1. Tomáš
Hajzler.
Zvykne
o
sebe
tvrdiť,
že
vo
svojej
práci
sa
to
snažil
ďaleko
do?ahnuť
až
zostal
úplne
uťahaný.
Prestal
preto
budovať
svoju
kariéru
a
začal
robiť
to,
čo
ho
nielen
uživí,
ale
čo
ho
naozaj
baví
a
je
to
postavené
na
jeho
prirodzených
osobnostných
predpokladoch.
Založil
nakladateľstvo
peoplecomm
vydávajúce
predovšetkým
publikácie
venujúce
sa
slobode
v
biznise,
práci
a
podnikaní.
Skúma
svet
práce
a
firiem,
prednáša
a
bloguje,
píše.
Už sa to dnes nesnažíte vo svojom živote ďaleko dotiahnuť?
Těžká otázka hned na úvod :-)! Myslím, že už to “netahám někam” ve smyslu “stát
se někým”. Mám snad lepší pojem o tom, kdo jsem a podle toho jsem si i nastavil
život. Většinu času se věnuji práci, která mě naplňuje. Trávím čas v zásadě pouze s
lidmi, které mám rád (a kteří mají snad rádi i mě). Dokonce jsme po letech hledání
našli i skutečný domov pro naši rodinu, což byla docela projekt (viz Kde domov
můj?). Ale “tahám” to stále. Neumím od přírody a z rodiny příliš “být”. Něco uvnitř
mě nutí k aktivitě. Navíc mi nevyhovuje mi všudypřítomné plýtvání, vzrůstající
sociální nerovnosti, epidemická nepoctivost, negativita a další neblahé jevy v naší
společnosti. Mám pocit, že s tím musíme něco udělat. A tak dost často “tahám” :-).
Čo je základným predpokladom k tomu, aby človek začal mať svoju prácu rád
a nežil iba formou „krysích pretekov“, ako to vy nazývate?
Pochopit, kým je. My se totiž rodíme tím, kým jsme. Jenomže přicházíme do
společnosti, která pro nás má plán. Záhy nám vysvětlí, že jsme “nikdo”, a že teprve
potom, co to daleko dotáhneme se staneme “někým” - samozřejmě bez ohledu na
to, kdo opravdu jsme. Čím víc na tuto hru skočíme, tím spíš se z nás stane “krysa”
ve smyslu nevědomé snahy vydělat a vlastnit víc než druzí. Myslím tedy, že jediná
cesta jak se nenechat chytit, je začít vnímat více sebe a méně druhé a přemýšlet o
tom, co máme skutečně rádi, k čemu tíhneme a tomu se začít věnovat. Cesta k
sobě vede přes pocity. A ty máme všichni. Důležité je naučit se jich všímat a
rozumět jim.
Vo svojej knihe Peníze, nebo život? hovoríte, že najprv treba žiť, až potom
zarábať. Keď si to rozmeníme na drobné, je toto naozaj reálne aj v našich
spoločenských podmienkach?
Není to běžný přístup, a proto to pro je to pro mnoho lidí obtížně představitelné.
Potíž našeho světa je v tom, že jsme si spletli peníze a vlastnění věcí se smyslem
života. Jde o to pochopit lépe podstatu toho, čemu dávní filozové říkali “dobrý
život”. Pak člověku dojde, že peníze jsou pouhopouhý nástroj, tak jako třeba kleště
nebo šroubovák. Pak se člověk možná zasměje a začne konečně žít (ne na život

2. čekat). No řekněte, není k smíchu usilovat celý život o šroubovák? Nebo zahodit
třetinu života kvůli kleštím? A “nad hrobem” toho po tom všem litovat?
Aby človek mohol rozbehnúť „biznis“ ktorý ho baví, čo i len v malom, nestačí
mu iba nápad a nadšenie. Potrebuje mať v sebe aj istého podnikateľského
ducha. Nie každý ho ale do vienka dostane. Sú takíto ľudia odsúdení iba na
neustále vylepšovanie životopisu cestou klasického budovania kariéry?
