cesty,
kterou najdu na horní liště pod slovem okna, pod jakýmkoliv ná-
zvem. A tak pokračuji u všech cest, které budu potřebovat. Můžu
je mít zapnuté nebo vypnuté a neztratí se mi (pokud si je vlastní
nešikovností nesmažu). Teď si z nich můžu, kdykoliv si je vyvo-
lám, vytvořit výběr v kterékoliv vrstvě se mi zlíbí. Můžu také vý-
běry z těchto cest od sebe navzájem odečítat, sčítat je a protínat
s nastavením různého prolnutí.
Výběr
Chceme-li udělat nějakou změnu jenom v části obrazu, k tomu
nám slouží výběr. Výběr můžeme vytvořit, jak už jsme si popsali,
z cesty. Výhodou je její přesnost tvaru, který obkreslíme a množ-
ství zachovaných výběrů, které nám cesty umožňují.
Pokud nepotřebujeme tvarově složitý výběr, máme zde jed-
nodušší způsoby tvorby výběrů. V paletce nástrojů máme nahoře
ještě několik možností. Jako první a základní je zde obdélníkový
výběr, který lze v paletce volby výběru změnit na eliptický, vý-
běr jednoho řádku a výběr jednoho sloupce. Dále si v této
paletce můžeme případně nastavit jejich pevný poměr stran, pe-
vnou velikost a prolnutí.
Ne vždy potřebujeme takový přesný geometrický výběr, proto
zde máme jako další nástroj laso. To nám umožňuje vytvořit vol-
25. 29
nou rukou jakýkoliv tvar. V okénku lasa na paletce nástrojů na-
jdeme ještě mnohoúhelníkové laso a magnetické laso. Mno-
hoúhelníkovým lasem označujeme výběr také volnou rukou, ale
s rovnými okraji. Magnetické laso pracuje podobně jako magne-
tické pero, jenomže výsledkem je výběr nikoli cesta. Zpětná
úprava výběru je složitější a neohrabanější než u cest. Nemůžeme
zde tahat za žádné body, ale u všech těchto výběrů můžeme za
pomoci kláves Shift a Alt přičítat a odečítat další výběry.
Dalším nástrojem pro výběr je kouzelná hůlka. Kouzelná
hůlka nám pouhým kliknutím do obrázku vybere prostor ve
stejné barvě navazující na místo kliknutí. Pro tento nástroj je dů-
ležité nastavení tolerance. Najdeme ji na paletce volby kou-
zelné hůlky. Tolerance nám číselně udává možnou barevnou
odchylku. Uvědomme si, že na fotografiích je barevná škála ši-
roká a že ani zdánlivě souvislá barevná plocha není pixel od pi-
xelu stejná. Pomocí této tolerance vpodstatě udáváme šíři výběru.
Tímto možnosti výběru nekončí. Na horní liště je celá řada
dalších funkcí a úprav výběru (obrázek 6). Jsou zde uvedeny
i zkratky různých úkonů jako například vybrat vše (command +
A), odznačit vše (command + D) a vybrat znovu (shift +
command + D). Pokud máte vytvořený nějaký výběr a zadáte do-
plněk, vybere se přesný opak obrázku, tzn. vše ostatní, jen ne to
co do této chvíle. Od verze 5.0 Photoshopu je zde nová funkce
rozsah barev (obrázek 7). Pracuje na podobném principu jako
kouzelná hůlka, ale než se nám vytvoří výběr, naskočí nám dia-
logové okno, ve kterém si na zmenšeném modelu můžeme po-
mocí barev vybrat místa, která chceme
označit. Barvy můžeme buď zadat přímo
nebo je vybrat kapátkem. Jakmile jsme spo-
kojeni s tímto malým náhledem, potvrdíme
ho a teprve potom se nám vytvoří výběr.
Dále jsou zde další drobné funkce jako
prolnutí, rozšířit, podobné ...
