Další díl Příběhů z okraje: https://blog.tomashajzler.com/kategorie/pribehy-z-okraje

1. 26 | Pravý domácí časopis
Příběhy z okraje
aneb Naše budoucnost je lokální (X. díl)
Text:
Tomáš Hajzler
Foto: archiv TH
O dobrovolnictví
ve škole
Zadarmo prý ani kuře nehrabe. To, že by
práce měla být honorovaná, patří k zákla-
dům moderní víry. Podle ní platí, že čím
víc nahrabeme, tím líp. Pracovat za-dar-mo
je podle této filozofie znakem „hlouposti“.
V dnešních Příbězích z okraje chci tuto
představu narušit tématem dobro-volnic-
tví. To máme jako druh sice hluboko v na-
šem DNA, přesto je dnes třeba se za ním
vydat až na okraj. Ve většinové společnosti
se totiž objevuje zatím spíše jen nárazově
(třeba v případě pandemie, přírodní kata-
strofy, válečného konfliktu…).
Neoroduji za to, abychom přestali vydělávat a začali pracovat
jen pro radost. Bylo by to krásné, ale bohužel to pro většinu
není možné. Žijeme v neoliberálním kapitalismu, což je
systém, v kterém je pro běžného člověka stále složitější získat
prostředky i na pokrytí základních potřeb. Vydělávat je tak
pro většinu nutnost.
Dnes vám chci vyprávět o osmi letech svého dobrovolničení
ve státní základní škole. Chci na tom ukázat, že společná
práce na sdíleném vyšším smyslu je obrovsky smysluplná,
důležitá a také terapeutická. Už Freud říkal, že člověk potře-
buje ke štěstí dvě věci: tvořit a milovat. Dobrá zpráva je, že to
není nic světoborného – většina z nás dobrovolničíme doma,
mnozí i mimo domov. Jde tak často jen o to tu dovednost vzít
a přenést ji i jinam – do školy, do místního rodinného/komu-
nitního centra, sportovního či zájmového klubu, do neziskov-
ky či kdekoli jinde, kde potřebují pomoct.
Nadšení a vděčnost
Do našeho dnešního domova jsme se přistěhovali před deseti
lety právě kvůli škole, státní montessori základce v pražských
Modřanech, o které jsem už psal v 6. díle těchto Příběhů.
Všechno začalo tím, že tam v létě 2013 přijali naši Vali jako
Naším prvním prvňáčkem to
všechno začalo (podzim 2013)
budoucího prvňáčka. Byl jsem vděčný za to, že nás tak zají-
mavá škola přijala, a nadšený z toho, že uprostřed nevábného
panelákova někdo takovou školu vůbec stvořil.
Vize pro české státní školství
Abych vysvětlil svou motivaci – Beránek mi přišel natolik
unikátní, že jsem o něm chtěl každému vyprávět. Uvědomo-
val jsem si, že právě transformace vzdělávacího systému je to
hlavní, co se musí odehrát, máme-li se vyhnout stále temněj-
ším scénářům budoucnosti. Věřím i v to, že základní vzdělá-
vání by nás nemělo rozdělovat tím, že si ho někteří nemohou
dovolit. Všiml jsem si, že demokratické školy jsou pro mnohé
příliš, a došlo mi, že státní montessori by mohla být cestou
pro překlopení celého základního školství. Navíc je to něco, co
se povedlo ve Finsku, k jehož vzdělávacímu systému většina
moderního světa vzhlíží.

2. Pravý domácí časopis | 27
Školu máme přes les,
léta jsme jezdili na kole
S kamarády na workshopu
o identitě školy
Ze školního parlamentu
Vyprávění o Beránku
O škole jsem začal vyprávět všude, kde mě chtěli poslouchat,
a všiml si, že o ní prakticky nikdo neví. Na to, jaký to byl
svého času unikát, mě to zarazilo. Měl jsem profesní zkuše-
nosti s budováním renomé, a tak jsem se nabídl, že založím
blog a začnu o škole psát. První článek se na blogu objevil
v červnu 2014 a k dnešku je tam (pro mě neuvěřitelných)
134 příspěvků. Celá ta léta jsem psal o dění ve škole, o širších
souvislostech dětství, rodičovství, výchovy, reformě vzdělává-
ní a samozřejmě o montessori. Jak šel čas, založil jsem škole
i stránku na Facebooku, plus profil na YouTube s cílem dostat
naše informace ještě k více lidem. K budování povědomí
o naší škole jsem samozřejmě používal i své profesní nástroje
a prostor – o škole jsem psal na jiných blozích, mluvil o ní
s médii, na přednáškách a besedách.