Nevím, kolik z nás má v sobě od přírody pasivitu a pod-řízenost. Nenašel jsem
zatím žádnou studii, která by se tomu věnovala. Jsem hodně s dětmi a pozoruji, že
valná většina v sobě má vrozenou aktivitu - zvídavost, potřebu věnovat se tomu, co
jim jde, co jim přijde smysluplnné a o čem si mohou rozhodnout samy. Myslím si, že
v mnoha lidech tuto přirozenost zadupala výchova a především škola. Dle mého
názoru, je to tedy jen otázkou odvahy a schopností tyto své vrozené vlastnosti
znovu-objevit. Odvahu a schopnosti máme ale všichni různé a mnozí lidé mají
takový strach a takovou potřebu jistot, že to prostě nedokáží.
Presadzujete koncept slobody v práci? Čo to vlastne v praxi znamená?
V praxi? To, že firma najde skutečný vyšší smysl v tom, čemu se věnuje. Že začne
peníze využívat jako nástroj pro naplnění onoho smyslu (ne, že peníze budou
cílem). Že lidé uvnitř budou lidmi - tím, kým jsou a budou moci většinu času dělat,
co dělají opravdu rádi. Že firma začne svým zákazníkům sloužit v tom, co opravdu
potřebují (ne v tom, čím je zmanipulovala reklamou). Že se firma stane
společenstvím sdílejícím smysl, hodnoty a zvyklosti (ne anonymní isntitucí).
Je naša spoločnosť už natoľko vyzretá, aby firmy riadiace sa touto filozofiou
mohli úspešne napredovať? Alebo je to u nás zatiaľ iba výsada malých
spoločností s niekoľkými nadšenými zamestnancami?
Většina malých firem je svobodná. Není třeba je svazovat byrokracií a hierarchií.
Potíž je v tom, že lidskou přirozeností je kopírovat většinu. Evoluce nás naučila
přežít tak, že jdeme za stádem. Pokud stádo vydělává a organizuje byznys tak, jak
organizuje, většina podnikatelů to dělá stejně. Potřebujeme příklady firem, které
staví na principech svobody tak, abychom je mohli začít kopírovat. Podle jedné
teorie potřebuje každý živočišný druh organizující se do stáda, hejna nebo smečky
v případě nebezpečí 5-6% jedinců tak, aby si dovedli jako celek uvědomit
nebezpečí. Potřebujeme tedy alespoň 5% firem, která fungují svoobdně, lidsky,
udržitelně, abychom otočili fungování většiny. V ČR je to z celkových 2,5 milionu
firem 100 tisíc. Tyto příklady se objevují. Chce to jen čas.

3. Aká budúcnosť, podľa vás, čaká firmy, v ktorých manažment do vzťahu
k svojej práci a k zamestnancom, nevkladá srdce?
Skončí. Tak jako dnes končí tisíce firem po celém světě. Aby firma přežila hyper-
konkurenční 21.století je nutné, aby byla především inovativní. Inovativní bude ale
pouze tehdy, pokud budou lidé uvnitř tvořit. A tvorbu lidem nepřikážete! Je nutné,
aby se pro ní sami rozhodli. Proto začíná být svoboda v práci i u nás nezbytností.
Navíc tradiční hierarchická byrokracie se zástupy manažerů, kteří mávají
směrnicemi a kontrolují docházku v žádném případě nepřitáhne nastupující
“facebookovou” generaci. Firmy, které tak dnes považujeme za normální, prostě
přestanou existovat tak, jako v minulosti přestaly existovat třeba parní lokomotivy.
Život jde dál, lidé vynalézají a tvoří nové technologie, které lépe slouží době, ve
které žijí. Historie je plná těchto příkladů.