V této verzi Photoshopu je ve funkci vý-
běr ještě další vylepšení. A to v přesouvání,
Obrázek 6
27. 31
chceme-li přesunout pouze hranice výběru, klikneme do něj myší
a táhneme. Chceme-li přesunout výběr i s obrazovými body, pou-
žijeme nástroj přemístění. Nástroj přemístění můžeme při vy-
braném jiném nástroji aktivovat stisknutím klávesy Command a
přidáme-li ještě klávesu Alt, tak data ve výběru kopírujeme.
Zoom
Při retušování, při kreslení cest a při dalších úkonech často,
když potřebujeme vidět větší detail, zvětšujeme zobrazení doku-
mentu. Můžeme to udělat lupou (mezerník + Command) na pa-
letě nástrojů nebo můžeme zvětšení měnit tím, že zadáme přes-
nou procentuální velikost v okénku v levém dolním rohu okna
nebo v paletě navigátor (obrázek 8). Paleta Navigátor nám
umožňuje snadno měnit zobrazení a úroveň zvětšení obrazu. Plo-
chu obrazu, kterou chceme sledovat, můžeme monitorovat a
ovládat pomocí náhledového obrázku a pomocí jezdců a tlačítek
zvětšení. Navigátor je záchranou ve chvíli, kdy se mi při zvětšo-
vání začíná konkrétní obraz měnit v abstraktní.
Datové formáty souborů
Nachystané fotky si uložím na disk do již připravené složky
v jednom z formátů určených pro moji potřebu. Ale přiznejme si,
ať máme jakkoli velkou kapacitu disku, tak se nám vždy zdá pří-
liš malá. Takže jsme rádi, že si můžeme vybrat, jakým způsobem
si obrázky uložíme, aby zabraly co nejméně místa.
Formáty se také historicky vyvíjejí, nové vznikají a staré za-
nikají, nejpoužívanější soudobé formáty jsou TIFF (Tagged
Image File Format) a EPS (Encapsulated PostScript). Jsou
to datové formáty, ve kterých se ukládají bitmapové obrázky.
Když bych je laicky popsala, tak TIFF je formát definovaný jako
“bod vedle bodu”. EPS je formát složitější. Obsahuje v sobě jed-
nak definici “bod vedle bodu”, dále pak možnost oříznutí ob-
rázku vektorovou cestou a ještě navíc náhled obrázku. Teď by
se mohlo zdát, že TIFF zabere méně místa, ale pozor, pokra-
čujeme dále.
28. 32
TIFF umožňuje ukládat obrázky buď normálně nebo s LZW
kompresí. Tato komprese je u 24 bitových obrázků poměrně ne-
účinná. Její účinek je dobrý, když se v obrázku vyskytují velké
jednobarevné plochy nebo když se jedná o bitovou mapu.
Formát EPS nám toho nabízí o poznání více. Můžeme v něm
ovlivňovat tvorbu náhledu pro QuarkXPress, rozložení obrázku
na výtažkové pláty + náhled a současně od verze Photoshop 3.0
také nový druh kódování. S Quarkem pracovat nebudeme a vý-
tažkové pláty by nás zajímali pouze, kdybychom chtěli tu foto-
grafii tisknout ofsetem. Takže to, co nás zajímá je kódování. Toto
menu nabízí tři základní možnosti: ASCII, binární a JPEG (až od
verze PH 3.0).
ASCII je kódování nejstarší, na počítačích Macintosh se již
dnes téměř nepoužívá. Binární je naopak v současné době to
nejpoužívanější.
Novinkou je kódování JPEG (Joint Photographic Experts
Group), které umožňuje vložit velmi účinnou kompresi do for-
mátu EPS. Mezi lidmi od počítačů se říká, že tato komprese je
ztrátová. Ano, je to pravda. Je však ztrátová tak málo, že to při
použití kompresního poměru maximum quality není nikdo
schopen poznat lupou, natož běžným okem. Při ukládání EPS
JPEG “nejvyšší kvalita” ušetříte polovinu až dvě třetiny disku.
(2, s. 27) A to je přesně to, proč si tento formát zvolím.
Nový dokument
Fotografie máme nachystané, takže se teď prozměnu dáme do
tvůrčí práce. Začneme s montáží.
Vytvoříme si nový dokument (obrázek 9). Příkaz k tomu na-
jdeme na horní liště pod slovem soubor5 (Command + N).