Sdílený smysl jako neviditelné vedení
Z byznys světa jsem věděl to, co jsem zmiňoval v minulém
díle, že společně sdílený smysl funguje jako neviditelné vede-
ní. Ve škole jasně definovaný smysl a rámce chyběly, což pů-
sobilo pravidelné zmatky a konflikty mezi rodiči i učiteli. Měl
jsem kamarády, které si na pomoc s definováním základních
otázek existence najímaly velké firmy. Požádal jsem je, aby
s námi ve škole uspořádali workshop, kde bychom si základní
otázky jako „Kdo jsme? Co nabízíme? Jaké jsou naše hodno-
ty?…“ zodpověděli. Samozřejmě že dobrovolnicky. :-) Vznikl
z toho dokument, kterého jsme se pak v následujících letech
drželi. Rodiče, učitelé a všichni ostatní měli najednou jasněji
v tom, o co ve škole jde. Ti, kterým Montessori nevyhovovalo,
odešli a místo nich začali přicházet jiní, kterým styl vyho-
voval. Dokument najdete na: blog.zsmontessori.net/clanek/
zs-montessori-beranku-jsme.
Jarmark aneb waldorfské kořeny
Pro moje a manželčino dobrovolničení na Beránku bylo
podstatné i to, že „jsme přišli“ z waldorfského školství (Valča
předtím chodila do waldorfské školky). Kdo ten styl vzdě-
lávání znáte, víte, že důležitým prvkem je silná rodičovská
komunita a dobrovolnictví ze strany rodičů. Na Beránku,
v době našeho příchodu, žádná rodičovská komunita nebyla.
Jen pár utahaných rodičů, kteří dělali, co bylo v jejich silách.
Mimochodem prakticky všichni učitelé byli v té době zároveň
i rodiči dětí ve škole. Napadlo mě proto do školy pozvat další-
ho kamaráda, který byl aktivně zapojený ve waldorfské škole
Praha-Jinonice, aby nám poradil, jak komunitu roztleskat. Jed-
nou z věcí, kterou nám tehdy doporučil, byl školní jarmark.
První ročník jsme uspořádali na koleně, pak se do organizace
postupně začali zapojovat děti i rodiče. Dnes se koná dvakrát
ročně, je to hlavní komunitní akce školy, důležitý zdroj učení
pro děti a fundraising pro školu.
Besedy na Beránku
Moje manželka Petra ráda vaří, a tak ještě s jednou mamin-
kou-učitelkou otevřely pro děti kuchařský kroužek. Tato
maminka pořádala ve škole tzv. Festivaly jídla, které jsme pak
společně organizovali. Do školy jsme zvali odborníky na vý-
živu, s rodiči a dětmi se tam společně vařilo a stolovalo. Jak
jsem sám jezdil po besedách, všímal jsem si, že je to vždy vý-
borná záminka pro místní lidi se potkat, utužit vazby a navíc
se ještě vyladit na obtížných tématech doby. Napadlo mě ten
nápad zkopírovat a založit tradici „Besed na Beránku“. Začal
jsem zvát lidi, kteří se v Česku tématům výchovy, dětství,
rodičovství a vzdělávání věnují. Smysl těchto besed byl dvojí:
inspirace a vylaďování se na společných tématech a záminka
k setkávání a budování rodičovské komunity. Peťka na besedy
připravovala občerstvení a každá beseda byla vždy i zdrojem
fundraisingu pro školu.
Síla filmu
Jak šel čas, došlo mi, že v šíření věhlasu je dnes nezastupitel-
né i video – film prostě funguje víc než psaný text. Ke všemu
zásadnímu dění ve škole jsem proto začal brát kameru.