Do nachystaného dokumentu vložíme ústřední fotografii mo-
delky. Otevřeme si dokument s její fotografií, zapneme cestu, kte-
rou jsme si nachystali a zadáme v paletce cesty úkon vytvořit
výběr. Naskočí okno, ve kterém si nastavíme nový výběr a pro-
lnutí 2 obr. body. Prolnutí znamená změkčení obrysu volby.
Kdybychom nastavili 0, výřez by byl ostrý jako vystřižený nůž-
5Soubor - pojmenovaná sada
dat uložená na disku.
Příkladem souborů jsou
aplikační programy nebo
dokumenty. Soubor se vytvoří
v okamžiku, kdy použitím
programu vznikne nějaká
informace (např. text nebo
grafika), pojmenuje se a uloží
na disk. (V tomto případě
nazýváme soubor
dokumentem.)
29. 33
kami, a to by nevypadalo přirozeně. Při takové velikosti obrazu
už jeho kontury, obzvlášť na některých místech, nebývají tak
ostré, jsou rozmazané.
Pod slovem úpravy na horní liště najdeme funkci kopírovat
(Command + C). Výběr se nám uloží do schránky, ze které ho mů-
žeme vložit (Command + V) do již připraveného dokumentu. Au-
tomaticky se nám vloží do nové vrstvy.
Na některých místech, kde nám pro-
lnutí 2 obr. body nestačilo, můžeme kon-
tury ještě trochu rozostřit nástrojem roz-
ostření (obrázek 10).
Zbavit se pozadí, vykrýt obraz, lze
i jinými způsoby. Druhým takovým zá-
sadním způsobem je vytvoření masky.
Maskování je založeno na prolínání hran
objektu z popředí do pozadí. Maska
může být v některých částech obrazu
ostrá, jinde prolnutá. Tento způsob je
účinný obzvláště pokud máme vykrýt
objekt velmi členitý jako např. vlasy,
chmíří, peří, stromy apod.
Název můžeme a nemusíme napsat už teď, stačí až při uložení.
Rozměry vychází z šířky plátna, na které se budou
hotové práce tisknout. Maximální šířka tohoto
plátna je 90 cm.
Rozměry je možno zadávat v těchto jednotkách:
centimetry, obr. body (pixly), palce, body, pica,
sloupce.
Rozlišení 140 obr. bodů/palec stačí k tisku na
plotru. Další jednotkou jsou zde obr. body/cm
Barevný režim jsem si vybrala Stupně šedi. Jednak
proto, aby fotografie lépe splynuly, také že má
menší objem dat než barevná a proto se s ní lépe a
rychleji pracuje.
Obrázek 9
Obrázek 10
30. 34
Montáž
Takže teď mám vlastně nachystaný základ celého obrazu. Ve
správně velkém dokumentu mám nachystanou fotografii mo-
delky. Pokud jsme to ještě neudělali, doporučuji soubor uložit.
Tento úkon najdeme na horní liště pod slovem soubor → uložit
(Command + S) (obrázek 11 a 12).
Chci vytvořit nového tvora s lidským zá-
kladem, proto začínám od člověka. Modely
jsem fotila v různých pózách bez ohledu na
to, s jakým zvířetem budou nakonec smon-
továni. Nesnažila jsem se je naformovat do
dopředu promyšlených zvířecích póz. Chtěla
jsem, aby to byly pózy lidské. Potom jsem
teprve hledala z již nafocených zvířat, která
by se k nim hodila.
Takže člo-
věka mám a
už jsem si k
němu vymys-
lela i zvíře.
Bude to kro-
kodýl a jemu
podobní ži-
vočichové. Nepoužívám zde jenom krokodýla, nechci přetvářet
člověka v krokodýla, chci vytvořit nového tvora za použití frag-
mentů z krokodýla a dalších zvířat. Tvořím zde novou anatomii.
Proto jsem použila krokodýlí ocas na hřbet, krokodýlí koleno na
zadnici, želví nohu na nohu a hlavu jsem smontovala z krokodýlí
hlavy a hřbetu.
Rozhodující bylo vytvoření hřbetu. To byl určující směrodatný
prvek. Od něho se odvíjelo všechno ostatní.
Pomocí cesty jsem vytvořila výběr, který jsem si z jednoho do-
kumentu (obrázek 13) zkopírovala do již připraveného doku-
mentu s modelkou. Ocas samozřejmě úplně přesně nesedí na
modelčina záda, ale není problém ho upravit. Od toho tu máme
Obrázek 11 Obrázek 12
31. 35
funkci transformace
s jejími dalšími mož-
nostmi (obrázek 14).
Najdeme ji na horní
liště pod slovem
úpravy. Transformo-
vat můžeme různými
způsoby, je zde: změna velikosti, otočení, zkosení, deformace,
perspektiva, převrácení. Transformovat můžeme ručně nebo čí-
selným zadáním. Transformovat lze určitý výběr, celou vrstvu
nebo několik vrstev najednou, pokud je předtím svážeme.
Obrázek 13
Obrázek 14
32. 36
Jakmile máme hřbet správně nasazený, přistoupíme k retuším,
které nám vylepší iluzi plynulého spojení dvou živočišných
druhů. Pomůže mi v tom především guma a klonovací razítko.
Gumou zruším nepřirozené ostré ukončení fotografie ocasu. Na
různých místech potřebuji různým způsobem tyto dvě fotografie
prolnout, takže kombinuji různě široké stopy a různý tlak.
Naopak tam kde mi kousek něčeho chybí, použiji klonovací
razítko, nebo rovnou kopíruji celé další části, jako například za
krkem (obrázek 15). Zase používám různé stopy a tlak. Na
těchto retuších hodně záleží, rozhodují o celkovém úspěchu ko-
nečného obrazu.
Hřbet jsem si vyretušovala do uspokojivé podoby, ale ještě to
není úplně ono, protože výstupky nejdou přímo ze středu hřbetu,
vypadají, že vyrůstají z boku tvora. Tento problém řeším namno-
žením ještě další řady výstupků za první. Chci tak navodit dojem
netradičního hřbetu se dvěmi nebo více řadami těchto výstupků
vyrůstajících po celé ploše zad (obrázek 16).
Stejně pokračuji u dalších částí těla (obrázek 17). Nesmíme
také zapomenout na stínování těla. Často překryji původní stíno-
Obrázek 15
33. 37
vání těla jinou částí fotografie (obrázek 18). Proto si musím stí-
nování vytvořit znovu s ohledem na případné nové tvary těla.
Pomůže mi v tom nástroj rozprašovač nebo štětec s černou bar-
Obrázek 16
Obrázek 17
34. 38
vou. Barvu si nastavím na paletě nástrojů kliknutím na horní čtve-
reček s barvou6. Naskočí dialogové okno (obrázek 19), kde si
můžeme nastavit barvu v základních barevných režimech (CMYK,
RGB, HSB, Lab) nebo pokliknutím na tlačítko jiná přímou barvu7.
Barvu si můžu nastavit také pomocí nástroje kapátko na paletě
nástrojů pokliknutím na jakékoli místo obrazu.
7Přímé barvy - tiskařské
označení pro barvy, které
nelze získat přetiskem
v systému CMYK.
6Je to barva popředí neboli
barva, kterou kreslíme.
Čtvereček pod ním je barva
pozadí.
Obrázek 18
Obrázek 19
35. 39
Obkreslím si cestou místo, které budu chtít ztmavit. Z této
cesty si vytvořím výběr, jež mi umožní zasahovat sprejem jenom
do tohoto místa a nepřemaluji nic jiného (samozřejmě musím
zvolit správnou vrstvu). Ve volbách rozprašovače si navolím způ-
sob kresby ztmavit s vhodným tlakem a stopou, které kombinuji
(obrázek 20).
Nohu jsem udělala z nohy
želvy (obrázek 21). Bylo také
zapotřebí ji příslušně zdeformovat
a dostínovat. Želva má podobnou
kůži jako krokodýl, proto bylo
možno ji na mého ještěrovitého
tvora použít (obrázek 22).
Největší problém byl s hlavou.