3. 28 | Pravý domácí časopis
Beseda s učitelem učitelů Ondřejem Hausenblasem
Každou besedu jsme natočili. Točil jsem rozhovory s dětmi,
školní jarmarky, loučení s deváťáky, festivaly jídla, tzv. rodi-
čovské večery (večery, při kterých si rodiče mohli zažít, co je
to montessori) i pár rozhovorů s naší zakladatelkou Mirkou
a dalšími učiteli a rodiči ve škole. Vše najdete na youtube
kanále „Montessori Modřany“ nebo školním blogu.
Žákovský parlament
Jednou za mnou přišla Mirka, zda bych nechtěl dětem pomoct
s rozjezdem parlamentu. Samozřejmě že jsem na to kývl. Tím
začal tříletý experiment, kdy jsme se ještě s jednou mamin-
kou pravidelně setkávali s volenými zástupci z každé třídy
a snažili se společně řešit, co děti trápí. Musím říct, že na ni-
čem ve škole jsem se tolik nenaučil. Hledali jsme know-how
v demokratických školách a v neziskovkách, které s dětskou
demokracií pomáhaly, ale přesto to byl zpočátku samý pokus
omyl. Nakonec jsem to po třech letech vzdal a předal to dal-
ším. Došel jsem poznání, že v ne zcela demokratické státní
škole, kde chybí střední stupeň, je žákovský parlament spíše
hrou na demokracii, než že by se děti do chodu školy opravdu
zapojily.
Peníze na učitele angličtiny
I když to může znít jako neúspěch, s dětmi se nám řada věcí
povedla. Snad největší úspěch jsme sklidili s projektem
fundraisingu peněz na učitele cizího jazyka. Neměli jsme
z čeho zaplatit rodilého mluvčího angličtiny nebo španělštiny.
S dětmi nás proto napadlo připravit projekt na jednom crowd-
fundingovém portálu, kamarád-soused filmař s dětmi a učiteli
natočil profi video a spustili jsme kampaň. Přál bych vám
vidět tu vášeň a píli, s kterou pak děti celý měsíc burcovaly
rodiče a přátele školy, abychom společně vybrali 150 tisíc Kč.
To se nakonec povedlo a já od té doby vím, že děti dokážou
neuvěřitelné věci.
Malá Indie
Zpětně cítím, že největším přínosem mého dobrovolničení
nebyla ani tak práce, ale spíš můj „sociální kapitál“. Jako
aktivista jsem propojený s celkem hustou sítí lidí, s kterými si
vzájemně pomáháme. Z té sítě se ke mně jednou dostala zprá-
va od kamarádky, že hledá možnost stáže pro dva venkovské
indické učitele. Na Beránku miluji nejvíc, že učitelé zde
dokážou proměnit každou příležitost v hru a učení pro děti.
A přesně to se stalo i s těmi dvěma Indy – Nikitou a Prassa-
dem. Psal jsem o nich už v 6. díle. Celá škola se na měsíc kom-
plet proměnila: Děti se učily hindskou abecedu, kreslit henou,
vařit indická jídla, tančit indické tance, dozvídaly se o životě
v Indii, otevíraly se jim nové obzory, měnil se jim svět.
Pomoz, jak můžeš
Pokud čte tento díl nějaký učitel nebo rodič ze státní školy, tak
ví, že je tam neustále práce jako na kostele. Vždy je třeba ně-
kde „přidržovat tašku“. Koncem prázdnin se každoročně při-
pravují třídy, uklízí se, stěhuje… V průběhu roku se připravují
jarmarky, je třeba pomáhat s výjezdy, organizují se brigády
na zahradě i jinde… Všechny tyto společné aktivity jsou vždy
parádní příležitostí utužit vazby a posílit komunitu. Po letech
vím, že teprve když je škola komunitou, tak může být dobrým
místem pro děti.
A proč vlastně?