Dlouho jsem nevěděla, jestli ji
mám udělat čistě zvířecí nebo po-
většině lidskou. Nakonec rozhodli
modelčiny ruce. Líbili se mi a ne-
chtěla jsem je překrýt, což by velká
Obrázek 20
Obrázek 21
36. 40
krokodýlí hlava udělala. Kromě toho takto zkombinovaná hlava je
mnohem fantastičtější a tím částečným skrytím mezi horními kon-
četinami napínavější. Člověk je neustále přitahován touhou spatřit
další kousek a marně čeká, že se mu ještě poodhalí.
Jako základ jsem použila krokodýlí hlavu (obrázek 23), kte-
rou jsem pootočila, zdeformovala a ořezala. Místy jsem ji musela
domalovat klonovacím ra-
zítkem a rozprašovačem
dostínovat. Progumovala
jsem otvor na lidské ucho.
Razítkem jsem především
domalovala spojení zví-
řecí částí zad s hlavou ne-
boť bez toho to vypadalo,
že modelka má na hlavě
koupací čepici. Tento do-
jem vyvolávalo také to, že
hlava byla málo členitá
(obrázek 24a, b). Proto
Obrázek 22
Obrázek 23
38. 42
jsem přidala výčnělky použité z krokodýlích
zad (obrázek 25a, b). Všechny nebyli do-
konalé, takže jsem jeden nahradila (obrá-
zek 26a, b) a některé razítkem poopravila.
V přechodu od zvířecí hlavy k lidské jsem
zdůraznila a prodloužila kožní rýhy. Umoc-
ňuje to dojem, že zvířecí kůže vyrůstá přímo
z lidské. Použila jsem na to štětec a nástroj
ztmavení z palety nástrojů (obrázek 27).
Dolaďování
Takže tvor by měl být hotov. Uvažovala
jsem sice ještě o nějakých detailech, chtěla
jsem ještě přidat zrohovatělou kůži na paže, ale to by už byl
skrytý skoro celý člověk a to jsem nechtěla. Před sloučením vrs-
tev, musíme udělat ještě retuše chyb a kazů, které nám unikly,
nebo jsme si je během práce nechtěně vytvořili. Zkontrolujeme si
Obrázek 26a
Obrázek 27
Obrázek 26b
39. 43
také plynulé navázání jednotlivých částí tvora
a jejich šum. Při deformaci se nám upravil sa-
mozřejmě zároveň s obrázkem. Musíme je
tedy sjednotit. Pomůže nám v tom několik
funkcí jako medián, přidat šum, vyhladit.
Najdeme je na horní liště pod názvem filtr →
šum (obrázek 28).
Teď můžeme jednotlivé vrstvy sloučit. Ne
však všechny. Potřebujeme tvora nechat ve
vrstvě a v pozadí bílou plochu. Uděláme to
tak, že vrstvy, které chceme sloučit necháme
zobrazené a ty které chceme nechat oddě-
lené, skryjeme. Potom zadáme v paletě cesty
povel sloučit viditelné (obrázek 29).
Je nepříjemné, že ty nejsvětlejší šedi, které jsme mohli v zápalu
práce stříknout i na bílou plochu, nejsou na monitoru vidět. Uká-
žou se až při tisku a to už je pozdě. Proto si pro jistotu uděláme
cestu kolem celého tvora. Vytvoříme si z ní výběr, zadáme dopl-
něk a klávesou Backspace z prostoru kolem tvora odmažeme
všechny nechtěné šmouhy (obrázek 30).
Obrázek 28
Obrázek 29
40. 44
Stín
Nyní nám do kompletního obrazu chybí
jen stín. Nabízí se nám tu přímo efekt vržený
stín, který najdeme na horní liště pod slovem
vrstva → efekty (obrázek 31). Po zadání
nám naskočí dialogové okno, kde si můžeme
nastavit různé údaje (obrázek 32). Tyto údaje
Obrázek 30
Obrázek 31
Obrázek 31
41. 45
jsou pro nás ovšem
nedostačující, protože
se vytvoří stín z ploš-
ného 2D obrázku. Ne-
bere v úvahu tvorovu
perspektivu, protože
ho nemáme vytvoře-
ného jako 3D objekt.