No a jaké má to celé školní dobrovolničení smysl? Dnešní děti
ve škole tráví velkou část svého dětství. Učitelé a spolužáci
tak mají na děti nezřídka větší vliv než rodina. Státní škola je
ale dlouhodobě podfinancovaná, učitelé často strhaní. Čím
více učitelům ulevíme, tím lépe se pak mohou postarat o naše
děti.
Školní jarmarky se staly
základní komunitní akcí školy
S dětmi na škole v přírodě
Jeden z „nástrojů“, které vytvořily děti
pro podporu naší kampaně vybírání
peněz na učitele cizího jazyka

4. Pravý domácí časopis | 29
Škola je také přirozený magnet na sousedy. Kolem každé
školy se už z podstaty formuje společenství. Pro mnoho vyko-
řeněných lidí žijících daleko od svých původních rodin může
být právě škola místem, kde potkat spřízněné duše, kde získat
pocit přináležení, a tedy domova. Pro mě osobně byla moje
práce ve škole vždy na prvním místě možností poděkovat
učitelům za jejich neuvěřitelnou snahu a práci. Její dopady
pozoruji každý den na svých dětech.
A s čím je třeba také počítat?
V životě není samozřejmě jen růžová… Je pravidlem, že
ve školách dobrovolničí léta jen promile rodičů. Ti jsou
logicky často vyčerpaní a někdy i naštvaní z toho, že většinu
ostatních ani nenapadne se zapojit. Může se stát, že něčemu
věnujete hodiny svého času a vaše práce se nakonec vyhodí.
My takhle s jedním tatínkem dlouho připravovali nový web
školy. Dali jsme tomu desítky, možná stovky hodin a nakonec
všechno skončilo v koši. Nebo dáte stovky hodin do psaní
blogu a pak někdo nezaplatí hosting a blog zmizí. Nebo vám
Google zruší youtube účet, protože někdo ve škole přehlédl je-
jich nové podmínky. Stovky hodin videí jsou najednou v luftu.
V dobrovolnictví je normální, že práci často vykonává ten,
kdo může, ne ten, kdo má pro práci vlohy. Je třeba se umět
vyrovnávat i s jistou mírou amatérismu a nedbalosti. Je
třeba počítat s tím, že většinou nikdo ani neví, že něco děláte.
Dobrovolnictví je jaksi neviditelné. Pokud byste čekali nějaké
plácání po zádech, nejspíš se nedočkáte. Vlastně zpravidla jen
dáváte, zatímco vám toho nikdo moc nedá – je třeba se dobíjet
někde jinde. No a pak existují práce, které děláte sami, a kde
tedy pocit sounáležitosti chybí… viz např. moje psaní blogů,
zpracování videí, nekonečné mailování. S tím vším je třeba
počítat.
Když ale víte, že pomáháte přetíženým učitelům, děláte to pro
své děti, pro sousedskou komunitu, a tedy vlastně pro sebe,
navíc v naději, že přispíváte k proměně školství, rázem není
co řešit. Víte, že děláte přesně, co máte dělat.
Moje školní dobrovolničení přerušil covid a odchod starší
dcery na střední školu, což znamená, že najednou tak trochu
nevím, kam patřím. Stále platí, že jsem k dispozici tzv. na za-
volání (v obou školách). Cítím ale, že moje mise na Beránku
byla naplněna a že nadešel čas uvolnit místo jiným.
Na závěr chci poděkovat všem současný i budoucím dobro-
volníkům. Vím, že dobrovolnictví nás lidi dělá lidmi a že mění
svět. Vy, kdo jste ho ještě neokusili, můžete-li, zaťukejte pro-
sím na dveře vaší školy (či jinde, kde vás mohou potřebovat)
a zeptejte se, s čím potřebují pomoct. Díky.
Podívejte se na:
blog.zsmontessori.net
Rozhovor s deváťáky o tom, jak uspěli u přijímaček
Festival jídla
Náš 2. prvňáček
aneb víte, pro koho to
ve finále děláte
S dětmi při hodině. Psát reportáže z dění
ve škole mě bavilo a naplňovalo snad nejvíc
S kamarádem Magnusem
natáčíme video na kampaň
peníze na učitele cizího jazyka
Nikita a Prassad s dětmi
na škole v přírodě