Na to jsou jiné pro-
gramy. Tento pro-
gram je na zpracování fotografií. Proto se musí
předložený stín dál upravit do požadované
podoby. Nejdřív však musíme z efektu vytvo-
řit vrstvu (obrázek 33). V této vrstvě pak po-
mocí již známých prostředků stín vylepšíme (obrázek 34).
Jistě uznáte, že tvorba stínu tímto způsobem je záležitost po-
někud zdlouhavá. Proto jsem ho také tak nedělala. Vytvořila jsem
si novou vrstvu a vystříkala stín sprejem. Je to rychlejší a jedno-
Obrázek 33
Obrázek 34
42. 46
dušší, neboť stín je v každém místě jiný. Můžu
si tak každý kousíček stínu uhlídat. Tělo je
poměrně členité a stín je
v podstatě stejný, ikdyž roz-
mazaný. Záleží také na vzdá-
lenostech stínícího předmětu
na stíněnou plo-
chu. Čím je která
část stínu vzdále-
nější, tím je roz-
mazanější a svět-
lejší. Jsou zde
zastoupeny ještě
další faktory jako
směr vrženého
světla, perspektiva
a členitost povr-
chu plochy na níž
je stín vržen. Po-
vrch mi nedělal
problémy, ale po
Obrázek 35
Obrázek 36
43. dokončení jsem na něm musela vyrobit šum stejný tvorově šumu,
aby stín vypadal přirozeně. Na horní liště pod slovem filtr →
umělecký je příkaz zrnitý film (obrázek 35), ale tím se mi ne-
podařilo docílit stejného šumu, a tak jsem použila zase klasicky
přidat šum (obrázek 36) a protože byl moc
jemný, tak následně medián (obrázek 37).
Teď už máme tvora v černobílé verzi kom-
pletně hotového. Můžeme sloučit všechny
vrstvy. V paletce vrstvy najdeme povel do jedné
vrstvy (obrázek 38). Všechny zbylé vrstvy se
sloučí do pozadí.
Kolorování
Abychom mohli obraz libovolně obarvit, musíme změnit re-
žim obrazu ze stupní šedi na barevný režim CMYK (obrá-
zek 39). To, že převedeme obraz do barevného režimu, nezna-
mená, že se nám obraz automaticky obarví. Jeho zjev je neustále
černobílý, ale každý bod tohoto obrazu je složen ze čtyř základ-
Obrázek 37
Obrázek 38
47
44. 48
ních CMYKových barev. Můžeme se o tom přesvědčit, když si na
horní liště pod slovem okna otevřeme paletku kanály. Máme
zde přehled o všech ka-
nálech (barevných plátech)
daného režimu (ob-
rázek 40).
Teď si také mů-
žeme jako barvu
popředí navolit ja-
koukoliv barvu. Ko-
lorovala jsem pomo-
cí spreje. V paletce
volby rozprašovače
jsem kombinovala
především dva způsoby
kresby: barva a odstín
s různým krytím. Abych si
náhodou neobarvila stín a
Obrázek 40
Obrázek 39
45. 49
krásně vyretušovanou bílou plochu, využila jsem již vyrobené cesty
kolem celého tvora a vytvořila jsem si z ní volbu. Ta mi umožňuje
malovat pouze uvnitř jejích hranic.
Barvy u tohoto tvora jsem volila pleťovou až růžovou, zelenou
a azurovou. Lidské části jsem kolorovala většinou u všech tvorů
pleťovou barvou, jen v určiných místech jsem zacházela do ex-
trému růžové. Chtěla jsem tak zdůraznit pohlavní příslušnost
(ňadra) a choulostivá místa (uši, dlaně, krk). Další barvy jsem vo-
lila podle použitých zvířat nebo druhu nebo jen tak dle volné fan-
tazie.
Postupovala jsem
tak, že jsem nejdřív
celého tvora obar-
vila oranžovou bar-
vou, kterou jsem si
nastavila v paletce
nástrojů. Použila
jsem pro tento účel
funkci vyplnit na
horní liště pod slo-
vem úpravy (obrá-
zek 41a, b). Potom
jsem tvora dobarvo-
vala dle libosti spre-
jem. Nakonec jsem
trochu upravila kontrast.
Tuto funkci najdeme
na horní liště pod
slovem obraz → při-
způsobit → jas a
kontrast (obrázek
42a, b).
Obrázek 41a
Obrázek 41b
46. 50
V těchto místech najdeme spoustu
dalších funkcí na úpravu barev, které
však v této práci nepotřebuji.
Tímto je tvor hotov, už ho jen nechat
vytisknout.
Tisk
Už od začátku, kdy jsem začala s touto prací, jsem věděla, ja-
kým způsobem ji vytisknu. Směr výběru mi udávalo několik fak-
torů: fotorealistická kvalita, malý náklad (1 kus), velký formát,
dlouhá životnost.
V současné době máme různé technologie velkoformátového
digitálního tisku. Na principu ne nepodobném barevné laserové
tiskárně pracuje elektrostatický tisk. Na elektrickým nábojem na-
bitý buben je na místech, která mají být tištěna, náboj vybit po-
mocí laseru. Obsah barevného toneru potom ulpívá na jednotli-
vých vybitých plochách. Tento proces se opakuje pro všechny
čtyři základní barvy (CMYK). Potom jsou tonery pomocí elektro-
statického náboje přeneseny na papír a zapečeny. Velkou výho-
dou je vysoká produktivita zařízení a nízké náklady na vlastní
tisk. Nevýhodou plynoucí ze složitosti celého procesu jsou vy-
soké pořizovací náklady a nároky na údržbu.
Poměrně starým principem tisku je termotransfer. Pomocí
různě zahřátých elementů tiskové hlavy a tlaku dochází k pře-
nosu vosku na podkladový materiál. Materiál nebo tisková hlava
vykoná jeden průchod pro každou barvu (CMYK). Výhodou je
určitě velice dobrá exteriérová stabilita, nevýhodou potom větši-
nou malá plocha tisku a vysoké pořizovací náklady.
Obrázek 42a
Obrázek 42b
47. 51
Klíčovou technologií se jeví inkjetový tisk. V zásadě se inkje-
tová zařízení mohou rozdělovat podle způsobu vystřelení kapky
inkoustu z tiskové hlavy na médium na tyto dvě skupiny: bubble-
jet a piezoelektrické. Při první zmiňované metodě dochází k vy-
tlačení kapky rychlým zahřátím inkoustu a jím způsobeným pře-
tlakem. Tato technologie je dnes nejrozšířenějsí. Nevýhodou je
zde však nevhodnost pro použití pigmentových inkoustů, které
zajišťují výstupu venkovní odolnost.
Piezoelektrický princip je nejnovějším trendem na poli sign-
makingu. Kapka inkoustu je zde vytlačena z hlavy tlakem způso-
beným piezoelektrickým krystalem. Oproti bubblejetu je zde
možno pracovat i s pevným inkoustem. Tato technologie je vý-
razná tím, že tisky jsou dlouhodobě UV stálé a voděodolné bez
laminace či jiné povrchové úpravy. (5, s. 8) Zvolila jsem tuto tech-
nologii digitálního tisku a vytiskla svou práci na plotru MIMAKI
JV 1300 s tiskovou plochou 1310 mm. Tento plotr dokáže díky
nastavitelné výšce tiskové hlavy tisknout na různé materiály.
Od běžných fólií a papírů se materiály pro digitální tisk liší
především povrchovým zpracováním. Jsou potaženy speciální sa-
vou látkou, která je schopna absorbovat vodou ředitelné nebo
pigmentové inkousty. Obecně se dají rozčlenit do čtyř kategorií:
papíry, vinyly, PE filmy a laminovací fólie. (6, s. 29) Vybrala jsem
si papír se strukturou plátna pro umělecké tisky. Je poměrně
pružný, takže mi umožnil vypnout konečný výsledek na rám. Tím
jsem vlastně završila poměrně náročnou a dlouhotrvající práci.
Teď už mi zbývá pouze najít výstavní prostor.
ZÁVĚR
Na závěr bych chtěla jen říct, že určitě nechci tvrdit, že tento
postup je ten jediný a správný. Postupů a způsobů jak se dobrat
takového či jiného výsledku je spousta a já jsem tu uvedla ten
můj a občas i některé další varianty. Jestli bude někomu tato teo-
retická část sloužit jako pomůcka k učení programu Adobe Pho-
toshop a pomůže mu ve vlastní tvorbě, bude mne těšit a je to čás-
48. 52
tečně i mým cílem. Není to však manuál. Je zde uveden pouze
malý zlomek toho, co lze v tomto programu najít a udělat. Klá-
vesové zkratky jsem zde uvedla jen ty nejzákladnější, které jsou
často stejné i v jiných počítačových programech.
Literatura:
1. Třešňákovi, Bohunka a Kamil: Malá exkurze do praktického skenování, Svět
tisku, Praha, 2/1999, s. 36.
2. Tippman, Jan: Jak ušetřit čas a peníze?, FONT, Praha, 2/96, s. 27–28.
3. Hlavenka, Jiří: S počítačem na obrázky aneb image-processing, CAD, Brno,
3/1993, s. 52.
4. Adobe Photoshop 5.0, FONT, Praha, 3/98, s. 54–55.
5. Angelis, Marek: Digitální tisk jako fenomén doby, Signmaking, Praha, 1/98, s. 8.
6. HSW Signware: Materiály pro inkjetové tisky, Signmaking, Praha, 1/98, s. 29.
7. Co je nového u DTP mého, Softwarové noviny, Praha, 5/1995, s. 27–48
49. 53
Resumé
Diplomová práce je rozdělena na praktickou a teoretickou
část. Praktická část je obrazová fantazijní úvaha na téma evoluce
pojatá jako akty fantastických tvorů. Pět kusů obrazů jsou foto-
montáže tvořené pomocí počítače, následně vytištěny na inkjeto-
vém plotru na papír se strukturou plátna a vypnuty na rámy. Roz-
měr prací je 110 x 80 cm.
Teoretická část je dále rozdělena ještě do dvou částí. První část
je úvahová a druhá část je technologický postup jednoho z ob-
razů s komentářem.
Resume
The thesis is divided into practical and theoretical parts. The
practical part is a pictorial fantasy consideration based on the
topic of evolution, conceived in the actions of fantastical
creatures. Five of the pictures are photomontages created by
computer and subsequently printed with an inkjet plotter onto
paper with canvas structure which is then hooped. The pieces are
110 x 80 cm in size. The theoretical part is created into two more
parts. The first one is a reflection, the second part illustrates the
technological procedure behind one of the pictures including
commentary.
50. Rypalová, Jindřiška: EVOLUCE, diplomová práce. Brno, MU 2000, s. 53
Diplomová práce se skládá z praktické a teoretické části. Praktická část je zastou-
pena pěti kusy obrazů, akty fantazijních tvorů. Technika: počítačová fotomontáž tiš-
těná plotrem. Teoretická část jsou úvahy a poznatky na téma evoluce a technologický
postup jednoho z obrazů.
Rypalová, Jindřiška, Evolution, thesis. Brno, MU 2000, 53 pages.
The thesis consists of theoretical and practical parts. The practical part is represen-
ted by five pictures – illustrating the actions of fantastical creatures. Technique: com-
puter processed photomontage printed out on plotter. The theoretical part is created
by considerations and findings on the topic of evolution and the technological proce-
dure behind one of the pictures.
Rypalová, Jindřiška: EVOLUCE, diplomová práce. Brno, MU 2000, s. 53
Diplomová práce se skládá z praktické a teoretické části. Praktická část je zastou-
pena pěti kusy obrazů, akty fantazijních tvorů. Technika: počítačová fotomontáž tiš-
těná plotrem. Teoretická část jsou úvahy a poznatky na téma evoluce a technologický
postup jednoho z obrazů.
Rypalová, Jindřiška, Evolution, thesis. Brno, MU 2000, 53 pages.
The thesis consists of theoretical and practical parts. The practical part is represen-
ted by five pictures – illustrating the actions of fantastical creatures. Technique: com-
puter processed photomontage printed out on plotter. The theoretical part is created
by considerations and findings on the topic of evolution and the technological proce-
dure behind one of the pictures.
